Kázání 2.10.2011 – O zlých vinařích

Iz 5, 1-7
Fp 3, 4b-14
ev. Mt 21, 33-46

Další z Ježíšových podobenství, které se odehrává na vinici. V podobenství o dělnících na vinici nebyla alespoň části vinařů – těm, kteří pracovali od rána, přisouzena pozitivní role. Podobně je tomu i s vinaři z právě slyšeného podobenství, které přímo ve svém podtitulu nese „O zlých vinařích“. Stejně jako v předešlém podobenství – i zde je v roli spravedlivého majitel vinice – hospodář. Ten vinici založil, obehnal zdí, vykopal místo pro lisování hroznů, vystavěl strážní věž. Následně vinici pronajímá vinařům a vzdaluje se. Když se blíží čas vinobraní posílá hospodář své služebníky, aby od vinařů vyzvedli jeho díl z úrody – mají vybrat úrok, který mu jako majiteli po odečtení nákladů za pronájem a po zisku vinařů náleží. Služebníci jsou zabiti a stejně dopadne i syn samotného hospodáře, když je svým otcem do role výběrčího postaven. Teprve potom začíná majitel jednat. Zpupní vinaři nemají nárok na jeho milost a vinice je pronajata jiným. Standardní výklad vychází ze závěru podobenství, kde ve 45. verši čteme o veleknězích a farizejích, kteří poznali, že podobenství je o nich. Podobenství bývá aplikováno na situaci Izraele Staré smlouvy, která je však opakovaně ze strany Vyvoleného národa porušována. Pronájmem je myšlena smlouva mezi Bohem a jeho lidem – k jejímu dodržování volají proroci, těm je v řeči podobenství přisouzena role služebníků hospodáře. Jsou oznamovateli nároku jejich pána, ale nebývají vyslyšeni a končí smrtí od těch, ke kterým je majitel vinice posílá. Právě v tomto bodě se poznávají velekněží a znalci Zákona. Protože je to kněžská a učitelská třída, kterou reprezentují a která byla v minulosti opakovaně nástrojem represe vůči těm, kteří přicházeli v prorockém duchu. V podobenství nakonec přichází samotný syn hospodáře, aby uplatnil nárok svého otce, ale i ten je zabit. V roli syna nelze nevidět Ježíše. Po jeho zabití přichází zúčtování se zlými vinaři – ti jsou potrestáni a vinice je předána jiným. Podobenství nachází svou tradiční aplikaci i v následných dějinách židovského státu po roce 70, kdy je zbořen Chrám v Jeruzalémě a v první migrační vlně odcházejí Židé do exilu nebo umírají v Židovské válce. Podobenství naznačuje roli křesťanské církve jako nového Izraele, která dostává Boží vinici do správy na základě nájemního vztahu – je uzavřena Nové smlouva v krvi Ježíše Krista prolévající se za mnohé. Tolik výklad tradiční, který naznačuje závěr podobenství. Při přemýšlení o něm, mě nad to zaujal přítomný aspekt – možného odejmutí „předmětu nájmu.“ Často přistupujeme k duchovním věcem v rovině definitiva. Jako k absolutním a neměnným hodnotám, kterými jsme tady a teď pověřeni, obdarováni a má to tak být napořád. Podobenství však upozorňuje na to, že i takové věci jako správa Boží vinice mohou být rázu dočasného – v případě, že se jejich správci ve své službě neosvědčí. A zde můžeme uvažovat jak v rovině církevní, tak i osobní. Nakonec to mohou být samotní služebníci, kteří jednají proti zájmu a v rozporu s pověřením, které získali. Možná je svým způsobem zavádějící uvažovat o podobenství pouze v rovině historické, která je reflexí dějinného vývoje prvního století. Co třeba převést toto podobenství do svého života víry? Kde se v něm najdeme? Jednoznačně v roli vinařů – správců vinice. Vinicí je Boží lán nám daný – tedy víra, které se nám dostalo podle individuální míry přisouzené jednomu každému z nás. A zde opět po vzoru starých alegorických vykladačů biblických textů i já uvažuji, co je zdí, co je vykopaným lisem uprostřed vinice a co je strážnou věží – a všechno přísně vztaženo k životu jednotlivce, stojícího před Bohem: zdí, hradbou vidím církev. Vyznačené a chráněné území, jakousi rezervaci či školku pro pěstování víry. Bez jejího jasného ohraničení se člověk ztrácí v bezbřehém duchovním cestovatelství, z něhož nic nevyplývá a které k ničemu nezavazuje. Církev je nositelkou tradice, učení přecházející z generace na generaci, zárukou kontinuity v jediném mohutném proudu křesťanství. Lis uprostřed je místem pro drcení hroznů – plodů z vinice. Možná je to obraz víry, která podléhá soudu v každodenním Božím presu. Víra, která jde navzdory zkouškám, pokušením, utrpení. Víra, která je prubována, člověka drtí, snaží se z něho vymáčknout to nejlepší. Pokud takový lis naší víře chybí je něco v nepořádku. To nejlepší víno z hroznů získáváme pod tlakem – nikoliv prostým utržením a konzumací. A konečně strážní věž – Boží slovo, bible. Ta je normou, ukazatelem, strážcem víry. To všechno vytváří pro věřícího prostor pro pěstování – kultivaci víry: prostředí církve, životní zkoušky, ve kterých víru osvědčujeme a bible, která přináší poučení i napomenutí. Jako služebníky můžeme vidět ty, které nám Bůh do cesty posílá jako zvěstovatele jeho nároku na nás – naše učitele ve víře, kněze, kazatele, přátele, kteří nás k víře přivádějí, rodinné příslušníky, kteří svou víru svými životními postoji dosvědčují. Ti, kteří k nám přicházejí s povzbuzením i napomenutím. Synem majitele je jediný – Kristus. Takto rozebráno vidíme, že jiná role nežli zlých vinařů pro nás opravdu v podobenství nezbyla. Je to podobenství o soudu. Soudu nad těmi, kteří žijí z víry a ve víře. Kritické upozornění nabádající k tomu nevidět se jako Nový Jeruzalém a nejlépe oběma nohama v nebi, protože jsme uvěřili v Krista. To, že jsme uvěřili ještě neznamená, že nám to, co máme jako poklad nebude odebráno a předáno jiným. To ostatně říká i Kristus v závěru podobenství, kdy hovoří o ovoci Boží království. Teprve ten, kdo toto ovoce nese je skutečným nositelem tohoto království. Nestačí pouze to co je na jazyku a v srdci. Ovoce nelze nevidět v konkrétních věcech, lidech i životních postojích. To je onen lis, snažící se z nás dostat to nejlepší co v nás je, byť by to byla jedna jediná kapka, neboť to ostatní mnohanásobně vyváží Boží milost.

Amen

Kázání 2.10.2011 v Husově sboru ve Vršovicích, XVI. neděle po svatém Duchu