III. neděle po velikonocích

Jr 17, 7
1 Pt 1, 3-7
ev. Jn 6, 68-69

B+S,
je to situace podnes v církvi důvěrně známá a často opakovaná: další člověk, který do ní dříve patřil nyní už o církevní příslušnost nestojí. Zrovna v tomto týdnu přišel dopis se strohým – několikaslovným konstatování o tom, že dotyčná osoba vystupuje z církve. Ani slovem pisatel nespecifikoval důvody svého rozhodnutí: zdali to bylo zklamání z konkrétních lidí, z konkrétní nastalé situace, zdali ho zklamala církev jako celek, zdali ztratil víru v tuto církev, anebo ztratil víru v této církvi – nic vůbec nic. Nad takovým dopisem si vždycky lámu hlavu, kde se stala chyba, kde jsem chyboval já a kde je chyba společenství jako celku. Někdy se stane, že vystupující napíše důvod, který ho k výstupu přivedl. V takových případech odpovídám dopisem na rozloučenou s připomenutím, že se loučím jako konkrétní představitel konkrétní církve, ale cesta k Bohu a do společenství s ním tady na zemi i jednou na věčnosti zůstává i pro vystoupivšího nadále otevřená a kdykoliv v budoucnu se s ním na této cestě znovu rád potkám. Pokud udání důvodu chybí jako tomu bylo ve zmiňovaném posledním oznámení o výstupu, rozlučkový dopis nepíši a nastalou situaci prostě beru na vědomí s tím, že nevím, co si o tom myslet. Snad to je pocit lítosti, že je nás opět o jednoho míň, ale jak litovat odchodu člověka, kterého jsem v drtivé většině takových případů nikdy ani neviděl do církve přijít? Tentokrát mi to nedalo, abych se nepodíval, od kdy byl dotyčný v církevní matrice uveden. V tomto konkrétním případě mě překvapilo, že příslušnost k církvi se datovala od křtu v dospělém věku. Dle poznámky faráře mu předcházela katecheze – tedy příprava ke křtu. Nevím jak byla dlouhá a obsažná, ale ta informace zavdala příčinu k ještě větší mojí nejistotě a pocitu chyby, která kdesi a kdysi nastala. Představil jsem si totiž všechny své katechumeny – tedy lidi většinou v dospělém věku anebo dospívající, které jsem ke křtu připravoval. U člověka, který byl pokřtěn jako dítě či nemluvně se nabízí důvod, že v následné výchově k víře selhali rodiče, kmotři, že se nejednalo o svobodné a uvědomělé rozhodnutí jednotlivce, u dospělého takové důvody těžko obstojí. Napadlo mě, že u těch v uvozovkách „mých“ katechumenů, bych jejich případné oznámení o výstupu z církve považoval i za své osobní selhání a lítost nad tím by byla dvojnásobná, ale i takové věci se samozřejmě stávají a mnohdy i bez ohledu na to kdo křtil a jak křestní příprava probíhala. A Pán Bůh mi pak na tuto následující neděli nadělil text známého vyznání Šimona Petra Ježíšovi: „Pane, ke komu bychom šli? Ty máš slova věčného života.“ Snad abych v nich i já znovu našel povzbuzení i posilu navzdory stále pokračujícím úbytkům v našich církevních matrikách. Petrova vyznání je součástí delšího celku z Janova evangelia, který obsahuje hned několik významných událostí a řečí z Ježíšova života. V šesté kapitole kde je najdeme, je mimo to vypsána událost nasycení tisíců, chůze po moři a Ježíšova řeč o chlebu života. Co událost to naprosto výjimečná situace, co slovo to myšlenka nabytá mocí změnit život člověka. Přesto v závěru kapitoly čteme o tom, že od té chvíle ho mnoho jeho učedníků opustilo a už s ním nechodili. Jak je to možné, chtělo by se nám říci? Po tom všem, co viděli a prožili s Ježíšem! Ten se obrací ke kruhu svých Dvanácti a ptá se jich: „I vy chcete odejít?“ Právě tato slova se mi připomněla, když jsem četl dopis o výstupu jednoho člověka z církve – tady jsem našel tu spojitost, kterou nepovyšuji na obecně platnou zákonitost, jenom jsem mezi tím našel jakýsi vnitřní souzvuk: jsou učedníci bližší a vzdálenější. Jde o úhel pohledu s jakým se na Ježíše díváme: někdo z povzdálí a někdo poměrně zblízka. Když jsem dál, mnoho věcí se zdá neurčitých, klame nás zrak, naše představy, když jsme blíž jsme v užším kontaktu – skoro je možné se Ježíše dotknout a to prožíváme v církvi my, kteří přistupujeme ke svátostem a kteří se aktivně podílíme na životě církevního společenství: vždyť právě toto společenství je tělem Vzkříšeného Krista: máme ho na dotek. A z užšího – blízkého vztahu se hůř vystupuje, nežli když odejdete od někoho, koho jste zahlédli jenom z rychlíku. Ale nejde jenom o blízkost, ale i o míru poznání. Právě to totiž říká apoštol Petr svému Pánu: „My jsme uvěřili a poznali, že ty jsi ten Svatý Boží.“ Uvěření a poznání Boží svatosti v Ježíši Kristu je příčinou, proč od něho neodejít. Vždyť kam jinam by bylo možné jít, když u něho jsou slova věčného života? Dokud v církvi poznáváme Ježíše Krista a věříme v něho skrze tuto církev – a někdy i její pozemské podobě navzdory, je to i důvod našeho setrvání v ní. Můžete namítnout, že ale někdy právě to může být i důvodem výstupu z ní: a sice, že člověk byl z církve zklamán proto, že mu zatemnila, znemožnila či překazila přístup k Boží svátosti pro svoji narušenost. To je samozřejmě možné – ve své pastorační praxi jsem osobně nikdy takový případ ještě neřešil, ale vím, že se tak občas děje. Je ale vina skutečně na straně církve, není to mnohdy tak, že si do ní my sami projektujeme své nezralé představy? Přitom pořád platí: „Ke komu bychom šli?“ Kde je to lepší? Člověk má většinou tendenci myslet si, že všude jinde nežli u něho doma, aby teprve s opuštěním domova zjistil, co ztratil a jak moc jsou ty „nové“ domovy podobné těm starým především v těch horších věcech. A tak nakonec musím dát zapravdu slovům apoštola o tom, že církev je tam, kde se zvěstuje evangelium, kde nám Bůh dává vzkříšením Ježíše Krista narodit se k živé naději. Dokud máme v sobě tuto naději, můžeme si podržet i naději ve vlastní církev a vztáhnout na sebe slova Petrova vyznání: „Pane, ke komu bychom šli? Ty máš slova věčného života.“

Amen.

Kázání o III. neděli po velikonocích 13. dubna 2008 v Husově sboru ve Vršovicích