Štěpán

Ž 9, 10-14
Sk 6, 1-15
ev. J 15, 18-27

B+S,

druhý den vánočních svátků je podle staré křesťanské tradice západní církve zasvěcen prvnímu mučedníkovi, který zemřel pro Kristovu věc v tomto světě Štěpánovi. Je to svým způsobem zvláštní vytržení z dosavadního vánočního koloritu, jehož zvěstované poselství bylo až doposud založeno na příběhu dítěte chudých rodičů, které přišlo na svět v betlémské stáji. Rychlou časovou přesmyčkou se nyní dostáváme k událostem pozdějšího data. Dítě už dávno není dítětem, ba co víc, Ježíš – syn Josefův a Mariin, kdysi vítaný pastýři i mudrci, už zemřel a byl pohřben. Co bylo příčinou toho, že se církev kdysi rozhodla připomínat druhý vánoční den památku muže, který jako první položil pro Krista život? Nejspíš snaha přesvědčit posluchače vánoční zvěsti, že ono malé a bezbranné dítě má moc i po své smrti vstupovat do životů těch, kteří budou jeho příběhem zaujati. Že to vlastně není příběh jednou provždy uzavřený, líbezná historka z četných dějin světa, která může být tradována z generace na generaci málem jako historická anekdota. Kolik jen takových příběhů na světě máme? Ten Ježíšův je však jiný. Má svůj přesah a dál žije vlastním životem v životech těch, pro které se stane zkušeností setkání se s Božím nárokem. Tak tomu bylo i u muže, který se jmenoval Štěpán. Dost možná ani neznal historii Ježíšova betlémského narození. Pravděpodobně věděl o tom, že Maria byla jeho matkou. Po smrti svého syna Ježíše byla Marie známou postavou prvokřesťanské církve. Štěpán patřil do kruhu prvních sedmi služebníků při stolech – diákonů, které si církev ze svého středu vybrala, aby se stali těmi, kteří v ní mají na starosti její organizační záležitosti. Diákoni dbali na to, aby se každému v církvi dostávalo rovným dílem. Jejich činnost pro církev a v církvi byla rázu služebného. Sytili hladové, utěšovali a pomáhali nemocným, starali se o sirotky a vdovy. Apoštolové se díky jejich službě mohli cele věnovat modlitebnímu životu a kazatelské službě. Předpokladem diakonické služby však nebyly na prvním místě organizační schopnosti budoucích adeptů, nýbrž jejich moudrost a přítomnost Ducha. Štěpán je ve výčtu sedmi diákonů uveden na čestném prvním místě a ještě je zdůrazněno, že to byl právě on, který byl plný víry a Ducha. Měl tedy pro své duchovní obdarování v církvi výjimečné postavení. Svým původem Štěpán náležel k té skupině křesťanů, která svojí víru v Ježíše Krista našla v prostředí tzv. helénského židovstva. Před tím, nežli se stal křesťanem, náležel k Židům, kteří svojí víru praktikovali po způsobu řecké kultury. Z těchto kruhů byl také napaden a obviněn z toho, že pro svojí víru v Krista se staví proti zákonu, který ustanovil Mojžíš. V očích svých bývalých spolubratrů tak odpadl od víry předků i od Boha. Dnes už není důležitá podstata sporu, který Štěpán se Židy vedl. Jeho výsledkem byla krajní konfrontace, ve které sice měl Štěpán výraznou myšlenkovou převahu, dokázal jí dokonce využít k velkolepé manifestaci své víry v Ježíše jako Krista, kdy ve své řeči před veleradou shrnuje dosavadní dějiny spásy od Abraháma až po Ježíše, nicméně skutečností zůstává, že spor pro něho končí tragicky a závěrem je pro své přesvědčení ukamenován. V dějinách církve tak z prvního místa diakonického kruhu postoupil na první místo v četném zástupu těch, kteří pro svojí víru ztratili život. Jeho památka tak byla od samého počátku v církvi živá a hojně připomínaná. Štěpánova mučednická smrt je potvrzením toho, že se pro něho Ježíš Kristus stal tou nejvyšší normou i autoritou. Tváří v tvář smrtelnému nebezpečí dokázal svojí víru zachovat, obhájit a ještě i zvěstovat. Nepodlehl pokušení malověrnosti, nezapřel toho, kterému uvěřil a byl ochoten pro něho obětovat i to nejcennější – svůj vlastní život. Na první pohled se možná jedná o skutečně ostrý kontrast mezi pokojnou líbezností vánočního poselství o narození Spasitele, kterého ohlašují nebeské zástupy provoláváním Boží slávy a slibem pokoje mezi lidmi, ve kterých Bůh našel zalíbení, na druhou stranu Štěpánův příběh upomíná na to, že Kristus Ježíš – to někdejší anděly opěvované betlémské dítě, staví člověka před zásadní rozhodnutí. Na příkladu Štěpánově se poprvé v církvi transparentně ukázalo a od té doby znovu a znovu ukazuje, že Kristus Ježíš nepatří do historie, ale do životů těch, kteří v něho věří jako v Pána a Spasitele. Jeho živost je dána živostí těch, kteří se k jeho odkazu hlásí. Víra v něho má také svůj výrazný sociální akcent. Před betlémskými jesličkami se může v něžném pohnutí sklonit téměř každý člověk. Právě pro naše společné lidství nás nepřestane zajímat i rozněžňovat ten podivuhodný příběh o jeho narození. Děje se tak v míře hojné bez přestání až do dnešních dnů. O vánocích se kostely plní věřícími i nevěřícími. K Ježíšovu Betlému přicházejí lidé napříč širokým myšlenkovým i duchovním spektrem. Příběh Štěpánův už takovým lákadlem není. Je však zrcadlem příběhu Ježíšova narození. To Dítě v něm totiž už vystoupilo z volského žlabu a stalo se pro Štěpána nárokem. Nárokem, který nejspíš neunese každý a jehož předpokladem je moudrost a plnost duchovního poznání. Mám-li použít slova jedné z koled, pak je Betlém časem radosti a veselosti. V tom spočívá jeho veliká atraktivita. Kdo by chtěl myslet na těžkosti notabene o vánocích? Štěpán představuje zkoušku víry, která unese i bolest a ponížení. Jedině taková však má moc, přenést nás až na věčnost.

Amen.

Kázání 26.12.2004 v Husově sboru ve Vršovicích o II. svátku vánočním na den mučedníka Štěpána.