Pokušení na poušti

Ž 18, 7
Žd 2, 14-18
ev. Mt 3, 16- 4, 11

B+S,
kdo před týdnem přišel do kostela, ještě mohl uslyšet jeden z posledních vánočních textů o klanění mudrců, uplynul týden a v sledu evangelia čteme o Ježíšově křtu a následném pokušení na poušti. Pomyslné dveře za vánočními svátky se tak definitivně zavírají a před námi se otevírá výhled k svátkům velikonočním. Ono to však není tak docela pravda. To jenom v našem časovém pojetí rozlišujeme mezi dobou vánoční, velikonoční a svatodušní. Ve skutečnosti je křesťanská zvěst celistvá a do jednotlivých samostatných úseků vlastně nerozdrobitelná. Vánoce s radostí ze Spasitelova narození by bylo zbytečné slavit, pokud by narozený Spasitel svoje dílo nevybojoval na velikonočním kříži a pokud by v moci svatého Ducha neustavil církev, ve které je Duch Kristův stále přítomným a obnovujícím i budujícím principem. Vánoce, velikonoce i letnice jenom ukazují tři různé aspekty Božího záměru a jeho díla s člověkem. Můžeme ty tři svátky opsat i jinými důvěrně známými slovy: narození, smrt a věčný život. Matematik by to mohl vystihnout rovnicí o třech neznámých x, y a z, kdy se překvapivě ve víře neznámé proměňují v konstanty rovnovážného stavu ve všech místech rovnice. I proto se kazatelská služba církve už po staletí odehrává v cyklech, které se v menších a větších intervalech rok co rok opakují. Od vánoc k velikonocům, od velikonoc k letnicím a potom zase zpátky k adventu – rok co rok, stejně tak jako plynou léta našich životů. Stále znovu jsme konfrontováni s těmi třemi stěžejními body, mezi které je rozklenuto naše bytí: od narození do smrti s výhledem dál k naději věčného života. Cyklicky uzavřený církevní rok je vlastně jedna z mála věcí, která vzdáleně připomíná antické anebo východní pojetí času, který je chápán jako kruh. Avšak navzdory tomu, že církev ty samé věci rok co rok opakuje stále „dokolečka“, odkazuje na to, že pravý smysl a podstata věcí i jevů leží mimo tuto kružnici. Vánocům i velikonocům můžeme rozumět jako dvěma bodům stejně vzdáleným od středu kružnice, kterou stanovuje a roztáčí Bůh. V obou případech hovoříme o plnosti času, v obou případech je přítomen i kosmický rozměr událostí, kdy se lidské protíná s Božím. Někdo spokojeně vydechne „ještě že už jsou ty svátky za námi“, jiný se s lítostí ohlíží po krásném čase, který právě uplynul, jiný se už s nadějí a očekáváním začíná těšit na to další co přijde. Pokusme se rozumět těmto každoročním zastavením jako jemným výzvám, pomocí kterých jsme upomínáni ve své aktuální časnosti na to, co má být podstatné v našich životech. Že je to radost z narození nového člověka, stejně jako smutek nad jeho odchodem a že za tím vším si ve víře můžeme uchovat naději na to, co bude trvalého charakteru: a sice věčný život s Bohem. I proto tak rychle církev přechází od vánočního k velikonočnímu, aby se snad člověk příliš dlouho nerozseděl v líbivosti příběhu o andělech a zázračném narození. Život pokračuje a víc než událost narození je důležitější připomínat to, čím byl tento život naplněn před okamžikem jeho zvěčnění. Vánoce tak ve srovnání s velikonocemi jsou svátky podstatně mladšími, dokonce několik staletí se církev obešla bez toho, aniž by tyto svátky slavila. Připomínaly se velikonoce a seslání Ducha svatého, ale počátek vánoc jako samostatného církevního svátku je mnohem pozdějšího data. Pokušení na poušti, které je tradičně tématem první neděle po třech králích, je mnohovrstevným textem, jehož fundovaný výklad může zabrat i několik hodin. Tentokrát se nevydám ani kazatelskou zkratkou, ve které bych zhuštěně podal výklad všech tří na Ježíše postupně přicházejících pokušeních. Jednak jsem tak činil v letech předchozích, za druhé tak – dopřeje-li Pán mohu učinit napřesrok nebo kdykoliv jindy, a zastavím se proto jenom u jednoho aspektu z tohoto barvitého biblického příběhu. Ježíš odchází na poušť: je tam veden Duchem, aby byl pokoušen od ďábla. Chtělo by se nám snad protestovat proti takovému duchovnímu pohybu, které přivádí člověka až před ďáblovu tlamu. Tak nám ostatně může rezonovat i jedna z proseb Otčenáše „a neuveď nás do pokušení…“ Cožpak Bůh pokouší? Cožpak jeho Duch důvěřivé ovečky přivádí k hladovému vlku, hledajícímu, koho by pohltil? Zanechme takových spekulací, nejsou k ničemu. Pokušení není nastrojenou pastí, má být zkouškou, ve které se tříbí naše víra, místem, kde se má ukázat její ovoce. Žák nebo student ve škole si také může myslet o obávané zkoušce, že ji na něho učitelé nastrojili k jeho chycení, pádu a definitivnímu konci – snad proto, aby už od něho měli pokoj nebo si ušetřili další námahu spojenou s jeho výukou. Anebo se může na zkoušku podívat jako na možnost, kdy sám na sobě si ověří co se naučil, čeho je schopen dosáhnout, jaké poznání si osvojil, jako na událost, která může být malým nebo velkým vítězstvím. A takový charakter má i pokušení, před které je stavěn Ježíš. Duch ho vede do pouště, říká evangelista. Tam se zkouška odehrává. I v místech tíživé samoty a pocitu odloučení a nezdaru je doprovázen Duchem – ten ho sílí aby následně v jeho moci ve zkoušce obstál až do chvíle andělského občerstvení. Vyjděme s Ježíšem do pouště! Vždyť čemu jinému se tolikrát podobá náš život? Spolu s ním hledejme odpovědi na složité otázky, kterým jsme tak často v našich životech podrobováni? Mám naději? Uzdravím se? Co moje děti? Jak obstojím? Co bude dál? Jak vyjdeme? Co den to zkouška, co událost to pokušení ve kterém je dobré ptát se: „stojí mi to vůbec za to?“ S Ježíšem po boku i v novém roce na kružnici našeho života to určitě stát za to bude.

Amen.

Kázání 13. ledna 2008 v Husově sboru ve Vršovicích, I. neděle po Zjevení Páně