Hašteřivé děti

Gn 24, 37-41
Ř 7, 15-25a
ev. Mt 11, 16-30

B+S,

vedle tak zvaně „velkých“ Ježíšových podobenství – a za všechny uveďme například podobenství o marnotratném synu, podobenství o kmeni a ratolestech, podobenství o milosrdném Samařanu a mnohá další, vedle těchto nacházíme v bibli ještě další podobenství, které jsou naopak tak krátká, že by jim spíš příslušel název „mini či mikropodobenství“. Nezřídka jsou v rozsahu sotva dvou tří biblických veršů. Mezi taková patří i matoušovské podání Ježíšova podobenství o hašteřivých dětech. V mysli nám tato krátká podobenství utkví zpravidla až po několikerém čtení. Jako by právě toto podobenství o dětech tvořilo opositum k jinému – vůči dětem podstatně příznivějšímu Ježíšovu slovu: „Nechte maličkých přijít ke mně, neboť takovým patří Boží království.“ Jestliže v prvně citovaném textu jsou děti dávány dospělým za vzor víry pro jejich bezprostřednost a otevřenost vůči laskavému rodičovskému vedení, v druhém citovaném podobenství jsou naopak děti a jejich role podány ve smyslu negativním. V Ježíšem vylíčeném podobenství sedí děti na tržišti a krátí si čas hrou. Podobně jako většina dětských her, i tato má být předobrazem chování dospělých. Jedna skupina dětí má mít vůdčí roli, ta druhá má plnit její příkazy. Postupně přicházejí různé situace, které má dětská hra ztvárnit. První z nich je zábava či snad svatba. Část dětí si hraje na svatební hosty či hudebníky, druhá skupina se však nechce podřídit: netančí ani se nechová podle očekávání svých spoluhráčů. A obdobné je to, když si děti chtějí hrát na pohřeb – část truchlí a lomí rukama, ale ty ostatní to zřejmě nebaví, a proto se na hře nepodílí. Výsledkem takové hry je samozřejmě nesoulad ve skupině. Děti se okřikují navzájem, padají obvinění kdo za co může a hra je nevydařená. Děti jsou mezi sebou znesvářené, znuděné a v takové situaci bývá většinou zapotřebí rázný rodičovský zásah, který jako jediný zpravidla může přinést soulad a řád. I z tohoto krátkého biblického textu rozpoznáváme, že Ježíšovi je cizí jakákoliv glorifikace údajné dětské „nevinnosti“ – toho tak vytrvale odolávajícího náboženského klišé v myslích mnoha lidí. Děti samozřejmě mohou být a jsou dobrým příkladem dospělým – ale pouze v určitých konkrétních a Ježíšem specifikovaných aspektech. Stejně tak ale mohou posloužit jako příklad špatný. To je i v obecné rovině stále platná rodičovská zkušenost, kdy jsme mnohokrát ze strany svých potomků v nejrůznějších oblastech zahanbováni a znovu a znovu překvapováni rozmanitostí, ale i přímočarostí dětského uvažování, které ještě není schopné složité a chladné myšlenkové kalkulace, na druhou stranu: i u dětí pozorujeme mnohé ve světě dospělých tak hojně rozšířené špatné vlastnosti jako nezdravá soupeřivost, závist, sobectví, touha druhého pokořit ad. Samozřejmě, že jsem při úvahách o vykládaném Ježíšově podobenství měl před očima své vlastní děti a právě na nich si znovu uvědomil, jako dokáže být biblické slovo i dva tisíce let poté, co bylo vyřčeno a napsáno, aktuální. Jedno z dětí si hraje tak, druhé toho nedbá a hru vede podle svého. Mnohokrát taková situace končí krachem hraní jako takového a změní se v hádku, souboj či fyzickou inzultaci. Pak je na místě ruka trestající, která až explicitně přináší řád, často za cenu prožité bolesti, zklamání a slz. Ježíš tuto po staletí stále stejnou modelovou situaci vztahů v dětském kolektivu připodobňuje k přístupům některých lidí v náboženské oblasti. I ve světě duchovním mnohokrát platí, že se chováme jako děti v tom nedobrém smyslu řečeného. V případě tohoto podobenství se jednalo konkrétně o přístup veřejnosti k postavě proroka Jana Křtitele a později Ježíše. Janovi bylo vytýkáno, že se stranil veřejnosti a žil poustevnickým životem v poušti, proto byl mnohými považován za blázna, Ježíš má naopak jiný přístup – sedá z hříšníky, jí a pije z celníky, a proto je mnohými kritizován a označován za milovníka hodů a pitek. V řečeném podobenství je kritizován jasný nepoměr v posuzování druhých v oblasti duchovní. Ježíšovi vadí nevyváženost lidských postojů, kdy ze dne na den a častokrát z hodiny na hodinu měníme svá rozhodnutí podle toho, jaká je zrovna situace a jak se nám to hodí. Ježíšem kritizovaná dětinskost spočívá v tom, že se nedovedeme mezi sebou v dobrém dohodnout a dopustíme, abychom své vztahy nechali prostupovat zlobou, nenávistí, ústrky i pohrdáním. Jak aktuální je to slovo do současné situace, ve které se církev – a nejenom ta naše, nachází. Namísto dětské bezelstnosti, otevřenosti, vědomí závislosti a spolehnutí se na druhého, si z dětských vlastností vybíráme spíše ty horší: hádavost, zahleděnost do sebe samých, sobectví a touhu ukázat tomu druhému, o kolik jsme lepší, nežli on. A tento boj se neodehrává pouze v rovině mezilidských vztahů v církvi či mimo ní. I naše vlastní nitro je bojištěm, ve kterém zápasí ten Dobrý proti tomu Zlému. Když některý z našich synů vyvede něco zlého, říkáme, že přišel Vendelín a ptáme se, kde je ten náš hodný Nátan nebo Tobiáš. O této v každém věku stále platné rozpolcenosti lidské osobnosti hovoří v sedmé kapitole listu do Říma apoštol Pavel. Říká: „chtít dobro, to dokážu, ale vykonat už ne…“ Kolikrát jsme se o tom na vlastní kůži my sami přesvědčili? Jak se může člověk doopravdy vysvobodit z tíživé moci zákona, která nás stále svádí k tomu Zlému v nás? Východisko jsme ve víře už poznali: je to Ježíš Kristus. V odevzdání se jemu a spolehnutí se na něj je naše záchrana a vysvobození.

Amen.

Kázání o VII. neděli po svatém Duchu v Husově sboru ve Vršovicích.