Ztracené ovce

Jr 4, 11-14
1Tm 1, 12-17
ev. Lk 15, 1-10

B+S,

otázka pokání, lítosti nad zmarněnými šancemi, odpuštění a milosti je v současné církvi navýsost aktuální. Není to způsobeno konkrétním skutkem selhání jednotlivce, je to stav, ve kterém se církev kontinuálně nachází od svého vzniku, protože od té doby až do dnes je tvořena zde na zemi lidmi, kteří mají své chyby, více či méně závažné nedostatky, lidmi, kteří procházejí dnes a denně řadou osobních selhání. Do této situace člověka, který si je vědom svých chyb, je určeno Ježíšovo podobenství o ztracené ovci. Možná nám utkvělo v paměti v podobě barvotiskových obrázků, rozdávaných na hodinách náboženství, na kterých je s patřičnou dramatičností znázorněna scéna v níž ztracená ovce vězí v příkrém srázu nad propastí a dolů k ní přichází na pomoc pastýř, který neváhá nasadit i život pro její záchranu. Jako všechna ostatní Ježíšova podobenství, i toto je nadčasové. Promlouvá do situace, kterou prožíváme tady a teď ve svém životě, ve své víře, ve své církvi. Znovu nás vybízí k tomu, abychom přemýšleli kdo je ztracenou ovcí, kdo je pastýřem, kde je propast a co do ní zbloudilé ovce přivádí. A kde jsem já v tomto podobenství? Zůstávám v poslušném stádu za ohradou, nebo jsem se už dávno zaběhnul a právě já jsem tím, po kterém je starostlivým pastýřem vyhlášeno pátrání? Zkusme se k tomuto podobenství přiblížit pomocí apoštolského textu z listu Timoteovi. K apoštolským listům máme tendenci přistupovat s předporozuměním, které je plné veliké vážnosti k tomu, kdo byl autorem tohoto textu. Jak se ale tato vážnost slučuje s tím, co na sebe apoštol ze své vůle prozrazuje? V pastýřském listu svému žáku Timoteovi apoštol píše, že byl násilník, rouhač a pronásledovatel. Pak se nad ním ale rozhojnila milost a s ní víra i láska v Kristu Ježíši. Cítíme, že zde nepromlouvá akademická sterilita teologických pracoven. Autor, který to napsal měl za sebou pohnutou minulost plnou nečekaných zvratů a zákrut: násilník, rouhač a pronásledovatel – vskutku ne zrovna vhodná způsobilost pro výkon apoštolské funkce. A jestli tomu dnes nerozumíme, nahraďme uvedené pojmy něčím ze své současnosti, třeba v tom smyslu, že by se kněz před shromážděnou obcí přiznal, že byl tím, kdo šikanoval, bil v domácnosti svoji manželku a na děti hovořil vulgárně, anebo třeba že podlehl alkoholu, vášni pro hrací automaty a podle své libosti si dál dosaďte jakýkoliv amorální skutek či chování. Že se nám to zdá jako příliš silná káva? Možná ano, řekneme si v době, kdy výkon kněžského povolání je podmíněn čistým trestním rejstříkem. Podle tohoto měřítka by se však ke kněžství nedostal ani apoštol Pavel, který měl na svědomí dokonce lidské životy. Pod pojmem násilník a pronásledovatel si totiž máme představit toho, na jehož rukou dokonce ulpěla krev nevinných lidí. To všechno a mnohem víc měl na svědomí ten, který nyní svému žáku ve víře píše apoštolský dopis. Mezi odžitou temnou minulostí a současným stavem pisatele však leží zcela zásadní předěl: jedním slovem pokání, skrze které se na něm uplatnila Boží milost doprovázená vírou a láskou v Kristu Ježíši. Říká se, že nejlepší služebníci církve jsou z napravených hříšníků. Proto je i tak málo dobrých služebníků, protože s vědomím vlastní hříšnosti se člověk těžko popasovává. Většinou mívá člověk zato, že je hříšník malý, či průměrný, možná podprůměrný, takový „troškuhříšník“ s prvky svatosti, anebo naopak člověk přijme svoji hříšnost za svou jako stav naprosté zatracenosti a nemožnosti, aby s tím kdokoliv – Boha nevyjímaje, pohnul. Apoštol s pestře popsanou minulostí uvažuje ve zcela jiných kategoriích. Nedělí hříšníky na větší a menší, horší a lepší, nekastuje a nesnaží se na žebříčku hříšnosti najít svoji příčku ve srovnání s jinými. Konstatuje skutečnost, kterou poznal ve své víře: Kristus Ježíš přišel, aby zachránil hříšníky, a jedním dechem dodává: a já k nim patřím na prvním místě. Kdysi jsem si tuto druhou část apoštolovy věty z 15. verše první kapitoly Prvního listu Timoteovi podtrhnul, neb se mi jevila jako důležitá. Dnes se k ní znovu vracím v době, kdy se v církvi podobně jako v okolní společnosti rozmáhá tvrzení, že k pokleskům druhých by se mělo víc mlčet než mluvit, protože každý toho má na svém vlastním triku víc než dost, tak kde bere tu drzost něco vytýkat?! Podle této filozofie by byl apoštol v dnešní církvi umlčen ještě dříve, nežli by se nadechnul k prvním kritickým slovům. Vždyť co nám bude povídat: násilník, rouhač a pronásledovatel? Přitom má apoštol na mysli niternou výpověď o tom, že právě on se cítí jako největší z hříšníků. To není póza, hra na pokání a lítost. Výrok, že Kristus přišel, aby zachránil hříšníky, a on k nim patří na prvním místě, vyvěrá z hloubi jeho přesvědčení v němž sám sebe nahlédnul jako toho, kterému před Bohem i druhými nejvíc schází. Vědomí, že já jsem tou jednou jedinou ztracenou ovcí, když devadesát devět ostatních zůstalo v bezpečí dobré pastýřské péče. Tím záchranným lanem, hozeným do propasti vlastní hříšnosti je pokání ve smyslu otevření očí a nazření do skutečně propastné hlubiny, která se díky mé nerozvážnosti pode mnou otevřela. Kdo tento pohled ustojí a chytne se lana Boží milosti, ocitá se znovu v rukou dobrého pastýře. Nebojme se kritických slov, pokud jsme s něčím v církvi nespokojeni, je toho jistě hodně, co lze vytknout. Konejme to však vždycky s vědomím, že je to Kristus, který přišel zachránit hříšné a že já k nim patřím na prvním místě.

Amen.

Kázání o XVII. nedlěi po svatém Duchu v Husově sboru ve Vršovicích 23. září 2007.