Život z víry

Jr 18, 1-11
Fm 1-21
ev. Lk 14, 25-33

B+S,

v životě se nám mnohokrát stává, že dostatečně neodhadneme své síly. Máme na zřeteli velkolepé cíle, ale při jejich realizaci snadno přehlédneme nedostatek vlastního potenciálu či vůle dovést náš záměr do úspěšného konce. Kolikrát cítíme v počátcích veliké nadšení, odhodlání, ujišťujeme se, že učiníme maximum, abychom potom s postupem času ze svých nároků slevovali, šli cestou kompromisních řešení a nejmenšího odporu, který bude pokud možno co nejméně narušovat poklid našeho života. Do určité míry můžeme v této souvislosti uvažovat o přirozeném biologickém nastavení člověka, kdy člověk je ve svém mládí plný ideálů, velikých představ, jak naloží se svým životem, co všechno dokáže, do jakých výšin se vzepne, aby potom s každým uplynulým rokem života znovu a znovu zjišťoval, kolik věcí promarnil, nestihl, kolik ideálů odvrhl a nenaplnil, kolik jeho někdejších představ vzalo za své v překotném běhu života. Když pozorujeme malé děti, nemůžeme si nepovšimnout jejich mimořádné vitality – chutě do života, odhodlanosti zas a znovu zkoušet věci dokud se nepodaří. Energie, kterou překypují dokázala odčerpat potřebnou životní sílu nemálo rodičům. Smutné je, pokud zdravý člověk navzdory svému biologickému nastavení, svůj prvotní životní potenciál nijak nevyužije. Nesnaží se realizovat ani zlomek z toho, co mu svět a život nabízí. Takový člověk je od útlého věku apatický, bez zájmu, nic ho nebaví, o ničem nepřemýšlí, o ničem nesní, život je pro něj neurčitou hmotou, jenom čas od času tvarovanou významnějšími či mimořádnými událostmi, většinou zprostředkovanými z televize nebo světa umělé reality. Takový život se může stát k uzoufání nudným a nanicovatým. Chybí mu myšlenka, jiskra, není v něm naděje. Pokud to má být závěrečná životní fáze, kterou člověk prochází až poté, co aktivně prožil svůj život a na stáří zakouší jeho zhoršenou kvalitu, je to přirozené, když je však někdo takto „starým“ od svých patnácti let, může to být předzvěstí mnoha budoucích problémů, nejenom pro takto postiženého jedince, ale i pro jeho bezprostřední okolí. Na počátku celé řady zlých činů byla docela obyčejná nuda, pocit nenaplněnosti, marnosti dosavadního životního stylu. A tak tváří v tvář Kristovu dvojímu minipodobenství z Lukášova evangelia: o přípravě na stavbu věže a na válku, musíme přiznat, že vedle problému nedostatku sil a odhodlání je neméně palčivým, a možná i větším problémem současnosti nedostatek motivace. Řečeno jazykem podobenství: Ježíš hovoří o někom, kdo chce stavět věž, ale učiní chybně počáteční rozvahu, pustí se do stavby a až posléze zjišťuje, že na ní nemá. Tím současným problémem, který mám na mysli, je v mnohých lidech převládající názor: „Proč bych měl vůbec nějakou věž stavět?“, tedy jakási všeobecná nechuť pouštět se do něčeho, čím bychom mohli překonat sebe samotné. Ztráta motivace na úrovni jednotlivce vede k životní apatii, v posledku je rezignací na cokoliv, o co bychom mohli v životě usilovat. Je těžkým stavem totální životní vykořeněnosti ve které nic nemá smysl, nikdo nemá pravdu a jakékoliv usilování je zbytečné, trapné a obtěžující. Takový postoj vážně narušuje integritu lidské osobnosti, stává se překážkou v jakýchkoliv životních vztazích, stojí za rozpadem rodinného modelu života, společenských vazeb a mnoha dalších věcí. Ztráta motivace na úrovni národní společnosti vede k jejímu pozvolnému úpadku až zániku. Pohnutky pro své činy nehledají jenom lidé jako jednotlivci. I společnost jako celek potřebuje své směřování, společné zájmy, otázky, priority. Když na toto všechno společnost rezignuje, vystavuje se nebezpečí sebedestrukce a zániku. V historii předchozích několika desítek staletí můžeme spatřovat jednotící a motivační moment v zápase o duchovní sebevyjádření a pochopení smyslu života. Současná moderna a postmoderna, náležitě připravovaná od doby nastupujícího racionalismu až k dnešním dnům, odložila náboženskost člověka na smetiště, či jí vykázala úzký prostor v nitru některých zvláštních jedinců. To jsou ty nechápavé pohledy našich bližních, kterým když na sebe prozradíme, že jsme věřícími, podezíravě na nás hledí a mnohdy se i zeptají: „Věřící? A jsi normální?“ Jedno z mnoha pozitiv víry nahlížím právě ve skutečnosti veliké životní motivace. Ve víře člověk nachází výchozí motiv pro svůj život, je v ní ukryt smysl jeho existence. Třebaže je tento smysl zastřený, nejasný nebo těžko vyjádřitelný, je přítomen jako něco, k čemu se člověk lopotně den po dni přibližuje, je něčím, co mu pomáhá ráno se probouzet a večer ulehat na lůžko s nadějí, že život může mít správný směr, třebaže v daný okamžik bloudím nebo tápu ve tmě. Abych se ale znovu přidržel biblického textu: Ježíš v něm hovoří o nedostatku sil, který v sledu podobenství postihuje jeho učedníky. Můžeme být správně motivováni, ale narážíme na nedostatečné zdroje, z nichž bychom motivující myšlenku realizovali. Bankrot bývá zpravidla důsledkem nedostatečného finančního krytí. V duchovním smyslu se nám také může i při nejlepší vůli stát, že přijdeme na mizinu. Je to situace, kdy jsme měli veliká vydání, ale nedostatečné krytí. Lidově řečeno: došel nám dech nebo vyschly zdroje. Tím dechem, zdrojem, pramenem, krytím je přítomnost Ducha v životě věřícího člověka. Veliká duchovní vydání, zásadní rozhodnutí musí být činěna v jeho Duchu s vědomím Božích východisek v dané věci. Když toto chybí, snadno můžeme ve svém učednictví selhat.

Amen.

Kázání o XVI. neděli po svatém Duchu 19. září 2004 v Husově sboru ve Vršovicích.