Pas mé ovce

ev. Jn 21, 15-17

B+S,

spojnicí biblických textů této neděle je motiv pastýře a ovcí. Obraz důvěrně známý každému, kdo má alespoň letmou znalost Písma a následné zvěsti církve, která tuto biblickou symboliku barvitě rozvinula v kázáních, výtvarném umění, architektuře, liturgice, poezii i hudební tvorbě. Janovo evangelium kromě citované pasáže rozhovoru mezi Ježíšem a Petrem obsahuje ještě jedno místo, kde je použit stejný obraz. V desáté kapitole Ježíš sám o sobě hovoří jako o pastýři dobrém a následně o tom, že je dveřmi pro ovce. Zmíněný rozhovor, který je situován až po události Vzkříšení, však daný obraz posouvá do další roviny. O ní si řekneme více hned poté, co svoji pozornost zaměříme k osobě Ježíše Krista. Nejprve je to totiž samotný Ježíš, který sám sebe prohlašuje za dobrého pastýře. V souladu s prorockou zvěstí bere na sebe důležitý atribut mesiánské služby – jedním z úkolů Mesiáše bylo totiž shromáždit a pást ztracené ovce lidu Izraele. Bez zajímavosti však není ani ztotožnění pastýře s předmětem jeho služby, totiž s beránkem, potažmo s ovcí. Tak totiž Nový zákon nahlíží na Ježíšovu postavu. Je pastýřem, ale zároveň Beránkem. A opět zde pozorný čtenář Písma může najít odezvu mnoha starozákonních textů o úloze beránka v obětním řádu, vzpomeňme v té souvislosti na známý verš Izajášův o trpícím služebníkovi, ve kterém pozdější církev rozpoznala proroctví o Ježíši jako Mesiáši, který bude trpět: „Byl trápen a pokořil se, ústa neotevřel; jako beránek vedený na porážku, jako ovce před střihači zůstal němý, ústa neotevřel.“ Je to zvláštní shoda, nebo chcete-li „splynutí“ pastýře s ovcí, ke kterému v osobě Ježíše Krista dochází: je dobrým pastýřem a je zároveň i ovcí, beránkem vedeným na porážku – tedy obětí. Jistě ne náhodou dává autor Janova evangelia do úst proroka Jana Křtitele slova o Kristu: „Hle, Beránek Boží, který snímá hřích světa.“ V Janově zjevení je potom postava Božího Beránka rozvinuta do velkolepého obrazu dění posledních dnů, kdy se tento obětovaný a znovu živý Beránek vrací jako Soudce i Spasitel zároveň. Tolik ve zkratce k symbolice pastýře a ovcí ve vztahu k osobě Ježíše Krista. Petrův rozhovor s Ježíšem však k řečenému přidává ještě další již avizovanou rovinu. Ústřední postavou ve chvíli rozhovoru Petra se Vzkříšeným není totiž Ježíš, ale Petr sám jako ten, který je povoláván do služby. Trojí otázka, trojí odpověď a pokaždé jiné pověření ke službě. Pokusme se s Janovou symbolikou pracovat nad rámec výkladu o trojím Petrově zapření versus trojí Kristově otázce. Nepopírám, že zde vztah mezi Petrovou zradou a povoláním do služby apoštola určitě je, ale pojďme ještě dál. Ježíš se ptá Petra: „Šimone, synu Janův, miluješ mne?“ A Petr na to suverénně odpovídá: „Ano, Pane, ty víš, že tě mám rád.“ Načež mu Kristus ukládá: „Pas mé beránky!“ K již řečenému si znovu připomeňme: Ježíš je dobrým pastýřem, který dá život za své ovce; Ježíš je zároveň beránkem, tedy ovcí z obětního stáda. Ale najednou je všechno jinak: „Ty, Petře, pas moje beránky. Ty budeš tím pastýřem, který bude mít na starosti moje stádo.“ Ježíšův pastýřský úkol je předáván Petrovi – obyčejnému hříšníku, který namísto aby život za ovce položil třikrát zapřel. A na základě čeho tento posun? Otázky a následné odpovědi, zdali Petr Ježíše miluje. „Ano, Pane, ty víš že tě mám rád,“ říká ten a na základě toho je zmocněn ke službě. „Pas beránky“ – tedy nejmenší kusy ze stáda. Považte tu troufalost, když jsem si sám sebe představil na místě Petrově. Jsem přeci kněz, pastor, pastýř, tak proč ne? Za první otázkou a odpovědí jsem viděl mladého člověka, který na základě svého uvěření přemýšlí o kněžské službě. Cítí to, čemu se odborně říká vokace – tedy povolání. Je ve společenství své církve jako jeden z mnoha či nemnoha věřících a najednou slyší Krista jinak. „Máš mne rád víc než ti zde? Jestliže ano, potom pas moje beránky. Ne proto, že jsi něco víc než oni, ale proto, že jsi ucítil větší lásku. Že jsi se mnou prožil ještě něco jiného, než ti druzí. Proto jdi a pas moje beránky.“ Tak nějak v tom lepším případě začíná služba kněze jako pastýře. Samozřejmě odhlédnuto od těch, kteří pastýře pochopili jako pachtýře. Ale jsme stále u otázky číslo jedna. Petr se podivil, když tu samou otázku klade Ježíš podruhé. A tak si představme za tváří Petra tvář vašeho – anebo kteréhokoliv jiného kněze: „Miluješ mne?“, ptá se Ježíš podruhé a už chybí srovnávací měřítko: „Víc než ti zde…“ Nyní se Kristus ptá toho, který už byl jednou zavolán: „Miluješ mne?“ Možná od té první otázky uplynulo v životě povolaného už mnoho let. Několik let, třeba i desetiletí už slouží v církvi, prošel počátečním nadšením, zažil radost i smutek, třeba i syndromem vyhoření, zápasem o víru, o církev, sám o sebe a najednou znovu ta samá otázka po lásce. Jestliže i napodruhé odpoví stejně jako Petr, povolání platí dál a dokonce s větší intenzitou. Už ne jenom beránky: „Buď pastýřem mého stáda.“ A konečně přijde i otázka třetí, stále stejná jako ta první. Odpověď na ní předchází pastýřův smutek. Je to odpověď, která se rodí v bolesti, kterou člověk ve své práci pro Krista zažívá. Ale ani taková bolest nezabrání, aby Petr odpověděl stejně. Tři otázky, tři stejné odpovědi, tři jiné úkoly: teprve napotřetí je tomu hříšnému Petrovi svěřena plnost služby: „Pas moje ovce. Pas všechny bez rozdílu, buď tím pastýřem, který má na srdci svěřené ovečky.“ Řekl jsem už, že jsem chtěl vidět za tím dotazovaným Petrem sám sebe, ale neviděl jsem. Na to jsem ještě příliš mladý a krátkou dobu ve službě. A tak sám sebe vidím spíš stále u té první otázky, ale vím, že Pán se určitě i mně ještě nejednou zeptá: „Davide, synu Pavlův, miluješ mne?“

Amen.

Kázání o XV. neděli po svatém Duchu v Husově sboru ve Vršovicích 24. 8. 2008