IV. adventní

Mi 5, 1-4a
Žd 10 ,5-10
ev. Lk 1, 39-55

B+S,
čas adventu je prosvětlován postupně zapalovanými svícemi na adventním věnci, které nejenom ruší temnotu, jíž jdou navzdory, ale především upomínají věřícího na příchod toho, který sám je původcem a dárcem světla – Ježíše Krista. V tom letošním, v lecčems určitě hektickém adventu, jsme shodou okolností zapalovali nejenom svíce adventní, ale také křestní a dnes tak učiníme znovu. Křest v době adventní má pro mě zvláštní působivost i v tom, že já sám jsem tuto svátost před lety přijal také v adventním čase. Vybavuji si, že jako dítě, a dnes to na svých dětech pozoruji také, byl pro mně advent především dobou velikého očekávání, těšení se, které narůstalo ze dne na den stále víc, tak jak se blížil okamžik rozsvícení vánočního stromku a následného rozbalování dárků pod ním. Ten poslední den už byl téměř k nevydržení. Nikde jsem neměl stání a už už si přál, abych urychlil čas a mohlo nastat to, k čemu se toužebně upínala moje dětská mysl. A tak dobře rozumím steskům mého malého Natanaele: „Tatínku, kdy už konečně budou ty vánoce?“ anebo také: „A proč musí nejdřív přijít Mikuláš? Vždyť on ty vánoce jenom zdržuje…“ S odcházejícím dětským věkem se méně těšíme a očekávání je postupně nahrazováno obavami. To platí nejenom pro čas adventní a vánoční, ale i obecně, že čím je člověk starší tak se méně těší a víc strachuje. Advent je každoroční připomínkou i příležitostí k tomu, znovu se začít těšit, znovu očekávat s nadějí věci příští. Symbolika světla v adventu má naši mysl pozitivně nasměrovat od obav k naději, od strachu před tím co na nás přijde k radostnému očekávání toho, který za námi přijde do našich životů. Vstoupí do naší časnosti a svou přítomností ji promění. To nedokáže nikdo jiný než Bůh a tak platí to známé, že advent je čekáním na Boha. Je to však čekání aktivní – naplněné skutkem i horečnými přípravami, ve kterých si člověk klade otázku: „Jak obstojím?“ Advent pro nás může být připomínkou těšení se, které jsme zažívali jako děti s tím, že radost nyní prožívaná je více rázu trvalého, je jistotou víry, že i já jsem zahrnut do Božích plánů, že Bůh o mě ví a počítá se mnou. V adventu se znovu upínáme k tomu, ve kterého věříme a na jeho příchod stále čekáme. V závěru adventního času je v církvi tradičně citován Mariin chvalozpěv z Lukášova evangelia. Marie po setkání s Alžbětou chválí Boha slovy, která zná církevní tradice pod latinským označením „magnificat“ – tak totiž zní latinský překlad počátečních Mariiných slov: „Velebí duše má Pána a můj duch jásá v Bohu, mém spasiteli, že se sklonil ke své služebnici v jejím ponížení, že se mnou učinil veliké věci ten, který je mocný…“ Takto se modlila Marie v čase Božího navštívení a tak se spolu s ní modlí dodnes církev jejího syna. Když se předtím Marie setkává s Alžbětou, ta se diví: „Jak to, že přichází matka mého Pána?“ Pánem – je zde užito řeckého termínu Kyrios, je myšlen Bůh. Jednalo se o tradiční označení, které se vázalo k Božímu jménu. Bůh je Pánem. Tato Boží svrchovanost je potom dále zdůrazněna Marií, jejíž duše Pána velebí. Mariina mysl se upíná k Bohu, kterého cítí jako plod svého těla. Pánem je Bůh, ale Pánem je zároveň ten, kterého nosí pod srdcem a kterého jiný plod – plod v těle Alžběty, budoucí prorok Jan Křtitel zdraví radostným pohnutím. Na pozadí Lukášova příběhu o setkání Marie a Alžběty je vlastně ukryto starokřesťanské vyznání víry v Ježíše Krista. To znělo: Ježíš Kristus je Pán. Teprve pozdější staletí toto vyznání rozšířila v potřebě specifikovat vztahy mezi Otcem, Synem a Duchem. Evangelia a prvotní církev tuto potřebu ještě neznají a pouze zakoušejí zkušenost s tím, který je Pánem třebaže je bezbranným dítětem nebo posléze mužem umírajícím na kříži a také tím, který se po svém vzkříšení vrací zpátky k Otci. Mariin chvalozpěv je radostnou Boží oslavou. Duše má velebí Pána, říká Marie, duch můj jásá v Bohu, mém spasiteli… Duše a duch v starověkém pohledu tvořily jednu nedílnou součást člověka. Člověk sám byl duše živá – prach oživlý Božím dechnutím, jeho duchem. Duch člověka je částí, která se upíná ke svému stvořiteli, je to výraz pro duchovní ponoření se do toho, který je zdrojem života. Všechny složky Mariina lidství jsou prostoupeny radostí. Marie si uvědomuje, jak veliké věci Bůh učinil a jak je mocný. Ve Starém zákoně je Mariiným předobrazem žena jménem Chana – matka proroka Samuele. Po jeho zázračném narození i ona jásotem oslavuje Boží velebnost. Nyní je to Marie, která je jedinečně zasazena do dějin spásy jako bohorodička – ta, která pod srdcem nosila spasitele světa. Její chvalozpěv je proklamací důvěry v Boží řešení a jeho východiska. Proto je pro nás tak inspirativní právě v době adventu – v době očekávání. Bůh přichází navzdory našim očekáváním, jinak nežli zamýšlíme jako svrchovaný Pán nad tímto světem i naším životem. Bratři a sestry, milý Petře, křestní svíce zapalované v tomto adventním čase jsou světlem naděje, ve které jsme ujišťováni, že ten, na kterého čekáme určitě přijde. Vždyť se tak neustále děje s každým dalším člověkem, který je pokřtěn ve jméno Ježíše Krista. S každým dalším křtěncem se nejenom rozrůstá rodina Kristových vyznavačů, je to však zároveň také příslib toho, že světlo Kristovy lásky získává na intenzitě. Že tma a hřích budou jednou překonány v Kristově slavném příchodu.

Amen.

IV. neděle adventní 24.12.2006, Husův sbor Vršovice – křest Petra Kadeřábka, 41 let