Laskavé slovo je mocné

Jr 1,4-8
1K 13,1-7
ev. Lk 4,31-44

B+S,

jedním z charakteristických znaků naší současnosti je život v neustálém poklusu. Přestože je nám díky úrovni medicínského i společenského poznání dopřáno žít své životy mnohem déle, nežli tomu bylo u našich předků, je náš delší život vyplňován celou řadou faktorů, které ti, co tu byli před námi, téměř neznali. I když máme času mnohem víc, vedeme většina z nás svůj celoživotní zápas s nedostatkem času, kterého se nám paradoxně nedostává. Trpíme únavovými syndromy, civilizačními chorobami, umíráme ve vysokých rychlostech na dálnicích, ve vzduchu, na vodě i pod vodou. Život v permanentním stresu si vybírá svojí krutou daň v podobě celkové vyčerpanosti, psychologické i psychiatrické ambulance se plní lidmi, kteří nevědí jak dál ve svých životech. Dříve nebývalá míra psychických onemocnění je pro dnešek zvlášť charakteristická. S jistou mírou nadhledu můžeme konstatovat, že lidé se v podstatě dělí do dvou kategorií: těch, kteří v rukou psychiatra už byli a těch, které to ještě čeká. Úroveň duševního zdraví současné populace rozhodně nevykazuje povzbudivá čísla. Jako měl středověk své pandemie černé smrti, cholery a mnoha jiných závažných chorob, je naše přítomnost neustále ohrožovaná nebezpečnou mírou psychické narušenosti jedinců, kteří ve vysokém počtu převažují nad lidmi, kteří jsou psychicky v pořádku. Naše domácí léčení-neléčení psychických obtíží také dopadá povětšinou katastrofálně a často spočívá v pouhém útěku před neradostnou realitou vlastní nemoci. Léčíme se proto prací až do úmoru, jindy analgetiky, psychofarmaky, antidepresivy, snažíme se zapomenout pod přílivem nejrůznějších lákavých nabídek, které nám svět kolem nás neustále podbízivě vnucuje. V době Ježíšově panovalo všeobecné přesvědčení o tom, že psychická onemocnění člověka jsou dílem démonských sil. Člověk spoutaný démonem je uvržen do bolestivého stavu své nemoci, ze které byla jenom pramalá šance se vyléčit. Případy takto nemocných lidí byly pro většinu jejich současníků vysoce transparentní – nebylo jich mnoho, ale o to více se o nich vědělo. Ostatně až do doby ne příliš vzdálené naší současnosti, jak se dočítáme z mnohých klasických literárních děl i v české literatuře, měla města i vesnice své „obecní blázny“ – lidi určitým způsobem „vyšinuté“ z obecně přijatelné normy. Dnes už instituci podobných „obecních bláznů“ nemáme. Jednak proto, že byli většinou pochytáni a umístěni do ústavů, ale také proto, že blázny jsme se totiž stali téměř všichni. Proto by bylo na místě hovořit spíše o světlých výjimkách „obecních psychicky zdravých jednotlivcích“, ale o nich téměř nevíme – v jedné městské aglomeraci jich je jen zanedbatelné procento rovnající se statistické chybě. Kdybychom měli vztáhnout přesvědčení Ježíšovy doby o psychicky nemocných jako o zajatcích démonů na naší přítomnost, museli bychom chtě nechtě dospět k závěru, že démoni se v nebývalé míře v našem světě usadili a nad většinou z nás s převahou vítězí. To je ale výrazně religiózní akcent, který je navíc v přímém rozporu se současnou lékařskou diagnostikou psychických nemocí. Kdybychom si snad troufli někoho přesvědčovat o existenci démonů, stali bychom se zcela jistě my sami nejváženějšími adepty na okamžitou internaci v některém z léčebných ústavů. Jde tedy vůbec v tomto směru sloučit biblické poselství o Ježíšově uzdravování posedlých s realitou současné doby? Jsem přesvědčen že ano. Můžeme i nemusíme věřit na démony, jako na jakési personifikované bytosti Zla z jiných dimenzí, přesto jsme dnes a denně silám a působením sil vpravdě démonských vystavováni. Bible o povaze zla v tomto světě podává důležité svědectví, když říká, že jeho knížetem – vládcem je satan. Odmyslíme-li si navýsost náboženskou terminologii, kdy pojmy jako Bůh a ďábel či dokonce statan mnohé ihned zvedají ze židlí, potom můžeme jinak vyjádřit, že svět je v zlém zajetí, že nesměřuje k dobru, ale ke zlu. Toto poznání je potom už pro celou řadu lidí přijatelné – vždyť je naší každodenní zkušeností, osobně prožívanou i zprostředkovanou médii. Skutečně jenom blázen si může myslet, že žije v ideálním a dobrém světě. Jeho bolesti na nás doléhají ve zvlášť vysoké míře. Závislosti v démonické míře člověka svazující máme na denním pořádku, zvykli jsme si na ně a učinili z nich nedílnou součást svých životů. Nemoci z nich povstávající jsou toho přímým důsledkem. Máme-li se přidržet svého duchovního přesvědčení a svůj život nepřestávat poutat k tomu jedinému pevnému bodu, kterým je Bůh, potom ve své víře můžeme správně rozpoznat dvě největší ďábelské lsti, které satan do tohoto světa roznesl: tou první je slovo, které v určité formě zaznělo už v ráji, a sice, že Bůh není – je jenom člověk. Bůh je jenom jakousi vnější projekci nenaplněného lidského nitra. Hned za tím následuje další lest, svým dosahem neméně nebezpečná: když není Bůh, není ani ďábel. Na těchto dvou předpokladech vybudoval satan svoji říši v tomto světě a stal se jejím téměř neomezeným vládcem. Dostojevskij si správně povšimnul, že ve světě bez autorit zůstává všechno dovoleno. Pro lidi, kteří uvěřili v Krista zůstává touto autoritou on sám. Jedině on má moc porazit a zvládnout všechny síly, které se staví proti Bohu i proti člověku. To je poselství stále platné o kterém vypovídá i evangelní příběh o uzdravení posedlého: že poslední slovo nad naší nemocí, nad naším hříchem, poslední slovo za celým naším životem, bude mít Bůh v Ježíši Kristu.

Amen.

Kázání o IV. neděli po svatém Duchu v Husově sboru ve Vršovicích 1. 2.2004