Dušičkové kázání

Ž 119, 16-19
Zj 14, 13-16
ev. Lk 12, 4-9

B+S,

křestní jména většiny z nás můžeme najít v občanském kalendáři, vždy co jméno, to jeden den v roce, ve kterém si připomínáme své jmeniny, neboli svátek. A tak všichni ti Josefové, Marie, Anny, Davidové, Miroslavové a další a další mají nejméně jeden den v roce na to, aby si připomněli své jméno a poděkovali za něj. Dnešní den není spojen s žádným konkrétním jménem, přesto jsou do něho podivuhodným způsobem zahrnuti všichni lidé, kteří kdy žili na této zemi. Památka zesnulých, či jak lidově říkáme Dušičky, je připomenutím těch, kteří zemřeli. Každý, na koho v tomto dni vzpomínáme nesl své jméno. Pod tímto jménem jsme ho poznali, byl nám přestaven nebo představil se, možná jsme mu jako rodiče dokonce toto jméno sami vybrali, anebo naopak, bylo to jméno, které jsme v tomto světě poznali mezi prvními – jméno naší maminky nebo tatínka. Každý z nich měl svůj svátek – den, který jsme si možná spolu s ním vedle datumu narození připomínali s poděkováním a vděčností za jeho život. Ta jména svých zesnulých máme stále na paměti – byli to naši nejbližší rodinní příslušníci, ale i přátelé, spolupracovníci, známí, sousedé od vedle, naši učitelé, kněží, každý kdo se významně zapsal do našeho života a potom z tohoto života zase odešel cestou, aby se už nikdy nevrátil. Ti všichni, jejichž jména nosíme stále ve své paměti, píšeme je na bílé kartičky uložené do dušičkového věnce, tesáme do náhrobních kamenů, ryjeme na urnové schránky, všichni ti, kteří mají dnes svátek, byli vytrženi ze své časnosti. Plynutí jejich času ustalo, ze svých dnů byli odvoláni, aby jim bylo dáno prožívat, jak doufám z hloubi své křesťanské víry, jediný den, který je bez konce. Mnohost svých dnů vyměnili za den jediný. Jeho připomínkou je dnešní svátek. A tak, jako dříve každý z nich, stejně jako my, slavil svůj sváteční den vždy jednou za rok, okamžikem smrti toto jméno bylo sečteno a zahrnuto pod společného jmenovatele a svátek svého života najednou prožívají bez přestání. Ta mnohost lidských jmen i mnohost a rozmanitost jejich dnů byla proměněna v den a svátek jediný. To je připomínkou Památky zesnulých: že i my sami budeme jednou vytrženi ze sledu svých dnů, svátků, rodinných vztahů, oslav i smutků, starostí i radostí, které život přináší. Proto má dnešní den tak zvláštní působivost na celou řadu lidí. Uvědomujeme si v něm, že ačkoliv je svátkem zemřelých, jsme do něho zahrnuti i my. Nejenom tak, že vzpomínáme na své zesnulé, děkujeme za jejich život a prosíme za jejich lehké odpočinutí, ale i tím, že víme, že jednou, ať už dřív nebo později, bude druhý listopad i naším svátkem. Datum našeho svátku v kalendáři se přeleje do tohoto jednoho jediného dne, a budou to mysli a ruce jiných, kteří si budou naše jméno připomínat. Co je však lidská paměť proti paměti Boží? Dokud žijeme, většinou míváme své zesnulé v dobré paměti. Ta se však rychle vytrácí už v následující generaci. Stačí dvě tři generace přicházející po nás a jsme lidmi definitivně zapomenuti. Dostala se mi před časem do rukou genealogie mého rodu od konce osmnáctého století až po dnešek, kdy na konci rodokmenu je prozatím můj syn Tobiáš. Z těch desítek jmen jsem znal jenom některá, a to ještě většinu z nich jenom z doslechu. Vybavit si pod nimi konkrétní lidi jsem dokázal jenom u pár z nich. A podobně to je s každým z nás. Jenom sto let stačí na to, abychom se stali pouhým genealogickým pojmem: prababičkou či pradědečkem z třetího či čtvrtého kolena. Nikdo si nás už nebude pamatovat, naše tvář a podoba bude zapomenuta. Významnější jedinci budou o něco déle času odolávat pomocí mramorových pamětních desek, někteří poselství svého života uchovají v knihách, hudbě, výtvarném umění, ale i u těch je jenom otázkou času, kdy i oni přejdou do fáze zapomnění. Vposledku totiž budou zapomenuti lidmi všichni lidé. Neznámí, stejně jako ti nejznámější. Jediný, kdo nezapomíná, je Bůh. O něm jsme na základě biblického poselství přesvědčeni, že každého z nás zná naším jménem a jeho známost o nás přetrvává i naši vlastní smrt. Autor 119. žalmu si dobře uvědomoval roli člověka ve světě: „Jsem na zemi jenom hostem…“ Návštěva přijde, chvíli pobude a potom zase odchází, aby si všechno své odnesla s sebou. Přesně tak, jak to vyznával starozákonní Job: „Z života své matky jsem vyšel nahý, nahý se tam vrátím. Hospodin dal, Hospodin vzal; jméno Hospodinovo buď požehnáno.“ Dušičky jsou smutným svátkem na pozadí radosti, která nikdy neskončí. Pláčeme nad svými mrtvými, abychom ve své víře chovali radostnou naději na opětovné setkání se s nimi. To setkání není možné jinak, nežli v Boží náruči. Taková je naděje obsažená v přesvědčení, že Bůh na rozdíl od člověka jména svých věrných nezapomíná. Proto autor poslední biblické knihy Zjevení říká: Od této chvíle jsou blahoslavení, kteří umírají v Pánu. Ano, praví Duch, ať odpočinou od svých prací, neboť jejich skutky jdou s nimi.“ V této víře se loučím se svými blízkými, kteří mě předešli v náplň věčnosti. Odpočinutí lehké, rač dát jim, ó Pane, a světlo jasné, ať jim svítí.

Amen.

Kázání na den Památky zesnulých 2. listopadu 2004 v Husově sboru ve Vršovicích.