Kázání 29.5.2011 – Buďte připraveni dát odpověď každému…

Sk 17, 22-31
1Pt 3, 13-22
ev. Jn 14, 15-21

Každý z přečtených biblických textů je výkladově mimořádně hutný. Pokusil jsem se mezi nimi najít spojitost a je na vás, abyste posoudili, zdali se mi to podařilo. Prvním je řeč apoštola Pavla na athénském Areopágu – jakémsi starověkém Hyde Parku, kde každý mohl vystoupit se svým projevem. Apoštol toto místo používá jako základnu svého zvěstování uprostřed pohanského města. Jako dobrý znalec řeckého způsobu myšlení i řecké filosofie používá termíny a mluvu, které alespoň ve svém výrazivu musely znít athéňanům jako důvěrně známé. Konec příběhu jsme však neslyšeli. Pro ty, kdo si jej potřebují v paměti osvěžit tedy dodávám, že jakmile athéňané uslyšeli o Ježíšově vzkříšení, začali se Pavlovi smát a další odešli s tím, že si ho poslechnou zase  někdy jindy. Přesto i v takovém prostředí a atmosféře na Areopagu panující se našli někteří, kteří na základě Pavlova zvěstování uvěřili. Tolik tedy známý příběh ze 17. kapitoly Skutků apoštolských. Dalším z textů byla část z 1. listu Petrova, ve které autor hovoří nejprve o blahoslavených trpících pro spravedlnost, čímž odkazuje na jedno z Ježíšových blahoslavenství z Kázání na hoře, a zároveň vybízí, aby ti, kteří se hlásí ke Kristu byli vždy připraveni dát odpověď každému, kdo by je vyslýchal o jejich naději. Jinak řečeno, je to výzva k bdělé připravenosti každého křesťana, aby byl schopen při každé příležitosti dosvědčit v co a v koho uvěřil. Druhým výrazným motivem je potom svědectví o spravedlivém Kristu, který trpěl za nespravedlivé a který ve svém usmrcení vyhlašuje zvěst duchům trpícím ve vězení. Tento výkladově nesnadný oddíl mnozí považují za přesvědčivý biblický doklad článku z Apoštolského vyznání víry o Kristu, který umřel a sestoupil do pekel, aby i tam hlásal radostnou zvěst. A konečně třetí slyšený text je z Janova evangelia o příchodu Přímluvce a o lásce k Pánu Ježíši a lásce k Bohu Otci a jeho lásce k těm, kteří Ježíše milují. V zdánlivé různorodosti citovaných biblických textů vidím oním pojítkem důraz na význam svědectví. Apoštol Pavel svědčí na Areopágu. Neváhá se postavit do prostředí, které je obsahu i povaze jeho víry velmi vzdálené. Jako nástroj používá to, co dané místo nabízí: prostor, na kterém může svobodně vyjadřovat to co chce sdělit, a způsob mluvy, který je posluchačům známý a srozumitelný. Právě tyto dva momenty mohou být i pro nás inspirativní: Pavel se nechce selektovat, oddělit, odříznout od světa, který mu není nakloněn, nejde cestou exkluzivní – uzavřené zbožnosti, která samu sebe považuje za nejcennější poklad, který je nutný před světem uchránit. Takovým byli v té době například židovští Esséni – uzavřené klášterní bratrstvo, které rezignovalo na jakoukoliv spojitost se světem, který nazřeli jako špatný. Obdobu toho v široké škále odstínů není problém najít i v současné podobě církve. Je to tendence ohraničit své území vůči světu, který nám není přátelsky nakloněn. Může to být například snaha uzavřít se mezi zdi svého kostela, své církve, svého náboženství a z toho zdánlivého bezpečí ustrašeně pozorovat okolní svět s očekáváním, do jaké katastrofy se řítí. Nic z toho Pavel nečiní. Jde a postaví se doprostřed Areopagu. Využije možnosti, kterou ten „nepřátelský“, bezbožný, pohanský svět nabízí a použije jeho prostředky, jeho mluvu, jeho obraznost. Nezamlčí však – a to je podstatné, obsah své víry v Krista jako toho, který byl vzkříšen z mrtvých. Nebojí se o tom hovořit, ačkoliv ví, že právě tím mnohé z posluchačů ztratí. Ze strany některých úzkostných křesťanů však i on mohl být pokárán, že se příliš zapletl, že měl zůstat ve svém prostředí a u své navyklé mluvy. Proč chodit na Areopag, proč používat jazyk a výrazivo, které není tak úplně vlastní? Proto, troufám si odpovědět za apoštola Pavla, aby získal alespoň pár. A jejich jména v závěru konec konců také zazní: Dionysios a Damaris. Kdyby nikdo jiný, tak pro ty dva měla Pavlova námaha smysl. Získal je ne na svou stranu, ale na stranu Krista, kterého neváhal vynést z chrámového prostředí a postavit doprostřed athénského Areopágu. Nebál se svědčit o naději, kterou od Krista obdržel. A o tom je i převážná část biblického svědectví z 3. kapitoly 1. listu Petrova: povzbuzení pro nás křesťany, nebát se za všech okolností vydávat svědectví o naději, nehledět na prostředí: které je více a které méně příznivé. V soudobé společnosti jsme se stále více dostáváme do podobné situace, jako Pavel uprostřed athénského Areopágu. Dnešní globalizovaný svět se víc a víc podobá myšlenkovému tržišti názorů, zkušeností, náboženství a životních přesvědčení, kde mnozí mohou vystoupit, aby v plné svobodě druhým sdělovali své zkušenosti a postoje. Často to je za cenu pohrdání, posměchu, nezájmu, ale když po vynaloženém úsilí zůstanou alespoň dva, nebo i jeden, mělo naše snažení význam. Druhá již řečená linie v apoštolském listu o Ježíšově zvěstování duchům ve vězení se také týká svědectví. Je to svědectví samotného Spasitele světa. Kristus i ve smrti, ba i v pekle, jak říká Apoštolské vyznání víry, hovoří o naději, vyvádí vězně na svobodu. I v tom největším útisku stále zůstává naděje, stále je přítomné východisko. A jeho zdroj nám přibližuje evangelista Jan: je jím poznaná, přijatá a prožitá Boží láska. Ta láska, kterou křesťané prožili a prožívají ve vztahu s Kristem. Z ní pramení nový vztah k Bohu, druhým lidem i k sobě samotnému. Slíbený Duch Přímluvce má potom moc udržet ty, kteří uvěřili, v této lásce. On zároveň dává člověku moc i sílu vydávat svědectví tam, kde bychom to jenom z vlastních sil sotva dokázali. Prosme tedy o milost účinného svědectví, aby nám Bůh ukázal, které místo je naším Areopagem, aby nás na něm naučil mluvit a bude-li to jeho vůle, aby závěr naší snahy dosvědčit Vzkříšeného Krista korunoval přítomností alespoň jedné ženy jménem Damaris či Dionysia.

Amen

Kázání o V. neděli po Velikonocích 29.5.2011 v Husově sboru ve Vršovicích