Kázání 19. června 2011 – Svátek Nejsvětější Trojice

Iz 40, 12-17.27-31
2K 13, 11-13                                             
ev. Mt 28, 16-20

Když byl sestavován křesťanský kalendář a jednotlivé dny v něm byly zasvěcovány buď významným svědeckým postavám víry anebo novozákonním událostem, které měly být věřícímu lidu připomínkou a posilou jejich víry, nemohli jeho tvůrci samozřejmě opomenout toho, který sám je Tvůrcem a Dárcem času – totiž Boha Nejvyššího. V kalendáři je několikrát zastoupen Boží Syn Ježíš Kristus, křesťané si připomínají jeho narození, smrt, vzkříšení i nanebevstoupení, svátek Letnic je připomínkou Ducha svatého. Dnešní den je svátkem Nejsvětější Trojice, je tedy svátkem Boha, který je Otcem, je Synem a je Duchem. Když otevřeme liturgický kalendář na datumu dnešní neděle, napadne nás: Bůh dnes slaví svátek! Jestliže ve vás tato věta vzbudila lehký úsměv na rtech anebo v duši, vězte že i moje reakce na tuto troufalou myšlenku byla stejná ve chvíli, kdy jsem psal toto kázání: že by Bůh slavil svátek právě v tento den, podobně jako my slavíme své svátky v běhu roku: někdo na Davida, jiný na Petra a Pavla, další na Marii, je spíš úsměvné pomyšlení, nežli odrazem vážného přesvědčení, že by Bůh slavil podle toho, jaký den mu přisoudili lidé ve svém kalendáři. Ten svátek stejně jako všechny ostatní v našem kalendáři, jsou pro nás připomenutím, že i dnes MY máme důvod slavit, radovat se, oslavovat toho, který je Tvůrcem, Pánem a Dárcem času. Jestliže jiné dny podle církevního kalendáře nám mají připomínat významné svědky víry, podle kalendáře občanského pak křestní jména lidí okolo nás, tento den nám je na připomínku a oslavu samotného Boha, kterého poznáváme jako Otce, Syna i Ducha zároveň. Ne Bůh, ale my lidé v tento den slavíme – světíme jeho svátek. Bůh ke své oslavě nepotřebuje náš kalendář, naše počítání času a dnů, on sám je oslaven v celém svém stvoření, ve kterém jsme my jenom malou, docela maličkou a nepatrnou částečkou kdesi uprostřed rozlehlého vesmíru, který celý je jeho dílem. A co vlastně vyjadřuje ono označení Nejsvětější Trojice? Co bychom asi uslyšeli za odpověď, kdybychom se zeptali lidí okolo nás, ať už v kostele, v rodině nebo venku na ulici, otázkou, kdo má svátek, pokud je v kalendáři napsáno Nejsvětější Trojice? Kdo je tím oslavencem? Asi častou odpovědí by bylo že Marie, Josef a malý Ježíšek – tak většinou odpovídají poučené děti, které ovšem zamění Svatou rodinu za Svatou Trojici, jiní by se rovnou vzdali práva na odpověď, další by za tu tajemnou trojici možná označil víru, naději a lásku a asi jen nemnozí by odpověděli, že tento den oslavujeme Boha, který je Otcem, Synem i Duchem. Je to svátek v nejvlastnějším smyslu toho slova ekumenický, protože zdůrazňuje Boží jednotu, která je v rozmanitosti. Jsou církve a tradice, které různě kladou důraz tu na Boha, který je Stvořitelem, tu na Syna, který zachraňuje a jiné zas na Ducha, který vane kam a jak chce. Ale souhrnný název Trojice shrnuje všechny tři činitele pod společného jmenovatele, kterým je Bůh. Samotný termín Nejsvětější Trojice nepatří mezi biblická označení, je to termín z dílny teologů, kteří se snažili vyjádřit a popsat svoji a dříve již v Bibli dosvědčenou zkušenost, že jediný Nejvyšší Bůh se dává poznat v Otci, v Synu i v Duchu – pokaždé jinak a jiný a přesto pokaždé stejně a stejný Bůh. Kdo někdy stál v úžasu pod rozzářenou noční oblohou posetou milióny lidským okem postřehnutelných hvězd a pocítil přitom úžas podobný tomu, který popisuje filozof Kant ve známém výroku o úžasu nad hvězdným nebem nade mnou a mravním zákonem ve mně, má přinejmenším dobře nakročeno k víře v Boha, který je Tvůrcem všech věcí a starostlivým otcem, který s láskou pečuje o své stvoření. To vystihují dávná prorocká slova Izajášova z 40. kapitoly, ve kterých Bůh vede disputaci s těmi, které stvořil, ptá se: „Kdo odměřil vodstvo a pídí nebesa změřil? Kdo shrnul v odměrku všechen prach země a hory odvážil na vahadlech, pahorky na vážkách?“ Čím víc člověk svým poznáním proniká do tajemství světa okolo sebe, uvědomuje si, jak přesné jsou zákonitosti a vztahy v něm panující. Nikoliv chaos a nahodilost věcí, ale řád, který udivuje svoji dokonalostí. V celku stvoření by stačilo o píď vychýlit jakoukoliv hodnotu a život nás lidí zde na zemi by byl nemožný. Když bible hovoří o vážení zemského prachu a míře, kterou jsou poměřovány hory a obloha, můžeme tomu samozřejmě rozumět v rovině básnického obrazu, který má zachytit Boží nevystihnutelnost, ale i tak, že tato nevýstižnost se projevuje i v takových detailech, jakými jsou vzájemné poměry  jednotlivých chemických prvků ve vesmíru a složitých vazbách, umožňujících vznik a rozvinutí života na naší planetě. Tedy proces tak složitě strukturovaný, jehož řídícím činitelem není náhoda slepá náhoda, ale moudrý a milující Tvůrce.

Boží Syn Ježíš – to je lidský příběh, který se stává součástí Božích dějů. Biblické slovo o Kristu nás lidi uvádí do Božích souvislostí. V něm tento Tvůrce a Otec proklamuje, že mu náš osud není lhostejný. Že má svého Syna Ježíše, který je Pán nad životem i smrtí. Že hodnoty jako oběť, milost a odpuštění nejsou jenom prázdnými floskulemi, ale určujícími momenty, které mají moc náš život proměnit.

A konečně Duch svatý – ta nejméně postižitelná součást Trojice, a přesto ten, který je Dárcem života, Duch stvořitel, který má moc vdechnout život suchým kostem a kamení proměnit v tlukoucí srdce. V teologii své církve spatřuji jako inspirativní tu část, která tajemství Boží Trojice vyjadřuje tak, že jediný Bůh je zároveň Stvořitelem, Vykupitelem i Posvětitelem. Pokud se pro nás toto trojí spojí v jedno, stáváme se křesťany, protože uznáváme Boží svrchovanost ve stvoření, přijímáme Boží milost a naději na věčný život v jeho Synu Ježíši Kristu a Duchem jsme obnovováni a posilováni ve víře i v každém dobrém jednání.

Amen

Kázání na svátek Nejsvětější Trojice 19. června 2011 v Husově sboru ve Vršovicích