Kázání 20.5.2012 – Boží inkognito

Sk 1, 15-17. 21-26
1J 5, 9-13                                         
ev. Jn 17, 6-19

V kázání minulého týdne jsem otevřel téma vztahu mezi náhodou (nahodilostí jevů) a křesťanským nazíráním na svět. Biblické texty na tuto neděli „jakoby“ mě chtěly u tohoto tématu přidržet. A proto, že si nemyslím, že minule bylo všechno dopovězeno a rád kážu na pokračování, navážu dnes na to podstatné z minule naznačeného. Citoval jsem známý výrok francouzského spisovatele Anatola France, který řekl, že „náhoda je pseudonymem, když se Bůh nechce podepsat.“ Našel jsem tento výrok v různých obměnách, nejvíce se mu blíží výrok připisovaný pro změnu Albertu Schweitzerovi – lékaři z Lambaréné a nositeli Nobelovy ceny za mír: „náhoda je pseudonymem, když chce Bůh zůstat inkognito.“ K náhodě jsem se dostal minule oklikou přes vodu a její význam fyzikální, biologický a duchovní. Od známé poučky, že „život vzešel z vody“, jsem odvozoval, že také život duchovní v křesťanském pohledu pochází z vody svátostného obmytí ve křtu a tam, kde nevěřící lidé považují náhodu a nahodilost jevů za určující faktor vývoje od jednoduchého ke složitému, si mohou křesťané dosadit moudrého Boha přítomného v každé „sebenáhodnější“ události. Dnes otevírám téma náhody „podruhé“, tentokrát textem, který je biblickým potvrzením oprávněnosti zahrnovat princip náhody (nahodilosti jevů) nejen do církevní praxe, ale zcela samozřejmě i do víry křesťanů. Přesvědčuje mě o tom právě biblický popis událostí, spojených s doplněním učednického kruhu Dvanácti, který se Jidášovou sebevraždou o jednoho člověka umenšil. Když apoštolové volili mezi možnými způsoby, jak tento kruh doplnit, rozhodli se chybějícího dvanáctého apoštola „dovolit“ losem. Použili tak stejný princip, na kterém jsou založeny hazardní hry, loterie či rulety. Náhodná volba má vyloučit jakékoliv vnější záměrné ovlivnění výběru. Stanovují podmínky volitelnosti – v tomto případě měl být volený dvanáctý učedník členem širšího apoštolského kruhu po celý čas Ježíšovy veřejné činnosti od jordánského křtu až po nanebevstoupení Ježíšovo, stanovují také počet účastníků tzv. terna, tedy úzkého výběru, ze kterého je následně volba prováděna. Terno omezují na dvě osoby, samozřejmým předpokladem je mužské pohlaví i když v zástupu s Ježíšem chodily také ženy. Proč se rozhodli pro dva kandidáty bible nespecifikuje, církevní i jiná praxe zná většinou terna tříčlenná, jak je tomu například v naší církvi v případě výběru kandidátů na úřad biskupa. Jako činitele výběru mezi dvěma kandidáty úřadu apoštolského však používají učedníci metodu náhodné volby pomocí předem připravených a rozdaných losů. Jak diametrální rozdíl oproti různým způsobům voleb „demokratických“. Apoštolové nehlasují, neutvářejí frakce podporující toho či onoho kandidáta, konečný výběr ponechávají náhodě, protože v ní spatřují Boží jednání a zjevení Boží vůle. Samotnému losování předchází apoštolská modlitba s prosbou, aby losem Bůh ukázal, kterého z těch dvou si vyvolil. Žádné ovlivňování volitelů, žádné horečné shánění hlasů, jak známe z většinových voleb lidu, z voleb demokratických, kde již podle jména je zřejmé, že určujícím faktorem není Boží, ale lidský hlas. Demokratická volba nesleduje aspekt, který měli na zřeteli apoštolové – aby ukázal Bůh, ale aby na prvním místě ukázal člověk na toho, kterého si přeje zvolit. Náležitě zpracovaný a ovlivněný volič pak zpravidla dává přednost tomu člověku, který lépe ovládá rétoriku, dbá na svůj vzhled a třeba i úzkostlivě střeží svou pověst, osvědčil se z lidského pohledu, přičemž všechna tato zdání má na starosti jeho patřičně schopný (někdy i všeho) volební tým. Církev používající mechanismus demokratické volby, a takovou jsou i římští katolíci v případě volby papeže, se chová šalomounsky – před volbou se pomodlí a tím povýší demokratický postup na Boží vůli. Náhoda je přitom vyloučena – je na rozdíl od lidského výběru málo přizpůsobivá (co kdyby los padl na toho, kterého většina nechce? Aby právě tomu bylo zabráněno, volí se demokraticky). K tomuto církevnímu historicko-praktickému expozé mě přivedl popis dovolby apoštolského kruhu z 1. kapitoly Skutků apoštolských. Abychom však nezůstali pouze u přednášky z církevních dějin a práva, zaměřme se znovu na sledovaný aspekt nahodilosti jevů, za kterými křesťané právem mohou vidět tajemné Boží působení. Einstein proslul svým výrokem, kterým vyjádřil svůj počáteční odsudek kvantové fyzice slovy, že přeci Bůh nehraje v kostky. Následující výzkum na poli vědy naopak jedné skupině vědců ukázal, že Bůh v kostky rád a s oblibou hraje, ba co víc, on sám pod pseudonymem náhody je onou kostkou – tuto početnou skupinu tvoří vědci věřící, z českých mezi ně patří např. Jiří Grygar, oproti tomu druhá skupina vědců ateistů tvrdí, že Bůh v kostky nehraje ne proto, že by nebyly kostky, ale proto, že není Bůh. Na jakou stranu se přiklonit doporučuje vášnivý hráč v kostky a jeden ze zakladatelů pravděpodobnostního počtu Blaise Pascal ve své známé sázce. Člověk by se měl rozhodnout pro Boha kromě jiného i z hlediska pravděpodobnosti možné nekonečně velké výhry oproti nicotné prohře, pokud Bůh není. Nebraňme se jako lidé víry vidět v řadách mnoha zdánlivých náhod našich životů podivuhodné Boží působení. Náhoda je rodnou sestrou zázraku. Obojí zůstává za zrakem pouhých příčinných souvislostí a otevírá prostor pro důvěrné spolehnutí se na Boha i ve chvílích, kterým nerozumíme, při nichž se nám podlamují nohy strachem, kdy těžko hledáme ta „správná“ východiska. Náhoda je výběr, který jde z větší části mimo nás. A neříká snad Ježíš: „Ne vy jste vyvolili mne, ale já jsem vyvolil vás“?

Amen

Kázání 20. 5. 2012 v Husově sboru ve Vršovicích o VI. neděli po velikonocích