Pastýř dobrý

Sk 2, 42-47
1P 2, 19-25
ev. Jn 10, 1-10

B+S,

pastýř se zástupem svých oveček se stal synonymem duchovenské služby křesťanské církve. Vy, posluchači pod kazatelnou jste, a kupodivu bez nějak výraznějších protestů z vaší strany nazýváni ovečkami, my kazatelé a kněží vašimi pastýři. Krásný biblický obraz evokuje však i představu s tím spojené stádovitosti a ovčí zaslepenosti, která často bývá okolo postávajícím trnem v oku. Stejně problematická se může jevit i postava samotného pastýře. Je to on, který udává ovcím směr a určuje, kam mají jít. Aby ho ovce poslouchaly, je proto vybaven náležitými pomůckami – většinou to bývá pastýřská hůl, ale také ovčácký pes, který jako pánův pomocník pobíhá okolo stáda. A jsou tu ještě další atributy – stádo je třeba shromažďovat na vymezeném prostoru – k tomu slouží ovčín (v blízkovýchodním prostředí zpravidla tvořen dřevěným zátarasem, ohradou, která ovce chránila před napadením nepřítele). Do ovčína se vcházelo a vycházelo dveřmi, i ty proto mají v rámci uvažování o pastýři a ovcím své důležité postavení. A zastavme se trochu více u oveček samotných. Ve stádu se vždy nacházejí kusy staré i mladé, vzpurné i poddajné. Běloskvoucí beránek je pro nás symbolem čistoty a nevinnosti, oproti tomu beran má svoji tvrdou hlavu, se kterou je někdy schopen postavit se na odpor i proti pastýři. Přiznám se, že jako dítě velkoměsta nemám s těmi skutečnými ovcemi prakticky žádnou zkušenost. Snad jsem je někdy zahlédl pást se na louce, ale tato tematika pro mě vždy zůstávala více méně koloritem ne příliš častých dovolených v horách či jiných vzdálených oblastech. O poznání více mám zkušeností s ovcemi a pastýřskou službou v již zmíněném významu duchovním. Křesťanská tradice obraz pastevectví, tedy pastýře s ovečkami, vztáhla jistě i pod dojmem svědectví evangelisty Jana o Kristu jako dobrém pastýři na poměry, které panují v církvi. V určitých denominacích, ve kterých se na rozdíl od té naší nepreferuje označení farář, jsou běžně služebníci nazýváni: pastory, tedy pastýři. I v biblickém textu Starého zákona můžeme najít četné odkazy, ve kterých je pastýř paralelou kněžské či prorocké služby. Abychom se však věrně přidrželi, i navzdory bohaté církevní tradici, novozákonního poselství o pastýři a ovcích, mějme na paměti, že v Janově evangeliu je úřad pastýře v duchovním smyslu přidělen na prvním místě Ježíši Kristu. I Petr v závěru evangelia dostává od Vzkříšeného Krista příkaz: „Pas mé beránky,“ jeho moc nad stádem je však dočasná a propůjčená od toho, který je skutečným majitelem a pastýřem stáda, tedy samotného Ježíše Krista. Vím, že se ze své pastýřské odpovědnosti za vás tak lehko nevyvážu, proto si dovolím přidat čerstvý názorný příklad. Na páteční ustavující schůzi Rady starších jsme si ještě před rozdáním funkcí zahráli hru na pastýře a ovečky. Já jsem se hry neúčastnil, pouze jsem hrajícím sdělil pravidla a případně korigoval některé jejich herní postoje. S radostí jsem přivítal možnost nebýt na chvíli pastýřem, ale ani ovečkou a s chutí jsem pozoroval, jak si se zadaným úkolem poradí členové nově zvolené Rady starších. Hra spočívala v tom, že skupina tvořila stádo ovcí, z nichž jedna byla tajnou volbou vybrána za pastýře. Pastýř, na rozdíl od ovcí mohl vidět – ovce měly zavázané oči, ale zase se oproti nim nemohl pohybovat. Bylo to zvláštní uskupení nevidoucích oveček a nehybného němého pastýře. Skoro by se chtělo říct – věrný obraz Božího církevního stáda. Úkolem hry bylo domluvit si způsob komunikace a dostat všechny ovce do ovčince. Úspěšnost pastýře byla v naší hře zhruba šedesátiprocentní. Ovečky neposlouchaly, nerozuměly a některé do ovčince vůbec nedošly. Byl jsem rád, že alespoň přítomní hrající členové Rady starších pochopili, jak těžké, ale zároveň zodpovědné je, být tím dobrým pastýřem. Každá ovečka má svoji hlavu, kterou pokaždé tak trochu po svém rozumí pastýřským pokynům. V církvi je to podobné a tak, aby seděl můj příměr, musím vyznat, že my: kněží, pastýři či pastoři, jsme jenom jedněmi z vás. Těmi, kteří přijali pověření a kterým byly jakoby rozvázány oči, aby dali pozor na svěřené stádo. Jsme ale pastýři, kteří se velice často těžkopádně pohybujeme a s ovečkami jen těžko navazujeme tu správnou řeč, ve které by nám mohly porozumět. Ovečky se nám často ztrácejí, utíkají k jiným pastýřům anebo si žijí zcela podle svého, nehledíc na to, co se jim snažíme sdělit. Viděno biblicky je však tím jediným a skutečným pastýřem výhradně Ježíš Kristus. Ani ten nejvyšší pastýř v církvi se mu nemůže rovnat. Tváří v tvář němu i ten sebeschopnější a sebezbožnější z nás zůstává jenom tím, který stěží vidí, rozumí a plní, co je mu svěřeno. My všichni tvoříme jedno Boží stádo, ve kterém čekáme na hlas svého Pastýře, který nás přivádí k travnatým nivám a na tichá místa u vod. Není větších a menších ale jen různých a ještě různějších mezi námi. Někdy se těžko domlouváme, nerozumíme si mezi sebou, leckterý beran nás strhne na svojí stranu anebo naopak mi se sami v sobě zatvrdíme, že s námi nikdo nehne. To proto, že ve vlastním ruchu přeslechneme hlas skutečného Pastýře nad námi. Je jím Kristus a podle biblických zaslíbení jedině On je ten Pastýř dobrý. Je zároveň i dveřmi pro ovce, které tak mohou vejít do krajiny svého odpočinutí. Moc bych si přál, aby nikdo z nás nezůstal stát přede dveřmi třeba právě proto, že jsem mu já udal špatný směr. Přál bych si, abych i já našel tu správnou cestu pravými Kristovými dveřmi do Božího království.

Amen.

Kázání o III. neděli po Velikonocích 17. dubna 2005 v Husově sboru ve Vršovicích.