Co s plevelem mezi pšenicí?

Iz 44, 6-8
Ř 8, 12-25
ev. Mt 13, 24-30 36-43

B+S,
Izajášova slova z 44. kapitoly jeho proroctví jsou velkolepým manifestem ničím nepřekonatelné Boží velikosti i proklamací jeho nezpochybnitelného nároku na člověka. Mám v bibli tento text ve zvláštním rámečku. Tužkou jsem si jej poznačil, abych na něj v množství jiných slov nezapomněl a na Boha se přitom zapomíná tak lehce! Jaký je to paradox? Ten, který ve své mysli nosí celý svět i vesmír s každým člověkem, který kdy žil a žije nezapomíná a my, kterým je svěřena jen malá část podle míry, kterou nám Bůh vyměřil, zapomeneme často a dokonce i rádi na toho, který nám všechny služby a životní úkoly určil. Bůh nám sebevědomě ústy svého proroka sděluje: „Já jsem první i poslední, kromě mne žádného Boha není. Kdo je jako já? Jen ať se ozve! Ať to oznámí, ať mi to předloží!“ Zní to jako výzva na souboj, ale žádný protějšek se nemůže dostavit, protože už od dob Adamových víme, že tváří v tvář Božímu majestátu jsme nazí od hlavy k patě a i ten fíkový list podává čísi ruka, aby naší nahotu alespoň naoko zakryl. Bůh si je jasně vědom lidského strachu i zmatenosti. Je to stejný strach, s jakým se Adam se svojí ženou ukryli v křoví, aby je Bůh neobjevil. V tom křoví byli proto, že uvěřili hlasu Božího protivníka, že je vcelku jednoduché být jako Bůh: že to jde, postavit se Bohu tváří v tvář a soupeřit s ním jako rovný s rovným. Pro tuto iluzi nakonec podlehli svému strachu a zmatenosti. A přitom Bůh není hrůzovládce, který strachem spoutává své poddané. Je milujícím Otcem, který má na paměti lidské dobro a jeho myšlenky a záměry s námi jsou o pokoji. Jde však o to uvědomit si a prožít, kdo je tou skutečnou skálou mého života. Kdo je tím prvním a posledním v mém každodenním bytí? O kom mám vypovídat a svědčit svým životem? Teprve v tomto uvědomování si toho jednoho jediného pevného bodu, o kterém již kdysi dávno hovořil jeden z antických filosofů, je cesta k smíření a ku pokoji, pro který nás Bůh stvořil. Ta cesta je však zvláštně lemována neustálou provázaností dobrého a zlého. Je to zápas, který se odehrává v nás i kolem nás. Svědčí o něm každá významná biblická postava a dosvědčuje ho i naše životní zkušenost. Z úst apoštola Pavla jsme slyšeli: „Chtít dobro, to dokážu, ale vykonat už ne…“ Kolikrát naše cesta k druhým lidem skončila právě u této bolestivé zkušenosti? Člověk něco jiného chce a něco jiného koná. Koná v rozporu se svým přesvědčením, slevuje ze svých požadavků a dobrých předsevzetí. To všechno proto, že nejenom svět okolo nás, ale i naše vlastní nitro je prostoupeno dobrým i zlým. Biblicky řečeno: ve světě zasíval Bůh i ďábel, zlo i dobro vedle sebe rostou a jejich plody mají možnost dozrát až k času žní. A stejně tak i naše srdce je půdou, ve které jsou kořeny dobra i zla prorostlé. Sváťa Karásek ve své písni o koukolu mezi pšenicí zpívá: „…tak jsme dobrý i potvory, vždyť přeci Bůh i ďábel v srdci tvém sil.“ Rozhodujícím se tak jeví až čas žní, ve kterém hospodář spravedlivě posoudí, co převažuje, co je plevelem, který dusí a druhé utlačuje a co je dobrým zrnem a základem příští bohaté úrody. Dokud jsme v poli tohoto světa, rosteme jeden s druhým stejně jako plevel s pšenicí – nerozlučně spojeni. Čas oddělení však zcela jistě přijde – to je poselství Ježíšova podobenství o plevelu mezi pšenicí a to je i poselstvím prorockého textu: s Bohem se nikdo nemůže porovnávat. Nikdo nemá právo stavět se do role hospodáře, aby s konečnou platností určoval kdo bude růst dál a kdo skončí na hnoji vytržený a určený k zániku. Při takových čistkách totiž hrozí, že spolu se zlým vytrhneme i dobrou úrodu, anebo jinak řečeno: co by nám v našem vlastním poli zbylo?I sami sebe bychom museli vytrhnout. Řečí podobenství Ježíš nabádá k obezřetnosti i rozvaze. Realitou světa i realitou církve je, že dobré jde ruku v ruce se zlým ve vzájemné provázanosti. Tak je to ostatně i v nás samotných. Kdo se může označit za spravedlivého? Kdo s lehkou myslí vezme do ruky kámen, aby ho hodil po cizoložné ženě beze strachu, že on sám nezaslouží kamenem ránu do hlavy? Jak vymítit zlo ze svého středu, aniž bychom nepotrhali dobré kořeny a sami sebe neodsoudili k zániku? Postup zaznamenaný v bibli je zřejmý: Nevynášet o druhých kategorické soudy bez toho, aniž bychom nechali prostor k budoucí anebo již přítomné proměně. Říci o někom, a už jsem to také v církvi zaslechl, že ten či onen nebude spasen, je nejenom zjevným pohrdáním druhým člověkem, ale dokonce i rouháním vůči Bohu, vždyť tím přece vstupujeme do výsostných Božích kompetencí. Co můžeme říci o porušenosti druhého člověka, když budeme mít na zřeteli vlastní nepravosti a četná selhání? To samozřejmě nevylučuje oprávněnou kritiku, pokud jsme si vědomi zřejmého selhání. Má se však nést v duchu společného synovství při vědomí, že všichni stojíme pod stejným a spravedlivým Božím soudem. To zmíněné synovství je dáno společnou vírou v jednoho Boha, který je prvním i posledním, počátek i koncem, a zároveň přítomností jeho Ducha, který nám znovu ukazuje cestu ze všech bludných scestí křovin lidského hříchu a fíkových listů marnosti k zdroji života, který nikdy neskončí. Je to Bůh a ne já, který jednou spravedlivě rozsoudí, kdo byl plevelem a kdo dobrou pšenicí.

Amen.

Kázání o IX. neděli po svatém Duchu v Husově sboru ve Vršovicích 17.7.2005