Kázání 6. listopadu 2011 – O deseti družičkách

Am 5, 18-24
1Te 4, 9-18
ev. Mt 25, 1-13

Znovu mě podobenství o deseti družičkách postavilo před onu naléhavou otázku: patřím do první pětice nebo do té druhé. Pět bylo pošetilých a pět rozumných. Kam patřím já? Jsem tím, jehož lampa je v pořádku, naleštěná, plná oleje a zářící, anebo světélko v mojí lampě dohasíná? Krásně se o tom káže: co je světlem, co je lampou, co je olejem, kdo jsou kupci, ale nic z toho neodpoví na otázku, kde jsem já v tom podobenství. Jak vidím sám sebe na půdorysu Ježíšova podobenství o deseti družičkách. O těch rozumných se vypráví jako o připravených. Ospalost přišla na všechny bez rozdílu, ale jenom rozumné byly zároveň připravené. V čem spočívala jejich rozumnost? Veliký teolog počátku druhého tisíciletí Anselm z Canterbury tak nazval jeden ze svých stěžejních spisů: Fides quaerens intellectum – Víra, hledající porozumění – rozum, intelekt, jinými slovy: rozumnost. Vzpomněl jsem si na Anselma právě ve chvíli, když jsem četl o rozumných družičkách. Všimněme si, že jednají naprosto pragmaticky – vypočítavě: dovedou si spočítat, za jak dlouho dohoří olej a vezmou si náhradní do zásoby. Vždyť nevědí, kdy pán přijde, může se cestou zdržet a jejich rozumnost jim velí připravit se i na tuto eventualitu. Těch pět rozumných vůbec není rozevlátými ženami, jak by si někdo snad nositelky víry představoval, které by žily ze dne na den, z hodiny na hodinu neřešíc, co přinese budoucnost. Používají rozum. Často se o víře hovoří jako o pocitové záležitosti – že se týká našeho nitra, je vnitřním stavem člověka, volným rozhodnutím ke kterému nás přivádí srdce. Rozum, jako bychom v tomto ohledu měli tendenci podceňovat. Zmíněný Anselm však správně rozpoznal, a proto tak svůj spisek i nazval, že víra je nástrojem porozumění. Opozitem porozumění je nerozum – pošetilost. Proto rozehrává Ježíš modelovou situaci ve svém podobenství o deseti družičkách. Polovina se chová rozumně, druhá půle pošetile. Vzorem víry jsou samozřejmě ty rozumné, tedy ty, u kterých jejich víra vedla k porozumění, nahlédly do řádu věcí a dokázaly se tomuto řádu přizpůsobit. Oproti tomu ty druhé zůstaly ve své pošetilosti. Nenahlédly nic, protože se chovaly nerozumně. A k další věci mě přemýšlení o tomto podobenství přivedlo. Žijeme v prostředí, a snad každý, kdo se hlásí k jakékoliv víře či vyznání v této zemi se s tím setkal ať už v rodině, v zaměstnání nebo mezi přáteli: člověk se přizná ke své víře a mnozí takové přihlášení chápou jako přiznání se k slabosti a pošetilosti: „no to je přeci blázen,“ říkají o takovém člověku a málem si klepou na čelo: „ten se musel zbláznit, zase mu někdo vymyl mozek. Přece nemůže být normální.“ Znakem normálnosti mají přitom na mysli stav bez víry – nevěřit ničemu a nikomu – to je pro drtivou většinu Čechů normální. A další častou odpovědí je argument – spoléhám se na vlastní rozum, nebudu přeci věřit nějakým báchorkám. Ježíšovo podobenství nahlíží situaci zcela opačně: za normu jsou dávány ty, které byly rozumné tím, že se dokázaly připravit. Připravenost jde ruku v ruce s rozumností. Kdo se nepřipravuje je nerozumný, to je základní poučka, kterou si osvojujeme záhy po nastoupení do vzdělávacího procesu. Nepřipravit se na zkoušku je hloupost, neučit se je hloupost. Nekultivovat svůj život právě rozměrem víry považuji za hloupost já. Tím, že věřím Bohu nedávám najevo svoji slabost, nerozum, pošetilost, to, že nemám na to či ono a tak si vypomáhám berličkou víry, ale naopak: jsem schopen definovat svoje limity – v oblasti rozumové, citové i společenské. Nejsem jedinou a nejvyšší normou sám sobě, ale sám o sobě dokážu pochybovat. A od této pochybnosti spolu s vírou jdu cestou rozumu k Bohu a člověku. Slavnému Descartovu: Myslím, tedy jsem předcházelo Augustinovo: Pochybuji, tedy jsem. Víra dokáže člověka z jeho pochybností znovu nasměrovat, vyvést, ukázat dobrý směr, který nemusí být za každou cenu popřením rozumu. Ale znovu se vracím k původní otázce: kde jsem já v podobenství o deseti družičkách? Jak mě má víra činí připraveným, rozumným, jak se díky ní zajišťuji pro budoucnost? To je otázka jdoucí ruku v ruce se schopností sebereflexe, pokání, introspekce, což jsou všechno věci, při kterých je nebo naopak není člověk schopen realisticky posoudit sám sebe. Když zpětně z pohledu víry nahlížíme některé události ze svého života, často si říkáme: no to byla ode mne hloupost – zachoval jsem se nerozumně, musel jsem být blázen… Kam jsem dal rozum – takové věci od nás rozhodně Pán Bůh nechce. Naopak rozum nám dal k tomu, abychom ho používali – i ve své víře, ne proti ní, ale spolu s ní: druhým na svědectví, že právě jako věřící lidé jsme schopni chovat se rozumně, moudře, že právě víra nás přivedla k životní vyrovnanosti, větší připravenosti na to, co v životě přichází dobrého i zlého. Podle Ježíšova podobenství se pošetilost projevila v nerozumnosti družiček. Míra pošetilosti v mém vlastním životě stoupá přímo úměrně s tím, jak klesá hladina mé víry a naopak. Hluboký ponor do víry, která ovšem není rozumovou rezignací, je naopak doprovázen i velice rozumovým způsobem uvažování a chování. Biblické vyznání: „Věřím, pomoz mé nedověře,“ je hlubokou prosbou nejen o víru, ale i rozumnost, jdoucí ruku v ruce s ní. Jenom ta člověka udržuje v bdělé připravenosti. „Hospodine, upevni mé kroky tím, cos řekl, dej, ať žádná ničemnost mě neovládne…“

Amen

Kázání o XXI. neděli po svatém Duchu 6. listopadu v Husově sboru ve Vršovicích