Kázání 19. září 2010 – Milovati budeš…

ev. Mt 22:34-40
Mk 12:28-34

Bratři a sestry v Kristu,
je to zvláštní, stát tu před vámi s úkolem vám kázat. Jsou to teprve tři roky, co jsem v tomto kostele udělil svou první svátost, a sice svátost manželství své ženě – a ona mně. A všeho všudy čtyři roky, co jsem se v tomto kostele objevil vůbec poprvé, a požádal jsem bratra faráře o křest. Do té doby jsem proti všemu kostelnímu a církevnímu brojil, slovo kázání jsem si vždy spojoval jedině s církví, která káže vodu a pije víno. A teď stojím tady a mám kázat. Jak se něco takového mohlo stát?

Když jsme spolu s Oksanou, mou dnešní manželkou, chodili, byl jsem ji navštívit na Ukrajině. Jednu neděli se svátečně oblékla a prohlásila, že jde do kostela. A že by to doporučovala i mě, ať se tedy také upravím a že vyrazíme. Celou cestu jsem v trolejbuse byl v šoku z toho, že moje přítelkyně chodí do kostela. Nemohl jsem si představit nic staromódnějšího, než kostel s pozlacenou kopulí, babičkami líbajícími ikony a svíčkami. Hrůza, středověk! A jak dnes vůbec někdo může věřit na Pána Boha, vždyť Gagarin tam nahoře byl a nikoho tam na obláčku sedět neviděl. Oksana se potutelně usmívala, což jsem pochopil, až když jsme vstoupili nikoliv do kostela, ale do církve – v ukrajinštině se obojí řekne stejně, cerkva. Žádný středověk, dřevěné lavice, kadidlo, ikony a pop s plnovousem, nýbrž elektrické kytary a plný sál lidí. To mě vyděsilo ještě více, protože něco takového jsem nečekal a neznal. Nevěděl jsem, že křesťanská církev má mnoho podob, a bál jsem se, že Oksana je členkou nějaké sekty. Protože jsem ji už tehdy miloval, rozhodl jsem se ji zachránit. Po příjezdu do Prahy jsem vytáhl Bibli, kterou mi koncem roku 1999 daroval můj tehdejší učitel angličtiny, Američan, a kterou jsem po celá ta léta neotevřel. Mým cílem bylo najít v ní nesrovnalosti, jako třeba tvrzení o placaté zemi, povely ke křížovým výpravám a podobně, abych měl argumenty pro další zachraňování Oksany ze spárů sekty. Přečetl jsem většinu Starého Zákona, od stvoření světa po návrat Židů z babylónského zajetí. Měl jsem pocit, že Bůh, jak je ve Starém zákoně prezentován, stvořil jakési desatero a další kvantum příkazů a zákazů, a chudáci Židé ho musí dodržovat. Když tak nečiní, jsou trestáni, když poslouchají, jsou různě odměňováni. Má to svoji logiku, ale lákavé to není. Proč by někdo dobrovolně strkal hlavu do chomoutu a dával se na takovou víru? A neměl Bůh náhodou být milosrdný a dobrý? Ale vytrval jsem, a četl dál. Přiznávám, že už spíše z vlastního zájmu, než ze snahy diskreditovat víru Oksany. Během četby Nového Zákona jsem přímo fyzicky cítil moment, kdy jsem pochopil o čem je křesťanství. Bylo to, jako když do sebe zapadnou ozubená kolečka a dávno rozbité hodinky začnou znovu tikat. Pochopil jsem, že Starý Zákon nejen prezentuje tvrdá pravidla, ale také poukazuje na neschopnost lidí je dodržovat. Není zde jediný člověk, který by to dokázal, není jediný člověk bez viny. Ano, toto mi přišlo docela přesné. A protože nikdo z nás není bez viny, sám Bůh sestoupil v Ježíši Kristu na tento svět a vzal všechny viny na sebe. Sám pod nimi trpěl, sám byl za ně ukřižován. My zůstali čistí a bez vin. Jediné, co se očekává z naší strany je přijetí Kristovy oběti, vyznání, že Ježíš Kristus je i můj osobní Spasitel. Wow, takhle jsem si vždycky představoval dobrého Boha, žádné křížové výpravy, ale láska, která všechny moje chyby vzala na sebe. Tento nejzákladnější základ křesťanství když jsem pochopil, začal jsem chodit do kostela. Poslouchal jsem kázání a modlil se. A začal jsem si přes internet vyhledávat na internetu informace o různých církvích, abych si našel tu, která by mi byla nejbližší. Volba padla na husitskou církev. Když jsem se na stránkách tohoto Husova sboru dočetl, že kostel je v zimě vytápěn, neváhal jsem a v neděli přišel na bohoslužbu a po jejím skončení požádal o křest. Kdybych tedy měl tento příběh shrnout, do kostela mě přivedla láska.

Dnešní text z evangelia má s příběhem mého obrácení několik styčných bodů. Ježíš je požádán, aby shrnul to nejzákladnější ze Starého Zákona a vybral jedno největší přikázání. Je to vůbec možné? Jak lze shrnout mnoho set stránek do jednoho přikázání? Ano, zdá se to jako extrémně těžký úkol, ale zároveň životně důležitý. Vybrat to nejdůležitější, úplný základ a podstatu křesťanství, se stalo významným momentem mého obrácení. Lidé často žijí svými mylnými představami a nechápou smysl věcí a událostí. Ale stačí jiskřička a oheň se rozhoří, stačí otočit klíčkem a motor naskočí. A tak potřebujeme pochopit základ, a pak nám sepne i všechno ostatní. Je psáno: „Hledejte především Boží království a vše ostatní vám bude přidáno.“ A Ježíš, když měl vybrat tento fundament, základ, na kterém stojí stavba všeho dalšího, říká prostě: Láska. Miluj Boha a miluj bližního svého. Bratři a sestry, jestli láska je základem, fundamentem křesťanství, tak já jsem fundamentalista.

Ale chci ještě upozornit na jeden zajímavý moment. Když je Ježíš tázán na největší přikázání, cituje z Písma. (přečíst Dt 6:4-12) A to je další styčný bod s obrácením člověka. Všichni jistě můžeme potvrdit, že obrácení je jako exodus z Egypta. Člověk odchází ze země, kde byl otrokem, do nové země, kde je mu dáno vše dobré, aniž musel hnout prstem. Domy, vinice, studny. V doslovné rovině, i my žijeme v jednom z nejkrásnějších měst světa, které jsme ovšem vlastníma rukama nestavěli. Stačí otočit knoflíkem a máme v domech teplo, protože někde tisíce kilometrů odsud se těží plyn a proudí sem trubkami, které položil někdo jiný. V duchovní rovině, ačkoliv jsme nikdo nebyli bez viny, Bůh nám všem nabízí Boží království, a to zdarma, stačí dar přijmout. Zvláště v oné doslovné rovině, při veškerém našem pozemském blahobytu, nabývá aktuálnosti poslední verš ze starozákonního citátu: Budeš jíst a nasytíš se, a pak si dávej pozor, abys nezapomněl na Hospodina, který tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví.

Jakub Pešek