Den odpočinku

Iz 58, 13-14
Žd 12, 22-29
ev. Lk 13, 10-17

B+S,
zaposlouchejme se do poselství biblického textu epištoly k Židům z její dvanácté kapitoly a zkusme hledat odpovědi na otázku, proč právě tento a ne jiný text k nám dnes zaznívá? Co nám v něm Bůh sděluje, aby posilnil a upevnil naši víru, jaká napomenutí přináší, před čím varuje a co zaslibuje? Někteří lidé mají ve zvyku nahodile otevírat bibli a k takto nalezenému textu přistupují jako ke zprávě, kterou jim Bůh sděluje do jejich aktuální situace. Přiznám se, že až na výjimky já takto bibli nečtu, protože v tom cítím určitou prvoplánovitost jednání, ve kterém člověk – byť v dobré víře koná, a očekává, že Bůh bude mluvit do jeho problémů a starostí proto, že onen člověk právě otevřel bibli. Tím tento přístup k Písmu nikterak nezavrhuji a dokonce ani nezpochybňuji: kdo je takto uvyklý číst bibli, nechť to ve svobodě své víry dál v poklidu koná. Biblické texty – lektia, které si církev stanovila pro toto období liturgického roku, aby byly čteny a vykládány, se v části apoštolských listů nyní soustřeďují na delší pasáže z epištoly k Židům. Jejich výběr není nahodilý ani namátkový. Je zde patrná kontinuita: poselství textů z jedné neděle přechází a pokračuje v neděli další. V době, která neznala popularitu seriálů na pokračování možná právě tento prvek více tříbil pozornost posluchačů a kéž by to tak mohlo fungovat i dnes, že by se lidé těšili nejenom do kostela za Pánem Bohem – to na prvním místě, ale také na to, že uslyší pokračování toho, co kazatel otevřel minule! Ne že bych něco takového předpokládal či snad dokonce vyžadoval od svých posluchačů: jsem si dobře vědom vlastních limitů, přesto často na adresu těch, kteří v rámci jednoho kázání chtějí uslyšet „všechno“ od stvoření až k druhému příchodu Krista říkám, že od toho jsou přeci kázání každou neděli, aby to, co farář neřekne během jednoho výkladu, mohl dopovědět příště. Kdo se tedy pod kazatelnu nestaví pravidelně a do kostela zavítá jenom občas, sám sebe znevýhodňuje, protože snadno může ztratit souvislost a také je větší pravděpodobnost, že přijde zrovna v den, kdy kazatel výjimečně není ve formě, promluva ani celkový projev se mu příliš nepovedou a pro takto svátečního návštěvníka možná právě toto utkví na dlouhou dobu v jeho mysli, aniž by, na rozdíl od pravidelných návštěvníků spolu s nimi příští neděli prožil výjimečně strhující a opravdovostí a Božím Duchem naplněný projev stejného kazatele.

List Židům, který nám v tomto čase církev otevírá, patří k pozdějším epištolám, které se obracejí do situace, ve které už se křesťanství stále více upevňuje jako svébytné náboženství. První generace apoštolů pozvolna odchází, někteří dokonce už zemřeli více než dvacet let před tím, co byl tento list na konci prvního století napsán. Jak jeho dedikace napovídá, je určen v první řadě židům, kterým má na základě důvěrné znalosti stěžejních prvků judaismu ukázat, jakého naplnění a prodloužení došla jejich víra v osobě nazaretského Ježíše. Terminologie zde užívaná je tedy výsostně židovská. Dnes citovaný text, po jehož poselství pro nás „nežidy“ se ptáme, je otevřen úchvatným obrazem, v němž příjemci této zvěsti stojí před horou Siónem a městem Boha živého. Můžeme si to skutečně představit jako na rozměrném plátně, které však není statické jako namalovaný obraz, nýbrž proměnlivé jako film, který nám běží před očima a v němž další a další scény překonávají všechny předchozí. Tak nějak to museli vnímat židovští čtenáři a posluchači tohoto listu, když slyšeli o tom, že oni – tedy ti, kteří uvěřili v Ježíše jako v Krista už nyní stojí před horou Siónem. Sión bylo posvátné návrší, na kterém podle tradice Abraham obětoval Izáka a po dlouhá staletí zde stál Boží chrám. Na jeho úpatí bylo založeno Boží město Jeruzalém. Autor listu Židům svoji scenérii však nadále stupňuje. Na začátku je hora Sión, pak Jeruzalém jako město Božích vyznavačů, potom už je řeč o Jeruzalému nebeském. Ani to však ještě není konec jeho vize. Víra v Krista neotevírá jenom tyto obrazy. Kdo se jí vydá, stojí, jak říká autor listu Židům, před nesčetným zástupem andělů a před slavnostním shromážděním církve prvorozených, jejichž jména jsou zapsána v nebi. Prvorozenými má nejspíš na mysli první mučedníky církve, kteří svoji víru museli potvrdit životní obětí. To jsou „zesnulí spravedliví, kteří již dosáhli cíle.“ A konečně vrcholem výpovědi je konstatování i ujištění, že ve své víře stojí před Bohem, který je soudcem všech. Není nutné chápat tato slova tak, že víra nás vystavuje zvídavým pohledům všech, kteří již byli zahrnuti do Boží spravedlnosti. Tváří v tvář takovému ctihodnému zástupu bychom nejspíš víc než povzbuzení ucítili stud z toho, kdo všechno nás vidí v naší nahotě: mučedníci, trpitelé, velké náboženské postavy, ti se mají dívat na moje trapné plahočení, to snad ne? Je to Bůh, který tě vidí, říká autor listu Židům – před ním se svojí vírou stojíš v úplné nahotě svého lidství, nic mu nemůže zůstat zakryto. A skrze něho i ty máš účast na velikém společenství těch, kteří svoji víru žili dávno před tebou, ji osvědčili a v ní i zemřeli. Ti nejsou někde pryč, mimo: ty i oni tvoříte jedno společenství: církev bojující a církev zvítězilou. Ježíš je potom prostředníkem nové smlouvy Boha s člověkem. Po vzoru starozákonního příběhu o Kainovi a Ábelovi je o něm řečeno, že jeho krev, která nás očišťuje, volá naléhavěji než krev Ábelova. Krev tohoto bratrem zabitého muže volala jeho vraha k odpovědnosti. I Ježíšova vražda byla bratrovraždou. Tragická v tom, že nemá jediného viníka, ale podíl na ní mají všichni, kteří dodnes Ježíše vyznávají: bratři a sestry, společenství jeho církve. To znamená ty, já, všichni, kdo se nazýváme křesťany, neseme svůj díl viny na jeho kříži. A přece je zde rozdíl. Abélova krev volala vraha k odpovědnosti, Ježíšova přináší vrahům odpuštění a smíření s Bohem. Kdo v tak těžko pochopitelné věci najde naději, musí být zákonitě otřesen. Kdo i navzdory otřesení naději a víru uchová, bude proměněn a přijat do království, které je neotřesitelné. Hledejme tuto neotřesitelnou naději v našem tak často otřesném světě i životě. Tak rozumím poselství tohoto textu.

Amen.

Kázání XIV. neděli po svatém Duchu 2. září 2007 v Husově sboru ve Vršovicích