Štěpán

Dt 30, 15-20
Sk 6, 8-12
ev. Lk 2, 8-20

B+S,
svátek mučedníka Štěpána přináší do vánočního příběhu důležitý rozměr. Jakýmsi rychlým časovým skokem jsme v něm vytrženi z barvité lukášovské scenérie Ježíšova narození do doby rodící se křesťanské církve po Ježíšově smrti. Duchovní kvas Ježíšova působení získává na stále větší intenzitě a nově se utvářející společenství těch, kteří uvěřili, že Ježíš je i po své smrti na kříži živý, dává povstat celé řadě významných osobností, které již záhy hloubku své víry budou muset prokázat v ochotě i k oběti nejvyšší. První v té řadě byl podle biblického svědectví muž jménem Štěpán. Jemu je zasvěcen druhý vánoční svátek, snad proto, že církev chtěla ve své tradici zdůraznit, že na jedné straně je Kristus, který celým svým životem slouží lidem na jejich cestě k Bohu a na straně druhé jsou Kristovi vyznavači, kteří pohnuti jeho příkladem mají prokazovat svoji schopnost sloužit potřebným. Štěpánův příběh je upomínkou, a na adresu nás křesťanů mnohdy i tichou výčitkou směrem k naší osobní zainteresovanosti. Příběh Ježíšova narození je možné vnímat z pozice nezúčastněného diváka. Jeho atributy jsou natolik mimořádné, že člověka nutí sledovat jej podobně jako projekci na filmovém plátně, kdy jsme ohromeni výjimečností efektů, ale do děje aktivně zasáhnout nemůžeme. Informaci o Ježíšově narození přijímáme především v rovině citové, protože u většiny z nás patří k důvěrně známým příběhům, které jsme poprvé slyšeli kdysi dávno v dětství, převést však tento příběh do roviny praktické životní zkušenosti už bývá obtížné. Vždyť kdo z nás má zkušenost s andělskými viděními? Kdo byl svědkem náhlého porodu ve stáji? Kdo tráví celé noci pod širým nebem u svých stád? To všechno jsou momenty vánočního příběhu, které ho na jednu stranu činí malebným a působivým, na druhou stranu ho však mohou odsouvat do roviny příběhů natolik zvláštních a mimořádných, u kterých marně hledáme nějakou souvztažnost s naším každodenním přebýváním. Štěpánův příběh je zcela jiného rázu. Ačkoliv jeho biblické podání pochází z pera jednoho autora – evangelisty Lukáše, dikce s jakou líčí obě události je zcela odlišná. Ježíšovo narození je zahaleno do legendárního rázu, evokuje v nás představu krásného obrazu ve kterém si všímáme jednotlivých zajímavostí, ovšem líčení Štěpánova životního příběhu má charakter spíš novinové reportáže. Pisatel si v něm všímá širokých souvislostí, používá mnoho odkazů, místních jmen, cituje události posluchačům a čitatelům známé. Jednoznačně tak před sebou máme pramen historické povahy, jehož autor vycházel z událostí obecně známých, které se pokusil jako reportér ve své písemné podobě zachytit. Ve sledu vánočního poselství tak najednou dochází k dramatickému zvratu. Jeden den jsme svědky Božího zázraku, který se odehrál v předivném Ježíšově narození a druhý den, když přijdeme pod kazatelnu doposlechnout si, jaký měl tento zázrak pokračování jsme najednou postaveni před syrovou realitu lidské zloby, neústupnosti, ale také obrovské statečnosti i ochoty k oběti ze strany muže jménem Štěpán, který za to zázračně narozené dítě položil svůj život. Kromě jediné věty, ve které autor říká, že tvář Štěpánova během jeho slyšení před radou byla jako tvář anděla nemáme žádnou další zmínku o tom, že by události s ním spojené měly jakýkoliv nadpřirozený ráz. Všechno se odehrává v rovině důvěrně známé lidské zkušenosti, kde svoji velikou roli hrají pomluva, křivé svědectví, falešní svědkové a již zmíněná tvrdost lidských srdcí. Ji nakonec za oběť padá Štěpán, který se nebál promluvit o tom, kterému uvěřil. Neméně důležitá je připomínka Štěpánova postavení v prvotní církvi – patřil mezi jáhny, diákony, tedy služebníky při stolech. To byli pomocníci apoštolů, kteří se díky jejich službě mohli plně věnovat kazatelské a zvěstovatelské činnosti a diákoni byli pověřeni praktickou službou pomoci v rámci církevního společenství. Diákoni nejenom zajišťovali organizační chod církevních shromáždění, ale také se ve velké míře věnovali službě potřebným v rámci církve. Štěpán, ačkoliv pomocník výše postavených apoštolů, je přesto křesťanem v první linii. O Kristu svědčí svojí ochotou sloužit tam, kde je potřeba. Jako osvědčený dělník Páně však oprávněnost jeho služby neleží pouze v ochotě a síle pracovat, ale v moudrosti Ducha, kterým byl obdařen shůry a jehož znamení a pečeti se mu dostalo při vložení rukou na jeho hlavu. Díky Boží milosti a moci, které se mu dostalo činil Štěpán mezi lidmi veliké divy a znamení. Že nečteme legendu ze života světce se přesvědčujeme i v tom, že divy – jakkoliv veliké, evangelista Lukáš nijak nespecifikuje. Musely však být natolik významné, že upoutaly pozornost i jeho nepřátel. Ti pak stáli za jeho vydáním radě a následným procesem, který byl završen rozsudkem smrti a ihned poté vykonanou exekucí. Suše můžeme konstatovat v rovině historického faktu, že se Štěpánem byl veden krátký proces na jehož konci je zmařený lidský život. Štěpán tragický příběh vnímavá srdce upozorňuje nejen na smysl služby a oběti, které jsou průvodními znaky Kristových svědků, ale je zároveň i mocným svědectvím o nezměrné životní síle, kterou dovede probudit v lidech přijetí živého Krista za svého Pána. Štěpánova zbožnost není ustrašená teologická spekulace, kterou složitě sestavoval ve své hlavě, ani životním stylem , pro který se rozhodl. Byl osloven živým Kristem, obdařen milostí a mocí, vložením rukou vyslán do služby a sloužil podle svého nejlepšího přesvědčení. Ze srovnání s příběhem Kristova narození a Štěpánovým údělem vyplývá, že to, co se může zdát jako legenda, smyšlenka, zázrak, kterému věříme či nevěříme, může být přetaveno v obrovskou životní sílu a zásadní postoj, ve kterém člověk naplní a dosvědčí Boží vůli. Mějme to stále na paměti v poklidném koloritu našich vánoc.

Amen.

Kázání na Štěpána 26.12.2006 v Husově sboru ve Vršovicích