Křest Kristův

Iz 43, 1-7
Sk 8, 14-17
ev. Lk 3,15-22

B+S,
neděle následující po svátku Zjevení, lidově označovaném jako svátek Tří králů, je v církevní tradici zasvěcena události Ježíšova křtu v jordánských vodách. Co bylo smyslem Ježíšova křtu, a proč ten, kterého Jan očekával a oznamoval, sám najednou přichází v zástupu hříšníků, aby z jeho rukou křestní obmytí přijal? Vztahem mezi Janem Křtitelem a Ježíšem se zabývají všichni evangelisté. To, že každý z nich o tomto vztahu hovoří a podle svého způsobu ho vykládá, je důkazem toho, že mezi Janem Křtitelem a Ježíšem existovala úzká vazba. Tam, kde jeden své působení ukončil, druhý jej začal. Janovo mocné hnutí, které uvedlo v pohyb desítky a stovky lidí z Jeruzaléma a okolí a které neuniklo ani pozornosti vládnoucí moci, zastoupené králem Herodem, bylo záhy vystřídáno působením Ježíšovým, které zvláště ve svých počátcích v mnohém lidem připomínalo vystoupení jordánského proroka. Hledejme na základě biblických svědectví odpověď na otázku, jaký byl smysl Janova křtu a jaké místo v něm zaujímá Ježíš, který po boku ostatních lidí za Janem přichází. Tím, že církev ve své tradici zasvětila neděli po svátku Zjevení události Kristova křtu, znovu uvádí posluchače a příjemce radostného poselství křesťanské víry do míst, ze kterých jsme byli vytrženi v čase adventním, abychom následně společně prožívali vánoce s jejich příběhem o Spasitelově narození. Ještě předtím však v adventu jsme každou ze čtyř nedělí trávili právě nad texty o Janu Křtiteli a jeho působení. Dnes se nám tedy tyto texty a s nimi spojené události znovu vrací, abychom si byli vědomi jejich dalšího pokračování, nyní již s jistotou, že ten, kterého Jan očekával, již přišel – nejprve ve svém narození a nyní jako dospělý muž, který se postaví do společného zástupu těch, kteří vstupují do jordánských vod, aby přijali křest. Pomyslný kruh se tak uzavírá, jeho středobodem však není ani Janovo očekávání příchodu Krista, ani Kristovo narození, nýbrž právě Kristův křest. Jan křtil lidi na znamení pokání a odpuštění hříchů. Janův křest byl v pravém slova smyslu výrazem lidského přání odpoutat se od toho, co člověka svazuje, co nás tíží a znečišťuje na cestě k pokoji a smíření, které dává Bůh. Janův křest měl přípravný charakter, byl znamením lidské připravenosti na to, co přichází, co je bezprostředně přede dveřmi a každým okamžikem může vstoupit do života lidí i společnosti. Jan hovořil o příchodu Božího království a stejně tak o příchodu Mesiáše. Dvě Janem očekávané veličiny měly dle jeho předpokladů přijít ruku v ruce: Mesiáš – Kristus, Boží pomazaný je tím, s jehož příchodem nastává vláda a moc Božího království. Na jeho příchod se nelze nepřipravit: zásadně změní pořádky a chod světa. Změní i běh a pořádek mého života. Jan byl prorokem vypjatého očekávání, který ve své zvěsti dovedl strhnout zástupy lidí, kteří se pod dojmem jeho kázání houfně rozhodovali pro přijetí křtu. Zároveň Jan ve svém prorockém vytržení zdůrazňoval i vlastní limity. Proto říkal zástupům: já vás křtím vodou, ale přichází někdo silnější než jsem já, a ten vás bude křtít Duchem svatým. Jinak řečeno: u mě se můžete připravit, ale až přijde ten, kterého společně čekáme, on vás teprve uvede do plnosti věcí, které já jenom oznamuji. Janův křest vodou je příprava, je to očištění na znamení pokání a s tím spojeného přijetí Boží milosti v odpuštění hříchů. Za ním ale přichází někdo daleko mocnější – ten, který v takto připraveném člověku může otevřít rozměr Božího království: tady na zemi v aktuálně prožívané přítomnosti. Skutečnost, že se Ježíš staví do stejného zástupu, jako všichni ostatní hříšníci nevyjadřuje, že on sám by měl vědomí vlastního hříchu, selhání nebo nějaké nedostatečnosti. Ježíš nejde za Janem, aby od něho skrze křest přijal odpuštění. On ho nepotřebuje – je tím, který má moc sám odpouštět. Smysl jeho postavení se do zástupu hříšníků je takový, že se s nimi solidarizuje, sestupuje na jejich úroveň, aby svou vlastní bezhříšnou existencí existence narušené narovnal a pozdvihnul. Společná rovina Ježíšova s ostatními hříšníky je vědomé ztotožnění se s těmi, kteří jsou hříchem vyčleněny ze vztahu s Bohem a výrazem snahy, tento vztah znovu vybudovat a obnovit. Na pozadí tohoto Ježíšova skutku můžeme vidět starozákonní prorocké očekávání Služebníka Hospodinova – EBED JAHVE, z 53. kapitoly Izajášova proroctví, který ponese hříchy mnohých, ten, který položí svůj život v oběť za vinu – nikoliv svou, ale těch druhých. Ačkoliv Ježíš v tu chvíli stojí v Jordánu a relativně ještě daleko od velikonočních pašijových událostí, tyto události již jsou předznačeny a přítomny v jeho postoji na stejné úrovni s ostatními lidmi. Samotná událost Ježíšova křtu je potom zásadně odlišná od křtu těch, kteří přišli před ním a po něm. Evangelisté říkají, že když byl Jan pokřtěn, otevřelo se nebe ze kterého sestoupil Duch svatý, který na něm spočinul. Jak k takové události došlo a jak vypadala nemá cenu spekulovat – dost možná nikdo nic nepostřehnul, důležité je, že v tu chvíli se otevřela možnost dalšího Ježíšova působení. Od té chvíle na něm spočívala plnost Božího ducha. Ježíšův křest je i připomínkou našeho vlastního křtu. Máme-li sami sebe dosadit do citovaných biblických událostí, najdeme se v zástupu hříšníků, kteří přijímají z Janových rukou křest na znamení pokání a odpuštění hříchů. Tento význam má křest stále: je výrazem pokání, znamením odpuštění, obnovou k novému životu. Ten nový život však přichází teprve s přijetím Ducha Ježíšova, to znamená, když poté anebo před tím, co jsme byli pokřtěni, jsme přijali do svého srdce Ježíše a chceme s ním a v něm začít budovat nově svou existenci. Kéž by se nám to v tomto novém roce dařilo o něco lépe, nežli v tom minulém.

Amen.

Kázání o I. neděli po Zjevení Páně 7.1.2007 v Husově sboru ve Vršovicích