O rozsévači

Iz 55, 10-13
Ř 8, 1-11
ev. Mt 13, 1-9. 18-23

B+S,
podobenství o rozsévači, na rozdíl od před týdnem vykládaného podobenství o hašteřivých dětech, spadá právě do oné kategorie „notoricky“ známých biblických textů a svojí rozvětveností a dokonce i následným výkladem, který je obsažen přímo v biblickém textu patří mezi větší a proto i známější podobenství. Přesto i o tomto biblickém poselství jsem nezvratně přesvědčen, že ač slyšeno třeba posté, opět k nám může promluvit v nových a aktuálních souvislostech, i navzdory našemu přesvědčení o tom, jak dobře jej známe. Možná si přitom vybavíme i nejeden výklad, kázání, které jsme na toto téma vyslechli – a určitě jich u vás, kteří jste v církvi od narození, byla už celá řada. Při výuce náboženství v církvi i ve škole je toto takřka neopomenutelný oddíl, který vyučujícímu nabízí celou řadu možností, jak je pro děti ztvárnit. Nechme se tedy znovu pohltit tímto Ježíšovým slovem a hledejme v něm poselství do naší životní situace! Řečí v podobenstvích navázal Ježíš na nejlepší učitelské tradice svého národa. Již ve Starém zákoně tento specifický útvar, kterými podobenství bezesporu jsou, nacházíme na četných místech. Sdělovat důležité skutečnosti a poznání formou jednoduchých příběhů z všedního života tvořilo nejenom v době Ježíšově jeden z úhelných kamenů židovské moudrosti a jejího tradování z generace na generaci. Dodnes je tato forma nedílnou součástí židovské kultury a v dějinách následujících po Ježíšovi byla i nad rámec bible mnohokrát výborně literárně zpracovaná. Židovská moudrost i ve své narativní či písemné podobě vyjadřuje sounáležitost s každodenní životní zkušeností jednotlivců či společenství. Není jakousi hypotetickou spekulací o podstatě jsoucna, jak ji známe například z antické filosofie. Není také založena na pouhém memorování daného textu. Ježíš jako učitel dbá na to, aby byl pro své posluchače srozumitelný. Kdybychom si i v tomto z něho alespoň my faráři a každonedělní kazatelé brali příklad a neunavovali své farníky sáhodlouhými a těžko srozumitelnými výklady vzdálenými každodenní realitě! Jistě velká většina Ježíšových posluchačů, na rozdíl od nás, měla osobní zkušenost s prací na poli po způsobu starověkých farmářů. Bez mechanizace a často i bez pomoci domácího dobytka vycházeli rozsévači na svá pole, aby do jejich půdy ručně rozhazovali svá zrna jako základ budoucí úrody. A právě tato zkušenost se stala výchozím bodem jednoho z Ježíšových podobenství. Jako jeho jediný rámec se nám v bibli dochovala pouze zmínka o tom, že jej Ježíš pronesl, když vstoupil na loď a zástup zůstal stát na břehu. V jaké situaci a k jakým lidem Ježíš tehdy hovořil nevíme, což značně ztěžuje jeho výklad. Podobenství tak, jak se nám v bibli zachovalo, je tak pro nás vlastně hádankou, což je ostatně potvrzeno v jeho poslední větě: „Kdo má uši, slyš!“ Kdo je tím rozsévačem a kdo zrnem? A co různé kategorie půdy, do které zrna padají? Tváří v tvář Ježíšovi bychom jistě správně rozuměli, stejně jako zástup lidí, stojící na břehu, ale můžeme se k němu přirovnávat my, lidé počátku 21. století? Jádrem podobenství nejsou Ježíšem zmiňovaná zrna, tím pravým obsahem je jeho snaha sdělit svým posluchačům něco o povaze Božího království. A zde se už cele dostáváme do roviny výkladu podobenství. Boží království je podivuhodně do našeho světa zaseto. Není vidět, je dnes a denně pošlapáváno, je jím opovrhováno, je vysmíváno, zlehčováno, lidé nevěří, že něco takového je možné a že by to dokonce mohlo být přítomné v našem světě. Přesto Ježíš svým slovem a životem svědčí o tom, že tomu tak skutečně je. On přišel jako Rozsévač, aby do širých lánů světa rozhodil zrna k budoucí sklizni. Tím světem a půdou, ve kterém mají tato zrna klíčit, nejsou rozmanité pozemské krajiny. Místem, kde klíčí a posléze dozrává k sklizni Ježíšova úroda jsou lidská srdce. Ježíš neskryl – snad jedině k velikému zklamání esoteriků, svou věc v podobě jakéhosi svatého grálu někde na tajném místě v zemi, ale přesně dle biblického poselství – zjevil ji maličkým: to znamená pověděl o ní těm, kteří byli schopni jeho slovo přijmout svým srdcem i rozumem. Ne moudří a vznešení své doby, nikoliv králové, vojevůdci či velmoži, ale zástup, kteří s napětím stál na břehu, zatímco Ježíš k němu z rybářské loďky promlouval. Obyčejní lidé, kteří právě ve své obyčejnosti jsou nám navzdory té obrovské časové i společenské propasti, tak podobní. Právě ti se Bohu zalíbili tak, že se rozhodl učinit je dědici svého království – pozvat do něj všechny ty „prachobyčejné“ lidi. A tak Rozsévač jde a v tichosti a pokoře rozsévá. A půda lidských srdcí je stejně rozmanitá, jako hlína pozemská. Někde je samá tvrdá slupka a kámen, mezi kterými má zrníčko jen pramalou šanci, aby vzešlo. Jinde vcelku bez problémů zapadne, ale kolem je tolik plevele, který budoucí klas nakonec stejně umoří tak, že zajde. Jiným hrozí nebezpečí od hladového ptactva, které se vytrvale slétá, aby zrníčka vyzobala, a ta, vydána jim napospas bez možnosti se bránit končí v ptačích útrobách. Přesto však některá obstojí. Jejich půda má to správné složení a životní okolnosti jsou nastaveny tak, že zrnka Božího království vzejdou, dozrají a jednou vydají bohatou úrodu. Kolikrát si ve svém životě uvědomujeme, že třeba právě tento člověk, kterého jsme před chvílí potkali je tím zvláštním nositelem Boží úrody. Že třeba on nám svědčí o tom, že Boží království, i když je z jiného světa a do našeho světa nepatří ani se nehodí, je realitou? Zkusme o tom přemýšlet a snažme se zúrodnit půdu svých srdcí, abychom se jimi pro druhé mohli stát i my.

Amen.

Kázání o VIII. neděli po svatém Duchu v Husově sboru ve Vršovicích 10.7.2005