Nářek nad Jeruzalémem – nářek nad církví

Gn 15, 1-6
Fp 3, 17-4,1
ev. Lk 13,31-35

B+S,
Abraham i Ježíš byli lidé, kteří podstatnou část svého života strávili na cestách. Klasický domov ve smyslu pevného místa, do kterého by byly zasazeny jejich rodiny: kamenný dům či dřevěný příbytek, město či vesnice, kde by trvale přebývali, po větší část života prakticky neměli. U Abrahama to mohl být zpočátku Úr Kaldejský, později Cháran, u Ježíše snad Nazaret; Betlém, kde se podle evangelisty Lukáše Ježíš narodil jeho domovem určitě nebyl, neb i tam podle lukášovské tradice byla jeho rodina toliko na cestě. Abraham byl pastevcem, Ježíš potulným učitelem a svérázným vykladačem Božího zákona. Oba byli uvyklí trávit svůj čas v nehostinných podmínkách, přespávat na tvrdé zemi, bez pohodlí s málem odpočinku s nulovým zázemím rodinného krbu. Jak moc se od nich lišíme my, vlastníci bytových jednotek, nájemníci, spolumajitelé, my, kteří jsme vyrůstali v rodinách se střechou nad hlavou a s místem, kam jsme se mohli a dodnes můžeme vracet jako, nikoliv však jenom jako, ale doopravdy domů. V našem prostředí jejich životní styl můžeme připodobnit snad jen k údělu bezdomovců s tou výjimkou, že Abraham a Ježíš narozdíl od našich současných „lidí bez domova“, nepřináleželi k množině lidí z dolních příček sociálního žebříku – Abraham byl dokonce velice bohatým a zámožným mužem. Jejich bezdomovectví nebylo výslednicí životních proher a ztrát – rozhodli se pro něj dobrovolně, svých domovů se vzdali, aby se z nich stali lidé cesty procházející zemí, která ve své celistvosti je jejich domovem, neboť celá země je místem, do kterého je staví Bůh, a oni jdou svou cestou, aby o Bohu vydávali svědectví – slovy i životními postoji. Jinak řečeno – svých domovů se vzdali, aby došli k domovu, který pro ně připravil a který jim ukázal Bůh. Na této cestě zakladatel a první z vyznavačů Boha Hospodina Abraham a také Ježíš – zakladatel víry podle Nové smlouvy, potkávají řadu lidí dobrých i zlých, řadu překážek. Život ani jednoho z nich není procházkou růžovým sadem, bloudivým sněním ani romantickým teskněním po něčem co není. Jejich životní příběhy jsou nabity akcí, dynamikou, neustálou proměnou scenérií, dalšími a dalšími příběhy, do kterých vstupují, tragédiemi, které se jich dotýkají a zásadně poznamenávají jejich kroky. Na Abrahama i Ježíše se odvoláváme my, křesťané na prahu 21. století. Ve své víře cítíme a vyznáváme, že s nimi máme něco společné, že jsme s nimi spojeni určitým poutem, které jejich životní osudy vytrhuje z dávné minulosti a činí je přítomné v našich životech. Tím spojením může být právě onen zmiňovaný a široce rozvádění motiv „bytí na cestě.“ On the Road – tak zní v anglickém originále název slavné Kerouackovy knížky Na cestě, která se stala biblí beatnické generace 60. let. S tímto životním stylem asi nikdo z nás nemá praktickou zkušenost, stejně tak nevíme, jaké to je, trávit svůj život ve stanech jako Abraham věčně na cestách, podobně i Ježíš, který si jednou stěžoval učedníkům, že lišky mají svá doupata a ptáci hnízda, ale Syn člověka nemá místo, kde by hlavu složil. Přesto i naše víra by nás měla vést k uvědomělému nazírání vlastního života jako příběhu, který se neodehrává doma – v teple rodičovské náruče, jistotě pevných zdí rodinného sídla, ale jako příběhu, který se odehrává na cestě odněkud někam. Ačkoliv všichni máme místo, které za domov považujeme, o které pečujeme, staráme se o něj a zušlechťujeme ho, svůj nárok na něj máme podložen dekrety, smlouvami, vlastnickými právy a v posledku i klíči od domovních dveří, za které se tak rádi vracíme z ruchů vnějšího světa, víra by měla člověka přivést k vědomí, že přes veškerou zajištěnost, jsme tady jenom hosty, příchozími či spíše jen procházejícími lidmi, cizinci bez domovského práva, jak říká apoštol Petr ve své první epištole, a lidé, jak dodává apoštol Pavel, s občanstvím v nebesích. Odtamtud očekáváme příchod nejznámějšího bezdomovce lidských dějin – Ježíše Krista, který z příbytků věčnosti přišel a znovu přijde na zem, aby naši mysl i naše kroky nasměroval k domovu, který se skrývá v Bohu. Křesťané jsou lidé dvojího občanství. To první je dáno zemí, do které nás naše matky porodily, druhé je dáno tím, v něhož jsme uvěřili: Ježíšem Kristem – prvním občanem Božího království, který je nejenom tím, který uděluje vstupní vízum, ale dává i občanství a trvalý pobyt v nebi každému, kdo v něho věří. Tak veliké výsady se nám dostává a přesto tolikrát zůstáváme raději zavřeni ve svých pozemských domovech a rodinách s jejich domnělými jistotami, namísto toho, abychom častěji po vzoru Abrahamově a Ježíšově vyráželi na cesty, směrem k domovu, který ukazuje Bůh. Ta cesta přináší řadu překážek. Do všech nejistot a ruchů svého života však Abraham uslyšel úžasné zaslíbení: Nic se neboj, Abrame, já jsem tvůj štít, tvá přehojná odměna. To Boží volání znamenalo, že Abraham je na své cestě doprovázen spolehlivým ochráncem, že má jistotu šťastného dojití. Podobně Ježíš je varován před Herodem, liškou, která usilovala o jeho život, ale on na varování odpovídá jistotou, že přesto dojde svého cíle po cestě, kterou mu Bůh určil. Stejně tak Ježíš varuje před přílišnou fixací na náš pozemský domov. V nářku nad Jeruzalémem, kde se měla ukončit jeho životní cesta, říká na adresu těch, kteří si zakládali na domnělých jistotách dávných tradic tohoto města: ve svém domě zůstanete sami, a neuzříte mě do chvíle, kdy řeknete: Požehnaný, který přichází ve jménu Hospodinově. Vezměme ta slova vážně a vztáhněme je i do svých životů – v církvi, doma i kdekoliv jinde, kam nás staví Pán: nezůstávejme v samotách svých domů a domovů, znovu a znovu se vydávejme na cestu za Hospodinem, za tím, který nám jde vstříc s Božím požehnáním. Prázdným domem se nám mohou stát naše domovy i naše církev. Jenom na takové cestě je možné potkat se s tím, který nás bezpečně převede až přes práh svého domu, ve kterém je množství příbytků.

Amen.

Kázání o II. neděli postní 4.3.2007 v Husově sboru ve Vršovicích.