Utekl jsem z Osvětimi – svědectví plukovníka Alfréda Jánského

Jb 2, 6-10; 42, 1-6

Vážení přátelé,

v diskuzích na téma II. světová válka, holocaust, vyhlazovací tábory, zaznívá opakovaně názor, že svět bude s odchodem posledního z žijících svědků této systematicky řízené vražedné mašinerie jiný. Až se jména jako Osvětim, Majdanek, Treblinka, Dachau, Terezín a další stanou čítankovými pojmy, které sice dál budou vnímavým čtenářům nahánět hrůzu v popisném líčení toho, kolik bolesti je za těmito často poeticky znějícími jmény ukryto, ale bude chybět rozměr osobního kontaktu a svědectví od člověka, kterého vidíte na vlastní oči, tváří v tvář: nikoliv na fotografii, filmovém záznamu, nejenom jako jméno v dějepisné knize, ale živá bytost z masa a kostí, ten, který sedí vedle vás. Až tito lidé mezi námi nebudou jako připomínka toho, kam až je člověk schopen ve svém lidství zajít v dobrém i špatném směru, svět bude jiný. Jaký? Ještě víc zranitelný, ještě víc bezbranný vůči zlu, které v jakékoliv době na sebe může vzít nikoliv abstraktní a neosobní podobu, nýbrž tvář zcela konkrétní, osobní (lidskou i nelidskou) a také dějinnou.

S každým dalším rokem, kterým se časově vzdalujeme od událostí II. světové války narůstá i počet těch, kteří na ně nahlížejí jako na pouhé historické epizody, kterých jsou přeci plné učebnice dějepisu, tak proč jen některým z nich na úkor druhých věnovat zvláštní pozornost? Možná skutečně jednou přijde doba, ve které jména jako Babi Jar, Auschwitz – Birkenau a další budou znít lidem stejně jako nám jméno soutěsky v Řecku Thermopyly, bitva u Salamíny nebo u Kresčaku. Ti zdatnější v dějepise si možná vzpomenou, že tam proběhla nějaká bitva, ti ostatní ani to ne: natož vědět kdo proti komu bojoval a proč a kolik lidí za to zaplatilo životem. Můžeme jenom doufat, že v té době budou mít ještě dějiny člověka své pokračování. Latiníci říkávali historia magistra vitae, americký filosof Santayana tento výrok kriticky glosoval větou, která výstižně zachycuje situaci člověka od doby moderní až k dnešním dnům: Ti, kdo si nepamatují minulost, jsou odsouzeni k tomu, si ji opakovat. A tak co chvíli čteme o tom, jak ta či ona skupina má tendenci relativizovat počty obětí II. světové války na té či oné straně, kdekterý bezvýznamný politik či historik se zviditelňuje argumenty, že toho násilí zase nebylo tolik, jak je uváděno v historických pramenech, jako by přitom bylo možné poměřovat míru lidského utrpení kupeckými počty na které straně je větší hromádka bolesti. Abych se podobného náhledu na věc vyvaroval, již před lety jsem se rozhodl uslyšet na vlastní uši a v rámci svých možností tak získat očitá svědectví některých zcela konkrétních osob, které měly zkušenosti s dějinným presem v čase totalitních režimů. Není to zas tak náročný úkol: jde jenom o to být vnímavý k tomu, kdo je ještě naživu a co se děje kolem nás. Proto jsem před lety hovořil s účastníkem vězeňské vzpoury v Treblince novinářem Richardem Glazarem,proto jsem hovořil s Milanem Paumerem – členem odbojové skupiny bratří Mašínů a proto jsem inicioval i toto setkání s panem Alfrédem Jánským. Do času, kdy už podobná setkání tady na zemi nebude možné konat, chci být především pro svoje děti vybaven argumenty: ano, ten člověk skutečně žil, viděl jsem ho, mluvil jsem s ním. Neočekávám od takových setkání nějakou senzaci a nová odhalení – věci, které ještě nikdy před tím nikomu jinému neřekli. Většinou tito lidé jenom vyprávějí svůj životní příběh tak, jak jej vyprávěli mnohokrát před tím, zaznamenali do knih, natočili na obrazový nebo zvukový záznam, ale já mám v tuto chvíli možnost být vedle nich, mít jejich svědectví „z první ruky“ – ne zprostředkovaně a zároveň vědět, že co člověk to originál a autentický prožitek, ne iluze filmového plátna a přepisované stránky v historické publikaci. Člověk, podobný jako já nebo vy a když mu naslouchám, říkám si, jak je možné, že je to jen nějakých šedesát sedmdesát let, co něco takového prožil…

