Kázání 21.4.2011 – Velikonoční večeře

Ex 12, 1-4. 11-14
1K 11, 23-26
ev. Lk 22, 14-20

krátce po mé svatbě, na samotném začátku manželství, tedy v dobách, kdy jsme s mojí ženou ještě měli možnost vydávat se společně i na delší cesty, nežli jenom do bezprostředního okolí svého bydliště a tam, kam trpělivost našich dětí a naše vystačí při společné – často hektické cestě dopravními prostředky, jsme jako první z cest podnikli do Turecka, kde de facto až na místě jsme shledali, jak je místně tato země spojena s celou řadou biblických a prvokřesťanských událostí. Při naší cestě po jižním Turecku, kdy jako způsob dopravy jsme zvolili autostop, jsme nejméně ve dvou případech zažili, že krátké – v své podstatě letmé setkání v autě s neznámým člověkem vyústilo nakonec v pozvání ke společnému stolu. Nejen že jsme byli dopraveni na určené místo, ale ještě jsme přijali od našeho dopravce pozvání ke stolu, za kterým se následně sešla celá rodina včetně široce rozvětveného příbuzenstva. Dodnes vzpomínám na to nečekané – rodinné setkání na střeše nevelkého domku s výhledem na moře, kde jsme byli v pravém slova smyslu pohoštěni. Říká se „jiný kraj – jiný mrav“ – v případě autostopu v Turecku a následného pozvání ke stolu, to platí dvojnásob, zvlášť kdybychom si podobnou situaci měli představit v podmínkách evropských zemí. Když jsme později podobný druh cestování zvolili v navýsost evropské Francii, nic takového už jsme nezažili. A tak jsme se na vlastní oči, ale i chuťové buňky, přesvědčili, že široce dosvědčená „orientální“ pohostinnost není výmyslem, ale i v značně poevropštělém Turecku skutečností, která i navzdory postupující globalizaci trvá do současnosti. A protože bible je místem svého vzniku knihou orientální – děje v ní popisované se odehrávají velkou měrou v prostředí Blízkého a Středního Východu, je zřejmé, že společenství stolu v ní hraje významnou roli. Vzpomeňme na příběhy starozákonních praotců: Abrahama – Izáka – Jákoba. V každém z nich hraje sejití okolo stolu a s ním spojené rodové – rodinné společenství, důležitou roli: Abraham hostí v poledním žáru ve svém stanu tři neznámé cizince, aby jim vzápětí vystrojil velkolepou hostinu. Mojžíšem je ustanoven každoroční hod beránka na paměť vyjití z Egypta, některé z dějů okolo krále Davida se odehrávají u stolu. Příběh královny Ester začíná na hostině, podobně na hostině král Belšasar obdrží proroctví o zániku své říše. Nový zákon nijak z tradice orientální pohostinnosti a významu společenství stolu nevybočuje. Ježíš usedá ke společnému stolu s hříšníky – celníky i prostitutkami, láme chléb a rozdává rybu při nasycení tisíců, křesťanská bohoslužba a její centrální svátost – eucharistie (radostný hod) má své počátky v události poslední Ježíšovy večeře s učedníky v předvečer velikonoc. Ale v Novém zákoně najdeme i mnoho dalších zdánlivě okrajových popisů toho, jak se lidé společně sešli za jedním stolem. V podobenství o marnotratném synu pořádá po jeho návratu na jeho počest otec slavnostní hostinu. Ježíš sděluje svým učedníkům podobenství o hostinách. Ve Skutcích apoštolských i v apoštolských listech jsou dosvědčeny prvokřesťanské agapální hody – společné sejití za stolem v církvi. Vždy je v této souvislosti v bibli opakováno, že sejití u stolu je prostorem pro utváření nových vztahů, nových vazeb, které z takových sejití vycházejí. Centrálním bodem křesťanského liturgického prostoru je v církvi před reformací oltář – tedy stůl, kterému katolická tradice rozumí víc v starozákonní linii stolu obětního, tradice reformační jej nahlíží jako stůl Ježíše Krista – podobný tomu, za kterým seděl Spasitel při večeři poslední s učedníky v horní místnosti jeruzalémské. Skutečnost, že za základ budoucí bohoslužby „na jeho památku“ vybírá Kristus právě společnou večeři je tak zcela v duchu zmíněných starých – orientálních tradic, které ctí stolové společenství jako jeden ze základních – konstitutivních prvků lidské pospolitosti, přičemž na prvním místě je to pospolitost rodinná, která je takto udržována, obnovována a zachovávána při životě. V dávných dobách to byla společenství nomádů putujících z místa na místo, která se ve svých stanech scházela ke společnému jídlu. Kdo byl pozván „ke stolu“ byl pozván do života. Takové společenství bylo zárukou pokračování života. Naopak vyloučení v sobě neslo značné riziko smrti. Ježíš usedá se svými učedníky ke společnému stolu. Evangelista Lukáš uvozuje svůj popis Ježíšova posledního stolování konstatováním: „Když nastala hodina…“ Ten údaj je nadčasový víc než sdělení, že v konkrétní dobu zahájil Ježíš své stolování s učedníky. „Nastala hodina,“ říká Lukáš a má na mysli Boží perspektivu času, který dochází svého naplnění, podobně, jako když v hodině tohoto naplnění porodí Maria svého syna anebo o hodině třetí Ježíš umírá na kříži. Všude tam se láme čas chronos a je nahrazován časem karos – časem Božího naplnění. Příslib tohoto času nalézali lidé biblických – orientálních kultur, v možnosti jídla u společného stolu. A odtud je už skutečně jenom krok k pochopení jídla – hostiny, jako aktu duchovního nasycení. Když nastala hodina, Ježíš usedá ke stolu a apoštolové s ním. Stolování s Ježíšem sytí pro věčnost – je podobným druhem sejití, jaké kdysi zachraňovalo jeho účastníky před tím, aby zemřeli hladem v osamění vyloučeni ze své pospolitosti. Proto se církev na památku tohoto schází u Kristova stolu, aby znovu prožívala radost nasycení z jeho rukou a přijetí Boží milosti, která nekončí.

Amen

Kázání na Zelený čtvrtek 21. 4. 2011 v Husově sboru ve Vršovicích – biblické stolování