Kázání 18.3.2012 – Syn člověka musí být vyvýšen

Num 21, 4-9
Ef 2, 1-10                                                  
ev. Jn 3, 14-21

Dostal jsem na biblické hodině otázku týkající se vzkříšení. Jaké je povahy, co si představit pod tímto pojmem, který se tolikrát v bibli opakuje. Možná právě proto, že v bibli je toho o vzkříšení tolik řečeno, může se nám mnohokrát opakovaný termín stát abstrakcí, něčím, co slyšíme znovu a znovu, až vůči němu ztratíme vnímavost i porozumění. A tak přestože svátek Vzkříšení je v tuto chvíli postní doby ještě před námi, přemýšlejme o tom, jak vzkříšení rozumíme nejenom my sami, co pro nás znamená a co o něm vyznáváme v našem vnitřním životě z víry, ale i jak o něm věří společenství mé církve. Mojí první odpovědí na položenou otázku o vzkříšení bylo, že v této události stojíme před největším tajemstvím naší víry. To by měl být výchozí předpoklad veškerých našich úvah. Rozumět vzkříšení de facto nejde. Kdo si myslí, že mu rozumí, ten se s ním míjí, protože vzkříšení není událostí rozumovou, je událostí, která se nám zpřístupňuje vírou. Ve vzkříšení můžeme věřit nebo nevěřit, nelze mu porozumět jinak, nežli ve víře. Moje církev ve svém Crédu článek víry, týkající se vzkříšení nemá. Překvapivě má však článek víry o tom, co je opozitem vzkříšení – o smrti zla i zlých. Abych byl přesný, naše Velké vyznání víry má článek o věčném životě – o něm věříme jako o životě Dobra, Pravdy a Krásy, dále máme přesvědčení (nikoliv víru!) o smrti zla i zlých. V duchu negativní teologie tak řeší moje církev dané téma z pohledu ne jaké to je, ale jaké to není: zlo a zlí zemřou, nebudou mít tedy podíl na věčném životě. I to je relevantní teologický směr, nicméně absencí článku o vzkříšení (jaký bude osud těch ostatních) bylo zaděláno na problém, že víra ve vzkříšení bude absentovat v srdcích vyznavačů novodobého husitství, což se také, žel Bohu, ne zřídka děje. Nevěříme přeci jenom pro vezdejší život, to bychom byli nejubožejšími lidmi, řečeno s apoštolem Pavlem, ale naděje v Kristu jde až za hranici pozemské existence. Církev nemá pouze kázat morálku, ale především kázat Krista ukřižovaného, který umřel za naše hříchy podle Písem a byl pohřben a byl vzkříšen třetího dne podle Písem. Věřit ve vzkříšení znamená hledět za hranici pomíjivé časnosti k tomu, co přetrvá poté, co veškeré časové spory ustanou. Ve starobylém Apoštolském vyznání víry, které patří do společného, obecného proudu křesťanské tradice, je víra ve vzkříšení zahrnuta do článku víry, který se týká Ducha svatého. „Věřím v Ducha svatého, svatou církev obecnou, společenství svatých, odpuštění hříchů, vzkříšení těla a život věčný.“ Jeho dávní autoři či autor si správně uvědomili přímou souvislost mezi Duchem svatým a vzkříšením. Je to Duch, který dává život, přivádí zpátky do života.

Bible přichází s dvojím pohledem na Ježíše. Ten první o Ježíši říká, že byl „vyvýšen“. V apoštolských listech to je známý christologický hymnus z 2. kapitoly listu do Filip, který jako fragment prvokřesťanské písně o Kristu vyznává, že ho Bůh vyvýšil nade vše a dal mu jméno nad každé jméno. Evangelia tuto tradici vyznávající Ježíšovo vyvýšení zpracovávají nejprve ve známém líčení Ježíšova proměnění před zraky učedníků a posléze v jeho vzetí na nebe. Podobně evangelista Jan v citovaném textu z 3. kapitoly říká, že Syn člověka musí být vyvýšen, aby každý, kdo v něho věří měl život věčný. Souhrnně řečeno vyvýšení bible chápe jako proces uchvácení směrem vzhůru, podobně, jako ve Starém zákoně Eliáš vystupuje na nebesa. Vyvýšený – proměněný Kristus rozmlouvá s Mojžíšem a Eliášem. V této židovské tradici, která Boha Hospodina vyznávala jako toho, který mrtvé probouzí do života z prachu země a pozvedá člověka do Boží slávy, věří apoštol Pavel v době, kdy píše první list do Tesaloniky v očekávání brzkého Ježíšova příchodu: „…my, kteří se toho dočkáme, budeme…uchváceni v oblacích vzhůru vstříc Pánu.“ Později již Pavel ve své konkrétnosti ubírá. Druhá tradice o Ježíši vyznává, že byl vzkříšen. Jedná se však stále o jeden a ten samý pohled na Ježíše: Kristus byl vyvýšen, Kristus byl vzkříšen. Vyvýšený je Vzkříšený a Vzkříšený je Vyvýšený. Tradice o vzkříšení je opět doložena Pavlem v jeho již řečeném vyznání o Kristu, který byl vzkříšen třetího dne. Evangelia tuto tradici rozvádějí v bohatém líčení událostí třetího dne po ukřižování. „Ten, ve kterého věříte, není v hrobě. Byl vzkříšen a předejde vás do Galileje…“ Židovskému prostředí byla bližší představa Ježíšova vyvýšení. Přece jen víc rezonovala se staršími biblickými svědectvími o lidech, kteří byli vzati na nebe. Jak se křesťanství postupně dostávalo do helénského prostředí, získávala navrch zvěst o Ježíšově vzkříšení. Evangelista Jan nabízí v citované třetí kapitole svého evangelia jeden z klíčů, jak tomuto největšímu z tajemství víry porozumět nikoliv ve smyslu rozumového osvojení si nějakého poznatku, ale uvedení do postoje životní připravenosti. Když se učedníci dotazují Jana Křtitele na jeho vztah k Ježíšovi, ten odpovídá: „On musí růst, já však se menšit.“ Kristovo  vyvýšení, jeho vzkříšení začíná tam, kde člověk v síle Ducha svatého sebe umenšuje, aby v něm rostl Kristus. „Nežiji už já, ale žije ve mně Kristus,“ vyznáváme v přijetí jeho těla a krve ve svátosti večeře Páně. Jenom tehdy, když opustíme své představy o Ježíši a necháme se oslovit Božími představami o nás, jsme ve víře i my zahrnuti do události Kristova vzkříšení. „Neboť Bůh tak miloval svět, aby žádný kdo v něho věří nezahynul, ale měl život věčný.

Amen

Kázání o IV. neděli postní 18. března 2012 v Husově sboru ve Vršovicích