Naimská vdova

1Kr 17, 17-24
Ga 1, 11-24
ev. Lk 7, 11-17

B+S,
v životě jsou období, kdy jsme jakoby unášeni jeho proudem a naše dny plynou jeden za druhým v poklidu, řečiště je dostatečně široké a voda mezi jeho břehy se ubírá rozvážně a pomalu. Pak jsou ale etapy, kdy se tok našeho života nebezpečně zužuje, jeho tempo nabírá na rychlosti a dynamice, mnoho věcí nestíháme, mnoha věcmi jsme vláčeni a znovu a znovu bolestivě smýkáni o kamenité břehy. Jsou i takové životní zákruty a zvraty, kdy nám na mysl přichází, že se již snad dotýkáme samotného konce, že jsme v ústí naší životní řeky a moře, které nás záhy pohltí je už na dosah. Jedná se o známý, mnohokrát rozpracovávaný obraz lidského života jako řeky plynoucí k moři. Vzpomeňme na píseň Voskovce a Wericha o životě, který plyne jak voda a smrti, která je jako moře. Z biblického pohledu takový obraz neobstojí, protože jak v době starozákonní tak i novozákonní bylo moře považováno za místo démonských sil, znamením odloučení od Boha, věčného neklidu. Proto Ježíš chodí po moři, aby demonstroval svoji převahu nad světem zla, proto z postiženého vyhání démony, kteří se vzápětí vtělují do stáda vepřů vrhajícího se do moře. Moře bylo pro biblického člověka personifikací zlých věcí, nikoliv místem klidu a zapomnění, věčného smíření. Proto autor poslední biblické knihy Zjevení při svém popisu budoucích nebeských věcí hovoří o tom, že ve věku Boží vlády už moře nebude, stejně jako žalu, nářku a bolesti. Bible zná jiný obraz, který aplikuje na lidský život: cestu úzkou a širokou branou. Široká a prostorná je cesta vedoucí do záhuby a těsná a úzká ta, vedoucí do života. Ježíš svým výrokem o dvou cestách upozorňuje na to, že mnoho věcí nás v životě odvádí od jeho smyslu, že mnohokrát se na svých životních cestách rozcházíme se záměry, s jakými nás na tyto cesty Bůh postavil. Ale také říká, že uprostřed toho všeho je brána, dveře úzké a nenápadné, snadno přehlédnutelné, pomocí kterých můžeme vejít a prolomit se na druhou stranu, tam, kde nás chce mít Bůh. Tou branou, nebo cestou chcete-li je samotný Kristus – vyslanec Božích věcí od Boha poslaný na zem, aby člověka nasměroval k podstatě věcí – k tomu, co máme vidět jako důležité a rozhodující v našich životech, a co je jenom podružné. Když Ježíš v Janově evangeliu o sobě hovoří jako o cestě, pravdě a životu, je to jenom další rozvinutí jeho slov o bráně a cestách úzké a široké. Kristus je touto skrytou životní branou, průchodem do života a jeho zadními vrátky, kterými je možné proklouznout na druhý břeh, kde teprve poznáme skutečný smysl ale i marnost mnoha našich činů. Věřící lidé si často kladou otázku jak rozumět slovům o široké a úzké cestě, co nám zajistí průchod úzkou branou, co to znamená nechat se vést Ježíšem. Máme také tendenci vypočítávat kolik je těch, kteří kráčejí zeširoka a sami sebe vidět jako hrstku tísnící se před uzounkou brankou v obavách z jejího projití. Biblické texty k takovému uvažování svádějí, vždyť přímo v Matoušově podání je řečeno, že úzká cesta vede do života a málokdo ji nalézá. Ve víře však na prvním místě musíme vidět v přísném biblickém měřítku sami sebe, nikoliv ty druhé, ať už o jejich cestách smýšlíme jakkoliv. Jak je moje velikost poměřitelná s velikostí brány, kterou mám projít? A Bůh mi říká: „Musíš se hodně zmenšit, člověče, musíš mnoho věcí odhodit, opustit, zanechat, abys mohl projít.“ Ale i potom platí, že člověk není schopen vlastní silou se osvobodit, že se nemůžeme za vlasy vytáhnout z propasti ve které jsme uvízli a že je to jedině Bůh, který nám může pomoci dostat se do podoby a velikosti, ve které najdeme bránu a budeme schopni projít jí na druhou stranu. Když se vrátím k počátečnímu příměru k řečišti, přes veškerou jeho nedokonalost a nedostatečnou spojitost s biblickým pohledem, je do velké míry přiléhavý na situaci člověka. Někdy se v poklidu necháme unášet, jindy se tříštíme o břeh. Takovým zvratem a úskalím je bezesporu skutečnost smrti, okamžik, kdy bezprostředně vstoupí do našeho života. Psychologové potvrzují, že smrt blízkého člověka, či její reálné nebezpečí, je bezesporu největším stresovým faktorem, který nás v životě může potkat. Největší stres, největší bolest a přitom tak vysoká pravděpodobnost, že ji dříve či později budeme každý zasaženi. To jsou ty chvíle nebezpečného zúžení životního řečiště, pád na dno či úskalí. Jak v něm obstojíme? Do této situace uvádí biblické čtenáře a posluchače příběh Ježíšova setkání s naimskou vdovou a jejím mrtvým synem. Je to příběh stejné kategorie, jako starozákonní událost Eliášova vzkříšení mrtvého chlapce sareptské vdovy. Té blízké příbuznosti těchto dvou událostí si nelze nevšimnout. V obou případech jsou postiženými ženy vdovy. Vdova měl zvláštní společenský status. Po ztrátě manžela živitele byla odkázána výhradně na dobrodiní druhých. Pokud měla syna, existovala pro ní naděje, že pokud se podaří ho vychovat, jednou se o ní bude moci postarat. Jak sareptská tak naimská vdova o tuto naději se smrtí svých synů přišly. Jejich život uvízl na mělčině smutku a nevýslovné bolesti. Horší už to být nemohlo. Jedná se o modelovou situaci největšího myslitelného životního stresoru. Východisko z takové situace je těžko postižitelné. Ale právě to je ta chvíle, kdy začíná jednat Bůh. Ty ženy i nadále zůstávají středem jeho zájmu. I v těch nejtěžších okamžicích je s nimi. Mrtvým i živým pomáhá k opětovnému povstání. „Pravím ti, vstaň, Lazare, pojď ven!“ I v těch nejtěžších životních situacích Bůh nepřestává ukazovat do života. Ukazuje nám svoji převahu nad tím, co nás skličuje a provádí nás bezpečně úzkou cestou.

Amen.

Kázání o III. neděli po svatém Duchu 17.6.2007 v Husově sboru ve Vršovicích.