Podobenství o hostině

Ex 32, 7-14
Fp 4, 19-9
ev. Mt 22, 1-14

B+S,
Kristovo dvoupodobenství o hostině a svatebním šatě z 22. kapitoly Matoušova evangelia si všímá aspektu jakým je Boží pozvání, dále lidské odpovědi na něj a hodnosti i nehodnosti, s jakou člověk na takovou nabídku reaguje. Pokud jsme někým pozváni, zpravidla to pro nás bývá čest a považujeme si, že pozvání se týká právě nás, ale jsou i případy, kdy pozvání přijímáme s rozpaky a víme, že do cesty se nám staví mnoho důvodů a objektivních příčin, proč takové pozvání nepřijmout. I v Ježíšově podobenství taková situace nastává. Ty důvody, proč oslovení velkorysou nabídku pozvání na svatební hostinu nepřijali, jsou dokonce vyjmenovány: každý z nich šel dál cestou za svými pracemi: jeden na pole, druhý za obchodem. Situace se přiostřuje ve chvíli, kdy jiní nejen že pozvání nepřijímají, ale dokonce vystupují agresivně vůči těm, kteří je zvou. Na konci takového střetu pozvaní dál zůstávají u svých důvodů proč nepřijít a poslové zvoucí na svatbu jsou od nich zabiti. Je to, věru, smutná bilance dobré snahy někoho pozvat. Následuje přísné potrestání a přichází pozvání dalších hodných i nehodných – evangelista říká „zlých i dobrých“ a ti všichni konečně plní hodovní sál. Na pozadí Kristových slov celkem zřetelně rozpoznáváme dějinné události z počátků křesťanství – zvraty doby, která Ježíše předcházela i to, co následovalo v horizontu několika desítek let po jeho ukřižování. Potrestáním a vyvrácením města měli na mysli křesťané zničení Jeruzaléma a jeho chrámu v roce 70. Pozvaní, kteří zabíjejí vyslance svého hostitele, byl lid starého Izraele, který vytrvale kamenoval své proroky navzdory přesvědčení, že mluví v Božím jménu. Pozornost nově upřená na další příchozí – dobré i zlé, je duchovní nabídkou, díky které křesťanství vykročilo ze svého židovského základu a oslovilo vyznavače doposud pohanských kultů a tradic. Svatební síní, která je plná stolovníků není myšleno v tuto chvíli Boží království. Vždyť v textu čteme, že dobří i zlí zaplňují tuto místnost. Pro zlé však v Božím království místo není. Podobenství tak v tomto bodě přechází od obrazu Božího království k obrazu církve. Je to totiž právě církev jako předpolí Božího království, ale zároveň sebranka dobrých i zlých. Pozvání platí univerzálně , tedy pro každého, je tak zřejmé, že nabídku přijmou ti hodní, ale i nehodní: všelijak a různě posbíraní na cestách a mezi ploty – každý, kdo byl zaujat lákavou nabídkou účasti na velkolepé hostině. Šance jsou pro každého nastaveny stejně. Podobenství proto neuvažuje v rovině osudových rozhodnutí, ve kterých je všechno dopředu nastaveno tak, jak se to posléze odehraje. Teologové církve při přemýšlení o Božích záměrech přišli na učení o tzv. predestinaci – předurčenosti člověka buď k spáse nebo zatracení. Církev podle tohoto učení tvoří množina lidí předurčených ke spáse a předurčených k zatracení. Nějak se mi z té teologické rovnice vytrácí konstanta Boží lásky a milosti. Kristovská víra v nekonečnou milost a lásku obětující se na dřevě kříže se brání představě, že karty už jsou dopředu rozdány a proto těžko někdy přijmu Kalvínem rozpracovanou teologii o predestinaci. Mám za to, že cílem Božího stvoření je spása a že Bůh nechce, aby hříšný zahynul, ale naopak došel ke spáse. Pozvání na hostinu tedy platí pro každého stejně: pro dobrého i pro zlého, pro toho, který si dal říct, ale i pro toho, který se zpěčoval a nechtěl přijít. V takové různorodosti však platí, že ke konečnému rozlišení jednou musí dojít. Rozhodčí úlohu má v tomto případě v sledu podobenství král, který hostinu pořádá. On prochází mezi stolovníky a bedlivě se zaměřuje na každého z nich. Jedině díky této pozornosti neujde jeho zraku člověk, který mezi desítkami ostatních nebyl oblečen na svatbu. Nejedná se o diskriminaci nemajetného, který snad neměl dostatečné prostředky k tomu, aby se vhodně oblékl. Takto Ježíš ve svém podobenství neuvažuje. Špatně oblečený účastník slavnostního hodu je člověk, který podcenil význam toho, že byl králem na hostinu pozván. Měl za to, že se pro něho nic nezměnilo. Král sice pořádal hostinu, na kterou sezval vandráky a pocestné různě posbírané na rozcestích, pozvání však radikálně mění jejich situaci: před vstupem do hodovní síně mají ze svých bot setřást prach a špínu minulých cest, mají obléknout nový šat, který podtrhne důstojnost slavnostní chvíle. Jinak řečeno: církev je z dobrých i špatných lidí, z těch, kteří se dokážou převléknout nikoliv ve smyslu nechvalně známého převlékání kabátů, aby byli přizpůsobivými za každé situace a režimu, ale tak, že svoji nehodnost zahalí do roucha Kristova. Tím je pokora, láska a obětavá služba druhým. Při takovém převlékání má člověk intenzivně prožívat vědomí své nahoty a nuznosti. Pokání před Bohem i před lidmi je tím správným procesem a převlékací kabinkou, ze které můžeme vyjít nově ustrojeni a s radostí usednout okolo hojného stolu hostitelova. Nenechme se tedy mýlit my, kteří jsme v církvi krátce, ale ani vy, kteří jste v ní prožili téměř celý život: naším úkolem není domnívat se, že patříme mezi vyvolené. Každý jsme pozvaní a tomu bychom měli přizpůsobovat všechno, do čeho svůj život zahalujeme. Umíme správně odpovědět na Boží výzvu, anebo na ni nedbáme a lhostejně odcházíme za svými obchody a na svá soukromá pole? A jestliže přeci jenom slyšíme ono volání a usedáme neděli co neděli za společný stůl s Kristem, jsme přitom oblečeni tak, aby se za nás náš Hostitel nemusel jednou stydět?

Amen.

Kázání o XXI. neděli po svatém Duchu 9. října 2005 v Husově sboru ve Vršovicích.