Kázání 5.2.2012 – …abych kázal

Iz 40, 21-31
1K 9, 16-23                                                         
ev. Mk 1, 29-39

Dnes citovaný oddíl z druhé kapitoly evangelia Markova končí Ježíšovým slovem o tom, že musí jít jinam, nežli zůstávat v Kafarnaum, ještě musí navštívit i okolní městečka, aby i tam kázal, neboť proto vyšel, sděluje evangelista a dodává, že Ježíš šel, kázal v synagogách po celé Galileji a vyháněl zlé duchy. Kazatelskou službu tak samotný Ježíš označuje za mimořádně významnou, důvodem jeho vyjití je, ABY KÁZAL. Službu kazatele dokonce nadřazuje nad službu toho, který léčí a uzdravuje nemocné. Nevím, do jaké míry jsme schopni vnímat časovou návaznost evangelních textů, které jsou v tomto období určeny za základ kazatelské zvěsti, nicméně uvádím, že od svátku Tří králů je převažujícím vykládaným textem 2. kapitola Markova evangelia, která na poměrně nevelké ploše přináší podrobně rozepsané události z prvních dnů Ježíšova veřejného působení. S týdenními časovými rozestupy, kterými jsou naše úvahy rámovány, snadno člověk nabude dojmu, že se jedná o dlouhé časové období, ve kterém na začátku Ježíš povolává první učedníky a s nimi se posléze v řádu týdnů, měsíců a let vydává na svou pouť izraelskou zemí. Tak tomu však není. To co my vnímáme jako vyprávění na pokračování, se ve skutečnosti odehrávalo v rozpětí někdy jen několika málo hodin. Ježíšův pozemský čas byl výrazně limitovaný, proto v něm nenacházíme prázdné pomlky vyplněné nečinností, s jedinou výjimkou, kterou je čas na modlitbu.

Ježíš po svém křtu od Jana v Jordánu na břehu Galilejského jezera povolává své první učedníky, některé z nich si vybírá z kruhu žáků Janových. To byl případ bratrů Šimona a Ondřeje, se kterými se Ježíš znovu potkává při jejich rybářské činnosti. Evangelista Jan doplňuje svědectví příběhem učedníka Natanaela. Marek se soustřeďuje na popis událostí, ke kterým došlo ve městě, kde byli bratří Šimon a Ondřej usídleni – v Kafarnaum. To se stává prvním místem Ježíšova veřejného působení, pomineme-li tomu předcházející událost na svatbě v Káni Galilejské, o které ví pouze evangelista Jan a o níž se předpokládá, že se odehrála v rámci uzavřené společnosti. Kafaranum je tak místem, kde se Ježíš naplno začíná věnovat svému úkolu být kazatelem, učitelem – rabínem, být tím, který podobně jako Jan oznamuje čas přicházejícího Božího království. Rozdíl působení Ježíšova oproti Janovu však spočívá v tom, že s Ježíšem se Boží království stává skutečností. Není jenom jeho oznamovatelem, je zároveň tím, který ho přináší. Ježíš vystupuje z dosavadní skrytosti svého života a stává se postavou veřejně činnou a tudíž i veřejně známou. Veškeré tomu předcházející svědectví o Ježíši jako nějakým způsobem výjimečném člověku byla svědectví individuální, ať už se jednalo o případ andělského zvěstování pastýřům u Betléma v čase jeho narození, později jeho výjimečnost potvrzují Anna a Simon, následuje klanění mudrců od Východu anebo svědectví při Ježíšově křtu v Jordánu. Nic z toho v té době nemohlo vejít v obecnou známost, která by jakkoliv širší skupinu obyvatelstva upozornila na Ježíšovu výjimečnost. Byly to zkušenosti a prožitky individuální týkající se jednotlivců. Opravdu veřejně vstupuje ve známost Ježíš až v Kafarnaum. Tam Ježíš poprvé přichází do kontaktu se zástupy, které jsou udiveny především Ježíšovou mocí, se kterou uzdravuje nemocné, komunikuje se zlými duchy i s autoritou, s jakou přistupuje k výkladu židovských svatých textů. Ježíšova popularita začíná získávat na významu právě v rybářském městečku Kafarnaum při břehu Galilejského jezera. Zde Ježíš nejprve uzdravuje posedlého zlým duchem, jak jsme slyšeli před týdnem. Děje se tak v rámci synagogální bohoslužby, které se Ježíš aktivně účastní jako kazatel. Ještě ten samý den po bohoslužbě přichází Ježíš v doprovodu bratrů Šimona a Ondřeje do domu, kde žili s Šimonovou tchyní. Tu Ježíš uzdravuje z horečky a po západu slunce, kdy podle židovského počítání dne končí sobota se před domem shromažďují zástupy, které přinášejí nemocné a posedlé, s přáním, aby je Ježíš uzdravil. Ježíš nemocným pomáhá patrně do pozdních nočních hodin. Časně ráno však vstává a odchází, aby se o samotě modlil. Tak ho nacházejí jeho učedníci. Nejspíš chtěli, aby pokračoval v činnosti z večera, neboť po tolika zázračných uzdravení večer a v noci musel být zástup nemocných druhého dne nejméně jednou tak veliký. Ježíš však velí k odchodu jinam, nejde zůstat v Kafarnaum, jeho prvořadým úkolem je kázat evangelium a proto musí odejít i do dalších míst, do dalších synagog, setkávat se s dalšími lidmi, nést poselství o Božím království dál. Pro výklad dnešní neděle za klíčovou považuji již řečenou Ježíšovu větu o tom, že vyšel aby kázal. Jistě i druhý den mohl uzdravit neméně početný zástup nemocných, ale on raději odchází, aby kázal. Vzpomněl jsem si na naše mnohé snahy v církvi udělat ještě to či ono, přitom však na úkor služby kázat o radosti přicházejícího Božího království. Úkolů vždycky zůstává před člověkem celá řada, vždycky bude dost potřebných, čekajících na pomoc z našich rukou, další den třeba jednou tolik, jako ve dni předchozím, ale tím nejpotřebnějším, co můžeme druhým a světu sdělit je naše svědectví o Boží lásce a moci. O tom, že uzdravení a Boží království začíná tam, kde vpustíme Boha do svého srdce. A ještě jedno důležité poselství do našeho poslání svědčit o Boží moci nacházím v citovaném biblickém textu. Předtím, nežli se Ježíš vydá na cestu, aby kázal, odchází do samoty, aby se modlil. Jedině tak, bude moci svědčit v plné Boží moci a autoritě, před kterou se budou sklánět i démoni. Je to Bůh, který dává zemdlenému sílu a dostatek odvahy bezmocnému. Tik, kdo skládají naději v Hospodina, nabývají nové síly…

Amen

Kázání 5.2.2012 v Husově sboru ve Vršovicích, V. neděle po Zjevení Páně