Silvestr

Ex 15, 2
Ž 90, 12-17
ev. Lk 12, 35-40

B+S,
výsada dvojího konce roku, které se křesťané mohou těšit, můžeme zároveň pochopit jako dvojí příležitost k tomu, abychom si uvědomili, že máme být za co vděčni. Před měsícem skončil rok církevní, nyní končí i rok občanský. Uprostřed nich jsou ještě roky našeho vlastního života. V něm si připomínáme datum svého narození, k němuž se rok co rok alespoň v myšlenkách, když už ne třeba v rodinných či jiných oslavách, vracíme. Ale v roce, který je z námi, ať už ho vnímáme pohledem sekulární společnosti nebo církve, byl také jeden den, který jsme přešli bez povšimnutí, nijak nás ten den nevyvedl z míry, nezavdal příležitost k slavení či životní bilanci. Vlastně jsme o tom dni vůbec netušili, jaký zásadní význam pro náš život jednou bude mít. Byl to den, který ne my, ale ti druzí napíšou k našemu jménu do závorky: datum narození a datum úmrtí. V právě končícím roce můžeme tedy vidět celkem tři konce, tři „silvestry“ a jenom při jediném z nich bouchají petardy a připíjí se šampaňským. Tím prvním je skutečný Silvestr jako poslední den občanského roku, druhým konec roku církevního v předvečer začátku adventu a třetím nikomu z nás doposud známé datum v kalendáři dne, který bude naším dnem úmrtním. Tři konce v jednom roce: jeden obecně známý a halasně slavený, druhý známý výhradně církevnímu společenství křesťanů a třetí o kterém ví jedině Bůh a my jím netečně procházíme bez známky vědomí, že právě toto třetí datum bude v našem životě hrát tak zásadní význam. A tak, stejně jako v předchozích letech, musím i dnes znovu konstatovat, že konec roku občanského, mně nechává zcela chladným z pohledu jakéhokoliv slavení. Samozřejmě důvod k radosti vidím: je zcela hmatatelný a souvisí s tím, co jsem řekl v první větě své promluvy – i já mám na konci tohoto roku být za co vděčný: je toho takřka nepřeberné množství, čím mě Hospodin zahrnul, přesto je mi bližší tiché poděkování, než halasné veselí v půlnočních ulicích ozářených světlem čínských petard. Důvodem k radosti a především vděčnosti bezesporu zůstává na prvním místě fakt, že i letos nám bylo dopřáno konce občanského roku se dožít. Jiní tento druh milosti neměli. A tak můžeme Silvestrův svátek pochopit i v rovině, ve které se s vděčností rozpomínáme na ty, kteří tu ještě před rokem byli s námi a dnes už nejsou. Kolik jich bylo z našeho okolí? Pravidelné ročenky mnoha periodik v tento čas rok co rok uvádějí jmenný seznam známých osobností, které v uplynulém roce zemřely. To však byli lidé, které jsme většinou osobně neznali, ale určitě i v našich vlastních životech byl někdo, jehož místo v naší blízkosti už dnes zůstává prázdné. Ale dny lidského života přinášejí i chvíle radostné spojené s narozením nového člověka. V naší rodině jsme se takové milosti dočkali v příchodu čtvrtého potomka – opět další důvod k vděčnosti. Dalším důvodem k tiché radosti může být vědomí, že nás Bůh bezpečně provázel všemi úskalími minulých dnů a měsíců a my navzdory všemu, co na nás doléhalo v uplynulém roce na jeho konci i nadále stojíme s vírou v Hospodina. I to je zvláštní druh milosti, když vezmeme v úvahu, kolik lidí svoji víru ztratilo nebo doposud nenalezlo. My jako křesťané můžeme sami sebe chápat jako lidi s výsadním právem víry, kteří svoje životní přesvědčení realizují v rámci konkrétního církevního společenství. Tak se dostávám i dalšímu důvodu k radosti a vděčnosti: přes veškerou nepřízeň mnohdy hořkých událostí a neblahých zkušeností, společenství naší Církve československé husitské jenom z Boží milosti stojí na počátku 88. roku své existence. Chmurná proroctví o jejím konci se ani v roce, který byl pro naše společenství i víru obzvlášť trpký, se stále ještě nenaplnila. I dnes můžeme nový rok vyhlížet s nadějí a očekáváním v rámci svého sboru – na tomto místě a v této církvi, o které jedna z jejích farářek výstižně konstatovala: církev to je pro mě hrozná matka a já jsem jejím hrozným dítětem. Přesto i nadále v církvi, která je naším skutečným duchovním domovem, místem, kam se člověk vrací s vědomím že tam patří. Neděli co neděli jsme tady přijímali svátosti jako znamení trvající Kristovy milosti nad námi, tady jsme se setkávali proto, abychom společně otevírali svatá Písma a hledali v nich východiska do svých životů, tady jsme se setkávali s těmi, kteří jsou našimi známými, přáteli, spolupracovníky, sem jsme přinášeli smutek i radost svých dnů, modlili se ve společenství církve i jako jednotlivci. Každý náš návrat sem můžeme vnímat jako malou radost, velikou milost a trvající možnost přijít k rohům oltáře a u nich hledat občerstvení pro další dny. Vždyť kolik je těch, kteří pro narůstající věk a zdravotní obtíže či jiné důvod už tuto možnost nemají? My, Bohu díky, můžeme stále ještě přicházet sem, aby tady znělo naše poděkování. S vděčností můžeme myslet na ty, kteří zde v uplynulém roce přijali svátost křtu, spojili své životy ve svátosti manželské, na děti, které rodiče přiváděli, aby se učili poznávat Boží slovo. Je toho mnoho, za co můžeme s koncem roku děkovat. Apoštol Pavel to vystihl slovy, která jsou vztažena právě do společenství církve jako věřícího lidu: „A ve vašem srdci ať vládne mír Kristův, k němuž jste byli povoláni v jedno společné tělo. A buďte vděčni.“ Je za co být vděčný. S koncem dalšího roku naší časnosti i nadále můžeme spolu s Mojžíšem vyznat: „Hospodin je záštita a píseň, stal se mou spásou.“ Přeji vám další rok již dvoutisícíosmý rok Kristovy milosti.

Amen.

Kázání na Silvestra 31.12.2007 v Husově sboru ve Vršovicích