Kázání 11.12.2011 – Stále se radujte…

Iz 61,1–4.8–11
1Te 5,16–24                                                       
ev. Jn 1,6–8.19–28

Podívejme se blížeji na apoštolskou výzvu z 1. listu do Tesaloniky, která je epištolním čtením dnešní neděle. Pavel píše řeckým křesťanům do Tesaloniky. Jejich situace nemohla být nijak zvlášť přívětivá, tvořili výraznou minoritu ve společnosti, která své duchovní přesvědčení získávala ze zcela jiných zdrojů, nežli ze kterých vyvěralo křesťanství. V první půli prvního století křesťanského letopočtu, což je dobou pravděpodobného vzniku tohoto apoštolského listu, se stále více prohlubovaly rozdíly mezi křesťany a židy, přičemž tato diferenciace způsobovala větší a větší napětí na obou stranách. Zcela určitě i křesťané v Tesalonice byli vystavováni tlaku z mnoha stran. Těžko mohli spoléhat na podporu státního útvaru, ve kterém žili, jejich starší spolubratří ve víře – židé je také nevítali s otevřenou náručí, navíc nově se rodící křesťanská praxe ve výrazně nábožensky mnohobožstevní společnosti přinášela nejedno úskalí, co se týče každodenního způsobu praktikování víry v Ježíše Krista. K tomu chyběla tradice prověřená staletími, chyběla institucionalizovaná církev, o jejíž sílu by se dalo opřít. Co zbývalo křesťanům v Tesalonice? Nic menšího, nežli víra v Ježíše jako v Krista. Víru, kterou nepředávali rodiče dětem, ale pro kterou se v plné odpovědnosti rozhodoval každý sám za sebe, povětšinou v dospělém věku na základě apoštolského zvěstování. Nešlo zajít do kostela, nešlo otevřít bibli, první křesťané byli odkázáni na dílo apoštolů, jakými byl Pavel a další, proroků, chodících od města k městu, učitelů, kteří nově získané pro Krista dále vzdělávali. Kněží profesionálové v církvi první poloviny prvního století chyběli, byli pouze dohlížitelé nad sbory – pozdější biskupové, starší, a diákoni – služebníci při stolech. Stát se křesťanem v té době neznamenalo odevzdat se do rukou instituce, která si s nově příchozím poradí, být součástí systému,který si se mnou ví rady a postará se o mě podle svých pravidel. Křesťané v Tesalonice a kdekoliv jinde kde uvěřili v Krista byli těmi, kteří intenzivně svou vírou žili a podle míry své aktivity a zapálenosti tvořili společenství Kristových vyznavačů. Ještě dlouhý čas měl uplynout do doby, ve které až mnohem později přišlo ustanovení, že církev je tam, kde je biskup, anebo církev je tam, kde stojí kostel. Kostely nestály, biskupů bylo pomálu anebo byli vzdálení a křesťané tak byli odkázáni jeden na druhého i sami na sebe, aby svou víru podrželi, osvědčili a rozmnoženou předali druhým. Oč je naše dnešní situace jednodušší? Do církve se můžeme narodit, můžeme se rozhodnout, kam začneme chodit do kostela, které společenství lépe vyhovuje našemu naturelu. V církvi nacházíme desítky profesionálů, od kazatelů, pedagogů, administrativních pracovníků farních správ a úřadů, až po misionáře, lektory, akolyty, a stovky dalších nositelů církevních úřadů, církev jde staletími a nese sebou tradici po staletí pěstovanou. Zkusme však sami sebe se svou vírou promítnout do situace křesťanů v polovině prvního století v Tesalonice, kteří právě obdrželi apoštolský list Pavlův. Přišel jim dopis od vzdáleného vysoce postaveného církevního představitele. Takové obálky jim nechodily jako nám dvakrát třikrát do roka, kdy přijde dopis nadepsaný farním úřadem a převážná většina jeho příjemců ho ani neotevře, protože si pomyslí: zase po mě chtějí peníze. Jak bychom obstáli my na jejich místě? Udrželi bychom svou víru, kdybychom nedostali dopis s pozvánkou na bohoslužby v pravidelném čase do toho a toho kostela, ale výzvu, že se máme radovat a dokonce stále? A kdo že nám píše o té neustálé radosti a odkud? Nějaký apoštol Pavel, který sedí kdesi daleko odtud v kriminále… V modlitbách neustávejte, dál stojí v jeho listě. To není pozvánka na modlitební jednou za čtrnáct dnů, kam můžu přijít, když budu mít čas, náladu a když se mi bude chtít. V modlitbách neustávejte znamená vy buďte těmi modlitebníky, kteří nepřestávají prosit, děkovat, přimlouvat se i vyznávat svoje hříchy. Za všech okolností děkujte, pokračujete pisatel ve své listě. Tedy i když vás pronásledují, když vás nemají rádi pro vaši víru, když jste neoblíbení v kolektivu, protože se odlišujete, když musíte jít proti většinovému proudu. Plamen Ducha nezhášejte – tedy vy sami hořte pro Krista, nepohrdejte prorockými dary – sami sebe vystavujte kritice a přemýšlejte o svých cestách. Všecko zkoumejte, dobrého se držte, pokračují apoštolské rady. Všecko zkoumat znamená maximální otevřenost vůči věcem, okolnostem a prostředí, ve kterém žijeme. Neuzavírat se pouze do úzkého ghetta své církevní praxe či věrouky. Zla se potom chraňte v každé podobě, zní apoštolská výzva. Ve srovnání se situací tesalonických křesťanů je naše dnešní křesťanství nesmírně pohodlné. Můžeme se nechat vést, jít s proudem a divit se, kam jsme neseni. Co se však může snadno vytratit je ono vědomí vlastní odpovědnosti, nejen za víru, kterou jsem obdrželi, ale i za církev, kterou tvoříme. Že církev není taková, jakou ji dělá farář, biskup, ředitel farního úřadu, rada starších, ale je taková, jakou ji tvořím já svou účastí na ní. Že já jako jednotlivec vytvářím církev a její celková podoba je i mou vizitkou. Advent je dobou příchodu. Přemýšlejme proto, s čím my do církve přicházíme a co do ní přinášíme. Jak ji tvoříme, co je mým specifikem na základě charismat, která jsem obdržel? Kde je mé výjimečné místo v jejím konkrétním společenství, ať už to má být v Tesalonice nebo ve Vršovicích či kdekoliv jinde. A když se nám někdy budou církevní služby zdát namáhavé, že jich je přespříliš vzpomeňme si na naše dávné bratry a sestry ve víře v Tesalonice. Kdyby oni tehdy neunesli tíhu svých služeb, nejspíš by pro nás, křesťany 21. století moc víry v Krista nezbylo.

Amen

Kázání o III. neděli adventní 11.12.2011 v Husově sboru ve Vršovicích