Pane, ať vidíme!

Jr 30,17-19
Žd 7,23-28
ev. Mk 10,46-52

B+S,

slepý žebrák Bartimaios sedával každý den u jerišské brány. Neviděl a proto přicházel pravidelně na místo, kde by byl dobře vidět. Každý z kolemjdoucích si ho musel všimnout, každému, byť na malý okamžik, se musela do mysli otisknout vzpomínka na slepého muže. Slepí lidé v nás vidoucích vzbuzují nepříjemné pomyšlení na to, jaké to je, prožívat svůj život ve tmě – nevidět a být odkázán jenom na zbývající smysly: pomocí sluchu, hmatu, čichu a chuti rozpoznávat okolní svět. Kolik překážek se takovému člověku staví do cesty. To, co ostatní přecházejí bez mrknutí oka musí slepý složitě obcházet, zjišťovat velikost a charakter překážky – často bez jakékoliv pomoci a za nezájmu těch druhých. Údělem slepých jsme mnohokrát dojímáni – cítíme zvláštní chvění při pomyšlení, jaké by to bylo, kdybychom my byli na jejich místě, slepota v nás probouzí vnitřní neklid a pocit bezmoci. Soucitnost však sama o sobě zůstane planým vnitřním rozpoložením člověka. Okázale dávaná najevo jenom rozjitřuje bolest dotčeného a nevede ku pomoci. Příběh slepého Bartimaia – dosvědčený všemi evangelisty, hraje mimořádnou a symbolickou roli v historii Ježíšových skutků. Bartimaios nečekal na soucit – i když s ním, asi jako každý jakkoliv tělesně postižený počítal. Snad někoho obměkčí pohled na slepého, aby mu hodil alespoň pár drobných mincí. Čekání na smilování – v žáru letního slunce i za chladu zimních dnů před branami Jericha se prodlužovalo. Jozuem sedmkrát obejité město než spadly jeho hradby bylo Bartimaiovým mnohokrát prochozeným domovem bez očekávání, že by se snad kdy rozjasnila temnota jeho nevidomých očí. Takový Jozue, který by ho zbavil jeho slepoty se ještě nenarodil. Kolikrát si ve svých myšlenkách asi Bartimaios vybavoval ten příběh dávného vojevůdce, který své vítězství našel ve spolehnutí se na Hospodina? Kolikrát Bartimaios slyšel ujištění, že je to Bůh, který otevírá oči slepých a vězněné vyvádí z jejich pout? Ujištění o Boží pomoci se líbivě poslouchá ve chvílích, kdy nás nic nebolí. Nový rozměr však dostávají ve chvílích smrtelné úzkosti, strachu z věcí příštích i v okamžicích, kdy na nás temnota doléhá bezprostředně. Každý Bartimaiův okamžik byl mžiknutím slepých očí. Z takové temnoty se nedá vymanit, nelze se před ní skrýt ani do závoje andělských křídel. A tak den co den trávil Bartimaios u jerišské brány v touze být viděn – vykřičet do světa svou bolest i zahnat hlad za pár milodarů, které mu lidé věnovali. Jaký to musel být pocit, sedávat u hradeb – snad znovu postavených z kvádrů, které kdysi dávno rozmetal Bůh, aby dovolil Jozuovi vstoupit do Jericha? Když kdesi uslyšel slepý Bartimaios Ježíšovo jméno, určitě si ho dal do souvislosti s Jozuovým jménem: Jehošua – Hospodin je spása – jmenoval se stejně jako nejslavnější postava, spojená s dějinami Jericha. Bartimaiova mysl se zachvěla, když se dověděl o tom, že Ježíš je ve městě. Jak by se ho však on odvážil hledat? Všudypřítomným zástupem by se k němu stejně neprodral. A tak mu nezbývalo, než dál čekat u své brány. U brány, která kdysi při Jozuově příchodu spadla. Závoj na Bartimaiových očích však byl pevnější než městské hradby a měl charakter definitiva. Podle Markova líčení se Bartimaios a Ježíš setkávají ve chvíli, kdy Kristus spolu s učedníky opouštějí Jericho. Jsou stále doprovázeni početným zástupem. Bartimaios tuší, že přichází jeho hodina. Blíží se ten, který stejně jako Jozue svým jménem vypovídá o Boží spáse – o záchraně člověka před temnotou. Povzbuzen vírou v Ježíše dává se Bartimaios do křiku. Není to výkřik zoufalce, který by dával průchod své beznaději. Volá na Ježíše, kterého vyznává jako Syna Davidova. Vztahuje na něho požehnání spojené s královským rodem největšího židovského panovníka. O Ježíši je nejenom přesvědčen, že v pokrevní linii pochází z rodu Davidova, on je i očekávaným Mesiášem – zachráncem svého lidu. Jeho dávným předkem byl král David a ještě dávnějším Jozue. To všechno se slilo v Bartimaiově zavolání: „Ježíši, Synu Davidův, smiluj se nade mnou!“ Svým voláním vyznává Bartimaios víru v Krista. Zástup slepého napomíná, aby mlčel, ale Bartimaios neváhá své volání opakovat. V tu chvíli se Ježíš zastavuje a přikazuje slepého zavolat. V setkání s Ježíšem zažívá Bartimaios obdobný pocit, jako když izraelité sledovali hroutící se jerišské hradby. Bartimaiova zkušenost je však ještě větší. Nejtěžší překážka jeho života bere za své. Hradby jeho nevidomosti jsou rozmetány. Z Ježíšových rukou Bartimaios osobně přebírá ujištění o tom, že Hospodin zachraňuje, že má moc vytrhnout člověka z běd jeho časnosti k věčnému společenství s Ním. Tato pro Bartimea zlomová životní událost je evangelistou zachycená v jediné větě: Hned prohlédl a šel tou cestou za ním. Víc se o něm z evangelií nedovíme a není to ani podstatné. Jako s Jozuovým příchodem do Jericha jeho hradby spadly, tak s Ježíšovým odchodem z Jericha byla překonána temnota Bartimaiova života. I v tomto příběhu jsme opět ujišťováni o tom, že Ježíš je schopen překonat všechny překážky a hradby, které si kolem sebe stavíme nebo jsou nám stavěny do cesty. Hradby své zaujatosti sebou samými, hašteřivosti, pohodlnosti, pýchy, stejně jako těžkosti nemocí našeho těla i ducha. Volá nás, stejně jako slepého muže před Jerichem, abychom byli schopni vyjití z toho, co nás uzavírá – dotýká se nás svým láskyplným slovem. Vyvádí nás z temnoty našich životů vstříc svému podivuhodnému světlu. Kéž bychom i my v Ježíšově blízkosti hned prohlédli stejně jako Bartimaios a šli tou cestou za ním.

Amen.

Kázání o XXIII. neděli po svatém Duchu v Husově sboru ve Vršovicích 16.listopadu 2003.