V souvislosti s tématem Osvětimi jsou někdy duchovním a teologům kladeny otázky, zdali je možné toto téma pojmout do náboženských souřadnic. Výrok, že po Osvětimi už není možné psát verše někdy přichází ruku v ruce s výrokem, že po Osvětimi už není myslitelná žádná teologie. Nesdílím ani jedno z těchto stanovisek. Samozřejmě, že tváří v tvář míře bolesti a utrpení spojeného se jménem Osvětim, dochází k relativizaci jiných hodnot, to však neznamená, že je člověk a lidstvo jako celek po prožitém utrpení už napořád odsouzeno k živoření bez možnosti pomyslet i v budoucnu na hodnoty jako jsou Dobro, Pravda, Krása, tedy hodnoty, které adekvátním způsobem přibližují jak dobrá poezie, tak dobrá teologie. Nechci tento večer naplňovat teologizováním na téma Odkud zlo? a proč Bůh dopouští utrpení, jenom proto, že jsem farář a někdo by snad ode mne očekával moje „odborné“ stanovisko. Příběh pana Jánského něco podobného nepotřebuje a tím méně něco takového potřebuje Bůh: rozumějte, abych se já jako kněz stavěl na jeho obranu a hájil ho svými argumenty. Nechme svědectví Alfréda Jánského zaznívat při veškeré syrovosti tohoto příběhu i s vědomím, že ne vždy je všechno dořeknuto, vysvětleno a analyzováno. Ostatně i radostná zvěst evangelia je poselstvím s otevřeným koncem: ženy od prázdného hrobu utíkali, protože na ně padla hrůza a úžas. A nikomu nic neřekly, protože se bály… Nechtějme pokaždé a za každou cenu jasné vysvětlení. Takové světlo, které by všechno vysvětlilo a takový jas, který by všechno objasnil tady na zemi nenajdeme. O to větší může být prostor pro naši víru. A proto raději nežli moje slova, tedy slova člověka, který se narodil více než čtvrt století po konci druhé světové války, nechám promluvit toho, který přežil Osvětim a jehož svědectví je zachyceno v knížce Víra a pochybnosti těch, kteří přežili holocaust:

„Když jsem byl vězněm v Osvětimi, nikdy mě nenapadlo, abych se ptal, proč něco Bůh udělal nebo neudělal, i když samozřejmě vím, že druzí takové otázky kladli… To, co nám nacisté provedli, mi víry nepřidalo, ani neubralo; a věřím, že moje víra v Boha tím nijak neutrpěla. Nikdy mě nenapadlo, abych spojoval utrpení, které jsme

prožívali s Bohem, abych mu to dával za vinu, nebo abych v něho věřil méně, nebo v něho věřit přestal, protože nám nepřišel na pomoc. Bůh nám nic takového nedluží. My dlužíme svůj život jemu. Pokud si někdo myslí, že Bůh je odpovědný za smrt těch šesti miliónů, protože neudělal nic, aby je zachránil, bude muset změnit svůj způsob myšlení. My vděčíme Bohu za svůj život, za těch pár nebo mnoho let, co žijeme, a máme povinnost ho ctít a dělat, co po nás chce. Proto jsme tady na zemi, abychom Bohu sloužili, abychom plnili Boží vůli.“

Amen

Promluva na večeru s Alfrédem Jánským – posledním žijícím účastníkem, který utekl z Osvětimi.

Prostějov 16.4.2010