Kázání na Půlnoční 24.12.2010
Iz 9, 1-6
Tt 2, 11-14
ev. Lk 2, 1-20
Existuje řada klišé, kterým kazatelé vánočního evangelia rádi podléhají. Mluvím z vlastní zkušenosti, protože každé z těch, co budu jmenovat jsem i já alespoň jednou během své kazatelské praxe použil. Tím prvním nejrozšířenějším a stokrát vymláceným jak sláma v betlémské maštali je bědování nad tím, jak se vánoce rok od roku stále víc utápějí v moři konzumu. I když už před lety jsem si dal závazek, že toto slovo o vánocích nevyustím z úst, zase mi do kázání přišlo. Ale slibuji, že víc než to jedno slovo na téma poživačnosti o vánocích ode mne neuslyšíte. Druhým neméně častým vánočním klišé jsou lamentace v jak bezvěreckém národě žijeme a že Češi do kostela chodí jednou za rok na Půlnoční a potom zase dvanáct měsíců obcházejí církevní stavby velikým obloukem. Třetím je srovnávání vysoké popularity vánoc s výrazně nižší popularitou velikonoc, přičemž velikonoce mají být pro křesťany svátky číslo jedna. Tento motiv zpravidla faráři rozvádějí v promluvách na téma roztomilosti narozeného dítěte versus podoby toho samého člověka zmučeného a umírajícího na kříži. V klišé se však proměňují i některé kazatelské polohy, do kterých se mi faráři tak rádi o vánocích stylizujeme: mám na mysli snahu za každou cenu návštěvníky půlnoční bohoslužby šokovat, ohromit, překvapit, vyprovokovat, naštvat; těm co přijdou vynadat za ty, kteří zůstali doma. Pro letošek jsem si řekl, že se alespoň pokusím o to, žádnému z řečených klišé nepodlehnout: nechci tedy nikomu vytýkat předvánoční nákupní shon, nebudu vyčítat vám, kteří jste přišli po roce, že jsme se naposledy viděli o loňských vánocích. Pokusil jsem se připravit pro vás kázání milé a laskavé, takové, které bude cítit po skořici, zahřeje v srdci, s trochou toho sladkého na dně. Mám skutečně upřímnou radost, že jste přišli a důvod, který vás k tomu vedl zkoumat nechci a ani mi nepřísluší. Vánoce přeci mají být svátky radosti a tak se raduji, že je nás tu povícero, abychom společně slavili Kristovo narození. Věřící s nevěřícími, ti, kteří jsou ve víře dál spolu s těmi, kteří uvěřili nedávno. Ti, kteří jsou v tomto kostele takříkajíc „domácí“ s těmi, kteří jsou zde jenom hosty. Pro nás pro všechny platí andělské zavolání: „Dnes se nám narodil Spasitel, Kristus Pán, v městě Davidově.“ Vždyť to andělské zavolání je na prvním místě o radosti, která má být – jak jsme slyšeli: pro všechen lid. Té radosti, o které hovoří evangelium, rozumím jako tajemné, skryté síle uvnitř člověka, kterou rozpoznáváme očima víry. Asi každý, kdo kdysi prožíval vánoce jako dítě v rozechvělém očekávání rozsvíceného vánočního stromku, má navždy tyto svátky spojeny právě s pocitem velikého těšení se a radosti z očekávání toho, co přijde. S postupujícím věkem se naše role při slavení vánoc proměňují. To, co jsme kdysi prožívali sami se snažíme zprostředkovávat druhým. Z vlastního dětství mi v mysli utkvěla básnička ze školní čítanky: „Chumelí se chumelí, maminka jde pro jmelí, a tatínek pro ovoce, už se těším na vánoce…“ Ta jednoduchá říkanka odhaluje jednu velice podstatnou věc, která je pro mě klíčem k pochopení vánoc: slavit vánoce znamená připomínat si, že se člověk stále ještě může na něco v životě těšit, navzdory všem propadům, ztrátám, deziluzím, skepsi, obavám, které na nás doléhají i navzdory zhoršujícímu se zdravotnímu stavu a záporným bilancím, ke kterým tak často v životě docházíme. Někdo má tendenci vyčítat vánocům, že to jsou svátky kašírované radosti, že to všechno je jenom naoko – aby děti měly radost, abychom na chvíli utekli ze stereotypu, který nás pohlcuje po zbytek roku. Ani takto pochopené neztratí vánoce svůj smysl – jsou rituálem, symbolem – tedy zlomkem pečeti odkazujícím k něčemu důležitému, co se skrývá pod povrchem věcí, událostí a všedních dnů. Několikrát tu zaznělo slovo radost. V podání evangelisty Lukáše jsou zvěstovatelé radosti andělé. Radost, o které hovoří není veličinou okamžitou, ale pojí se s věcmi budoucími. Anděl pastýřům říká: „zvěstuji vám radost, která bude…“ Není hned tady a teď, ale jedná se o radost, která se teprve stane. Přijde, stane se skutečností, ale aby se jí stala, musíme na ni čekat, těšit se, upnout svůj život k něčemu, co je za horizontem viditelného, najít v něm smysl, cíl, cestu. To všechno nám připomínají vánoce a možná i proto ti, kteří po zbytek roku o sobě prohlašují, že nevěří ničemu a nikomu jdou právě v tuto dobu do kostela: podívat se na jesličky, zazpívat koledy, ale je v tom i něco víc o čem třeba ani vědomě nepřemýšlíme. Nechat se oslovit tím, co je kolem nás a na co jsme třeba už dávno zapomněli, ale vánoce nám jsou toho stálou připomínkou. A ještě jeden důležitý aspekt z vánočního příběhu, tak, jak ho pro nás evangelista Lukáš zaznamenal, vyplývá: ten, kdo druhého odkazuje k radosti a lepší budoucnosti, ten, kdo je zvěstovatelem této radosti je na pozici andělů. Dát druhému naději do budoucna, povzbudit ho, potěšit – přinést mu do života těšení se na to, co přijde, koná službu z pověření Nejvyššího. My, kteří jsme uvěřili v Krista – betlémské dítě, víme, že ona řečená radost a očekávání budoucího, není nikde jinde, nežli v Bohu.
Amen
Kázání na Půlnoční bohoslužbě v Husově sboru ve Vršovicích
24. prosince 2010
Můžete sledovat všechny komentáře k tomuto článku prostřednictvím kanálu RSS 2.0. Both comments and pings are currently closed.
Komentáře nejsou povoleny.