Svatební kázání pro Mbudiho

1Kr 19,3-9a
Ef 4, 22-5,2
ev. Jn 6,37-52

B+S,

ve známém obrazu Ježíš sám sebe připodobňuje ke chlebu, který sestoupil z nebe. Ježíš však jde ve svém příměru ještě dál: chlebem má na mysli své vlastní tělo obětované za život světa. Ježíš hovoří o tom, že jeho tělo se musí rozlámat, zničit, vydat proto, aby lidé otřeseni touto hrozivou skutečností lidské destrukce pochopili, jaký byl smysl Ježíšova života. Bez tragického vyústění Ježíšova života by nám tento smysl totiž uniknul. Ježíš je chlebem, to znamená denní potravou, základní potravinou, něčím, co člověk každodenně bere do ruky a do úst. Chléb nejprve krájíme, potom rozmělňujeme v ústech, polykáme a trávíme, abychom zajistili své fyzické přežití. Tak je tomu od nepaměti s tím rozdílem, že v Ježíšových dobách se chléb nekrájel, ale trhal a rozlamoval. Jeho funkce však zůstává po tisíciletí stejná. Jeho dostatek je zárukou přežití, je zhmotnělou nadějí, že svoje tělo nasytíme a nezemřeme do druhého dne hlady. Když utrmácený prorok Eliáš po dlouhém pochodu ulehá pod trnitým keřem, přeje si umřít, myslí na smrt, asi ne pro fyzickou únavu z vyčerpávající cesty, kdy je na útěku před královnou Jezabelou. Ve smrti vidí východisko z trudů svého života. Nakonec usíná a ve snu se ho dotýká anděl, aby mu předal chléb pečený na teplých kamenech. Při troše fantazie není problémem představit si tu libou vůni právě upečeného a horkého chleba, jehož vůně proroka probudila a vrátila zpátky do života. Pomocí bochníku chleba ho Bůh ujistil o své stálé přítomnosti v Eliášově životě a dal mu naději do budoucna. Chléb je povzbuzením, posílením i známkou toho, že naše místo je stále ještě tady v životě. I v tomto kontextu můžeme rozumět Ježíšovým slovům o tom, že jeho tělo je chlebem. On je zhmotnělou nadějí a zárukou přežití pro věčnost. Nakolik je Kristus naším denním chlebem si musíme odpovědět každý sám za sebe. Někdo je pravidelným konzumentem, jiný umělcem v hladovění. Ale i hlad má své opodstatnění. Upozorňuje nás na nedostatek, který pokud není odstraněn, vede ke smrti. Přiznám se, že hladovět v tělesném významu hladovění příliš neumím. Půst ve smyslu zřeknutí se jídla se u mně omezuje maximálně na jeden den v roce a je to den, kdy s napětím hledím do zítřka, až si vezmu obyčejný chleba s máslem a marmeládou. Při hladovění je to moje vidina královského hodu. Kristus je podobně „obyčejným“ chlebem, jeho cena pro naši záchranu je však nezměřitelná.

Významnou návštěvu bylo zvykem přivítat chlebem a solí. Chleba sytí a sůl konzervuje, jejich podání příchozím poutníkům bylo vyjádřením úcty k nim i výrazem přání, aby dlouho zůstali a byli zachováni v lásce, pokoji a harmonii. Kdo je chlebem z evangelia víme: Kristovo tělo pro nás lámané a obětované, stále znovu a znovu přítomné ve společenství věřících lidí okolo Ježíšova stolu. Co je však solí? I na to najdeme v bibli odpověď. A opět je z Kristových úst. Při svém Horském kázání Ježíš říká posluchačům: Vy jste sůl země, jestliže sůl pozbude slanosti, čím bude osolena? Chleba i sůl patří neodmyslitelně k sobě. Chlebem je Kristus a solí na chlebu jsem já jako člověk, který Krista vyznal: jeden každý, kdo věří v jeho jméno. To zvláštní spojení mezi chlebem a solí má totiž stejný význam, s jakým se tyto dvě matérie předávají vzácnému hostu. Čekáme na Boha, před kterým se chceme poklonit, přivítat ho, prokázat čest a chválu. Pravé uctívání je ve spojení chleba a soli – Krista a člověka, kteří společně předstupují před Boží tvář.

Abych zachoval stylovost, chlebem a solí za okamžik přivítám vzácnou návštěvu: Anna a Mbudi přišli do našeho společenství a vyjádřili přání, aby byli oddáni. Mám za to, že však nepřišli jenom kvůli tomu. Vlastně jsem dlouho ani netušil, že něco takového plánují a když mi to potom Mbudi svěřil, skoro jsem mu měl za zlé, že to neřekl dřív. Přeci jenom mezinárodní sňatek není po právní stránce tak úplně jednoduchá záležitost. Za čas, který chodí k nám do sboru jsem měl možnost přesvědčit se o jeho víře. Je jistě zvláštní, je jiná, má víc temperamentu, ten je daný kontinentem, ze kterého Mbudi pochází, Farského liturgie v jeho podání zní naprosto jedinečně. Stejně zajímavý je jeho příklon v tradici české husitské reformace. V Mbudiho víře je Mistr Jan Hus významným Kristovým svědkem, který se těší jeho veliké úctě. Věřím proto, že se jemu i Anně stane tento sbor novým duchovním domovem, místem, kam se budou společně vracet, kde budou přijímat vzácnou Boží návštěvu, kde se budou sytit z hojnosti Kristova stolu a znovu pozvedat, pokud některý z nich na své životní cestě upadne. Od kněze se očekává, že při kázání ke snoubencům jim předá nějaké důležité rady a poznatky. Vy však už oba víte, do čeho jdete: jednu zkušenost s manželstvím již máte oba dva za sebou: tu špatnou. Teď se vám otevírá nová příležitost s Boží pomocí pro zkušenost dobrou. Bude záležet na vás, zda-li tuto šanci využijete, nebo zmarníte. A radu do života nejenom vám, ale každému z nás dává apoštol Pavel: „Jako milované děti následujte Božího příkladu a žijte v lásce, tak jako Kristus miloval nás a sám sebe dal za nás jako dar a oběť, jejíž vůně je Bohu milá. Až se budete hněvat, jeden na druhého, dodávám já, snažte se nenechat zapadnout slunce nad vaším hněvem a nedopřejte místa ďáblu, kdo kradl, ať už nekrade a přiloží ruce k dílu, ať je vám vzdálena tvrdost, zloba, hněv, křik, utrhání a s tím i každá špatnost, buďte k sobě navzájem laskaví, milosrdní, odpouštějte si navzájem, jako i Bůh v Kristu odpustil vám.“

Amen.

Svatební kázání 27.8.2006 Mbudi Mavungo a Anna Kellerová