Dušičky

Ž 119, 15-20
Sk 9, 36-43
ev. Jn 5, 25-30

B+S,

přiznám se, že jedna z mých nejoblíbenějších životních činností je spánek. A ačkoliv jsem po určitou dobu svého života byl nucen pravidelně vstávat před pátou hodinou ranní, abych už v šest hodin byl na pracovišti, vstávat s lehkostí ranních ptáčat, kterými jsou moje děti a manželka, jsem se za ten nedlouhý čas roku a půl nikdy nenaučil. Každé probuzení je tak moje osobní a malé znovuzrození do nového dne, kdy se kupodivu neprobouzím svěží, odpočatý a plný síly, ale mátožně a dlouze procitám, za což sklízím vydatnou kritiku nejen od rodinných příslušníků. Kdo něco podobného ve své tělesnosti nezažívá a s prvním ranním otevřením víček je schopen stejných výkonů fyzických i myšlenkových jako v pozdním odpoledni, stěží pochopí nás „sovy“, jejichž denní rytmus je více posunut do večera a noci, ale ranní rozjezdy jsou u nás o poznání pomalejší. O to víc dovedu ocenit dar vydatného spánku, který je v bibli po právu přisuzován spravedlivým a je dokonce považován za zvláštní dar milosti před Hospodinem. Žalmista v 127 žalmu sděluje: „Nadarmo časně vstáváte, dlouho vysedáváte a jíte chléb trápení, zatímco Bůh dopřává svému milému spánek.“ V těchto biblických myšlenkových intencích o spánku jako odměně pro Božího spravedlivého se rozpomínáme i na své zemřelé. Nápisy na smutečních stuhách SPI SPLADCE zdaleka nejsou ojedinělé a vyjadřují přesvědčení mnohých, že stav smrti je ne nepodobný spánku, do kterého se člověk pohrouží, aby zpřetrhal veškeré vazby s okolním světem a v tomto stavu očekával na své procitnutí. Bible však nezná jen spánek spravedlivých. V starozákonní knize Jób jeden z přátel tohoto trpitele Elífaz Témanský sděluje svoji otřesnou zkušenost s nočním bděním, které je víc než občerstvujícím spánkem děsivou mrákotou, při které se člověku ježí všechny chlupy na těle. Elífaz říká: „Cosi se ke mně přikradlo, mé ucho zachytilo šelest; při přemítání o nočních viděních, když na lidi se snáší mrákota, přepadl mě strach a třásl jsem se, všechny kosti se mi strachem chvěly, když jakýsi duch mě míjel, chlupy se mi zježily po těle.“ Kdo se alespoň jednou v životě vzbudil v noci zpocený hrůzou z noční můry, ví, o čem Elífaz hovořil. Starověk považoval spánek za obdobu smrti, jakousi malou smrt, kterou si člověk noc co noc prožívá, přitom ale nikdo nemá jistotu, jestli se do nového dne skutečně probudí. S tím korespondují i slova 119 žalmu: Jsem na zemi jenom hostem, neukrývej přede mnou svou tvář. Uvědomělá víra, která v sobě chová i naději na vzkříšení z mrtvých znamená žít svůj život s vědomím, že člověk je jen vánek pouhý i kdyby stál pevně a všechno co mám, veškerý majetek, chtění, touhy, závazky, radosti, ale i bolest, zkrátka všechno to, z čeho se náš život skládá a o čemž jsme přesvědčeni v každém okamžiku svého bytí, že to máme, že je to naše, že toho všeho teď ještě mám: plné ruce a plnou hlavu, to již dnes večer, nebo zítra ráno, za týden, za rok nebo za padesát let nemusím mít a budu stát před Bohem s prázdnýma rukama čekajíce na Boží naplnění. Čeština má jedno krásné a výstižné slovo, o jehož původu mi bohužel není nic známo: pinožení. Všechno naše pinožení odložíme před branami věčnosti, usneme spánkem spravedlivých v očekávání, co bude až procitneme. Někdy i farář podléhá malověrnosti, zvlášť brzo ráno, když je burcován dětmi či jinými neodkladnými povinnosti. To potom podléhám zálibné myšlence, která je mi povzbuzením: „Vstaň a užívej života. Spát jednou budeš v hrobě.“ No jo, namítám, ale i tam mě budou budit k Poslednímu soudu a mám za to, že pokud už teď je pro mě ranní vstávání tak problematické, co teprve potom, až archanděl Gabriel zatroubí na polnici a všichni mrtví včetně mě se budeme zvedat ze svých rovů. Někdo vyskočí křepce, jiný se bude mátožit, jistotu však mám, že před soudnou stolicí nebude chybět nikdo. Básník Vladimír Holan na toto téma napsal krásnou báseň, která mě před časem hluboce oslovila. Jmenuje se Zmrtvýchvstání a je ze sbírky Bolest:

Že po tomto životě zde mělo by nás jednou vzbudit
úděsné ječení trub a polnic?
Odpusť, Bože, ale utěšuju se,
že počátek vzkříšení všech nás nebožtíků
bude ohlášen tím, že prostě zakokrhá kohout…
To potom zůstaneme ještě chvíli ležet…
První, kdo vstane,
bude maminka… Uslyšíme ji,
jak tichounce rozdělává oheň,
jak tichounce staví na plotnu vodu
a útulně bere z almárky kávový mlýnek.
Budeme zase doma.

Holan je ve své představě o probuzení na věčnost vlastně docela blízko biblickým výpovědím. Naše skutky nás sice předcházejí na Boží soud, ale prvním bude u tohoto soudu láska, tak podobná a ještě mnohem větší, s jakou kdysi naše maminka stavěla ráno vodu na plotnu, aby nám ohřála meltu nebo připravila čaj. Biblická víra ve Vzkříšení je mocně přesvědčena o tom, že smrtí se člověk nepropadá do nicoty nebytí, ale vrací se domů, do příbytků věčnosti, které pro něj Bůh připravil, aby v nich našel své odpočinutí. V této víře se ohlížíme za svými zesnulými. A nechme se v naší tesknotě povzbudit Kristovým slovem, které pronesl nad mrtvou dívkou. Když ji spatřil, řekl: Neumřela, ale spí. Kéž je smrt našich blízkých, ale jednou i smrt naše spánkem spravedlivých ve kterém po procitnutí poznáme, že se vlastně nic nezměnilo, že jsme po přestálé noci zpátky doma.

Amen.

Kázání o Dušičkách 2. listopadu 2005 v Husově sboru ve Vršovicích.