Otčenáš

Oz 2, 1
Ko 2, 6-15
ev. Lk 1, 1-1

B+S,
církev od nejranějších počátků vyžadovala od těch, kteří se chtěli stát její součástí, tj. přijmout křest a být tak včleněni do společenství Kristova těla, dvě základní věci. Kdo by tyto podmínky nesplnil, tomu nemohla být svátost křtu udělena. Tou první věcí, o které se církev musela u tzv. katechumenů – kandidátů na křest, přesvědčit, bylo, že vědí, jaký je obsah jejich víry, že vědí, čemu a v koho věří. Víra však není souborem definic, ani věroučných pouček. Je to stav, do kterého se člověk náhle nebo pozvolna dostává. A proto si jako ukazatel životnosti víry církev stanovila schopnost modlitebního života: člověk věří, pokud je schopen se modlit. Kdo se nemodlí nevěří. Takový člověk si myslí, že význam modlitby je nulový, protože chybí partner v dialogu, kterým modlitba bezesporu je. Lidé neradi mluví sami k sobě, dokonce to může být považováno za známku duševní nemoci, pokud někdo trpí samomluvou. A tím se nevěřícím zdají lidé, kteří se modlí. Proč hovořit k někomu, kdo není, kdo nás nemůže slyšet, kdo tedy ani nemůže učinit to, s čím se na něho obracíme?, ptají se. A tak církev správně rozpoznala modlitbu jako ukazatel lidského vztahu s Bohem. Proto museli katechumeni před přijetím první svátosti prokázat, že se umí modlit. Nikoliv ve smyslu, že znají text některé konkrétní křesťanské modlitby podobným způsobem, jako se nazpaměť člověk učí básně, ale tak, že mezi nimi a Bohem je vztah, který je uchopitelný a postižitelný modlitbou. Ukazatelem hloubky víry i smyslu modlitebního života je Ježíš Kristus. Dokud není víra učedníků v něho pevná a dovršená Kristovým vzkříšením, pouze ho při modlitbě pozorují. Jeden z jeho učedníků ho při té příležitosti vyzval, aby i je naučil modlit set, vždyť přeci i Jan učil své žáky modlitbě. Ježíšovou odpovědí je jakýsi univerzální modlitební návod – průvodce světem modlitby: Otčenáš. Ježíš v něm ale nepředal učedníkům a potažmo církvi šamanské magické zaříkadlo. I když se jedná o modlitbu pocházející z Kristových úst a modlitbu všech modliteb, má být především vyjádřením opravdovosti a horoucnosti našeho vztahu s Bohem. Nikoliv magickou či jinou formulí, pomocí které si odbudeme svoji povinnost nebo učiníme modlitbě zadost. Kdykoliv se modlíme podle Kristova příkladu znovuobnovujeme náš vztah s nebeským Otcem, vztahujeme na sebe jeho milost a prosíme, abychom jím mohli být obnoveni. Katechumen tedy musel před přijetím křtu znát Otčenáš, ale především musel být znalý modlitebního života, tzn. musela mu být vlastní samostatná schopnost modlit se, prosit Boha o jeho řešení a východiska. V modlitbě věřící vystupuje ze sebe samotného, uvědomuje si mnohdy i bolestivě vlastní limity a omezenost svého lidství všelijak narušeného hříchem a otevírá se vstříc Božímu působení. Modlitba je vyjádřením toho, že počítáme s tímto působením, že se mu nebráníme, že jsme jako ti, kteří vědí o zasazenosti do řádu světa a naše místo v něm pomocí modlitby hledáme v těch správných souřadnicích, kdy není člověk sám sobě či druhému Bohem, ale naopak, Boží nárok nad sebou uznává a respektuje. Pokud se církev dostatečně přesvědčila o tom, že adepti budoucího členství v ní takto věří, pokročila k tomu, aby od nich očekávala splnění ještě druhé podmínky. Tou měla být a je schopnost nejenom věřit, ale o této víře také účinně svědčit. Nestačí totiž jenom chovat víru hluboko v srdci jako vzácný životní poklad, pomocí kterého si otevřeme cestu na věčnost, ale také umět o této víře podat svědectví: k čemu mě přivádí, jak proměňuje mé životní postoje, názory, chování. Jak se nechávám touto vírou přetvářet k Božímu obrazu. S tím také souvisí schopnost definovat v co a jak věřím, na čem je moje víra postavena a co vyznává společenství církve jako celek. K tomu si církev stanovila na základě své duchovní tradice tzv. krédo: vyznání víry. Jeho zvládnutí bylo a je oním druhým předpokladem k tomu, aby mohl být člověk pokřtěn. Ale opět, stejně jako tomu bylo v případě modlitby Otčenáš, nemá jít o technické, bravurní zvládnutí definice, ale o pochopení obsahu a zařazení se do celku církve, která určitým způsobem svoji víru vyznává a praktikuje. Tyto dvě podmínky si církev nese z dob svých počátků až dodneška. Více či méně na nich trvala a stále trvá. Křest dětí částečně umenšil osobní naléhavost těchto dvou předpokladů členství v církvi a pozornost víc nasměroval k rodičům a kmotrům, kteří malé děti do církve přinášeli. V zásadě i nadále však platí, že církev, nejenom od těch, kteří mají být pokřtěni, ale od všech, to znamená i od těch dříve narozených a dávno pokřtěných, má požadovat ony dvě podmínky, které Otčenáš a Krédo vyznačují: víra jako osobní vztah s Bohem stále znovu obnovovaný a budovaný modlitbou a schopnost tuto víru vyjádřit, obhájit a dosvědčit ve svém životě. Kdykoliv s tím jako křesťané máme problémy, ať v tom či v onom bodě, ale často býváme nedostatečnými v obou, naše proklamované křesťanství tím trpí a snadno se můžeme víc než ukazatelem druhým stát odstrašujícím příkladem toho, jak křesťan vypadat nemá. Kdysi v počátcích mé víry mě silně zasáhlo Ježíšovo slovo: „Proste a bude vám dáno, hledejte a naleznete, tlučte a bude vám otevřeno.“ Jistě ne náhodou se právě tato slova pojí s návodem, jak se má člověk modlit. V čase naší slabosti lidské i duchovní právě toto může být výzvou k tomu, abychom znovu začali usilovat o život vedený Bohem, o život, ve kterém i kdybychom o všechno přišli, my sami budeme zachráněni a nalezeni od toho, k němuž se všechny modlitby upínají.

Amen.

Kázání o X. neděli po svatém Duchu 5. srpna 2007 v Husově sboru ve Vršovicích