Kázání 8.9.2013 – Vzdát se sám sebe

Dt 30, 15-20
Fm 1-21
ev. Lk 14, 25-33

Rozhodnout se pro Krista není jednoduchou záležitostí. Není to jednoduché dnes, v sekulární, převážně ateizované evropské společnosti, ale nebylo to jednoduché nikdy, ani v dobách, kdy stát a církev tvořily nerozlučnou jednotu, a nebylo to jednoduché ani v době, kdy Pán Ježíš chodil se svými učedníky po této zemi. Dokládají to mnohá evangelní svědectví, ve kterých se lidé setkávají s Ježíšem tváří v tvář a přesto od něho odcházejí nedotčeni jeho zvěstí, nebo naopak dotčeni tím, co od něho slyšeli. Tehdy, stejně jako nyní a v každých dobách, jdou za Ježíšem veliké zástupy. Ježíš vzbuzuje pozornost, burcuje z letargie, budí rozruch, je zajímavou osobností, kterou stojí za to vidět, poznat, uslyšet na vlastní uši, vidět na vlastní oči. Řečeno dnešním jazykem – je kontroverzním člověkem a každý, koho taková pověst předchází, přitahuje masy. Určité věci zůstávají stejné napříč staletími. Dnes takové pozoruhodné osobnosti nazýváme celebritami a Ježíš bezesporu za svého nedlouhého života celebritou byl, i když z dnešního pohledu by nepatřil do hlavní kategorie, ta je výhradně určena celebritám globálním, kterou tvoří úzký okruh jednotlivců, kteří jsou známi celosvětově ještě během svého života. Ježíš – rabi, prorok, mistr, odkudsi z Judeje, by mohl aspirovat nanejvýš na celebritu regionální, místní hvězdu, ale spíš hvězdičku, kterou zná opět jen omezený okruh příznivců i odpůrců vzájemně spojených teritoriem, ve kterém žijí. Asi takový poměr, jaký je mezi Karlem Gottem a Johnem Lennonem. A byl to kdysi právě John Lennon, který sebevědomě prohlásil, že Beatles jsou slavnější než Ježíš, a dnes chce někdo pravdivost jeho slov potvrzovat tím, že na Googlu je častěji hledaným slovem nikoliv Ježíš, nýbrž Beatles. Ti, kdo takto argumentují si zpravidla neuvědomí, že od pozemského života regionální celebrity Ježíše, tesaře z Nazaretu, uplynulo už dva tisíce let, během kterých se stal po celém světě známou osobností, jejíž sláva i po tolika staletích zastiňuje všechny větší či menší lokální, i globální celebrity, které se chvíli hřejí na výsluní pozornosti, aby o nich záhy nikdo nevěděl. Jestli i za dva tisíce let budou mít Beatles stejný počet fanoušků, jako mají dnes, se nedovíme, troufám si však o tom vážně pochybovat. Na rozdíl od jistoty, že Ježíš své příznivce neztratí ani ve čtvrtém či pátém miléniu, bude-li lidem dáno. Slávu je dobré nahlížet z odstupu a její velikost a kvalitu nejlépe prověří uplynulá staletí. „Za Ježíšem šly veliké zástupy,“ čteme v Bibli. Ježíš si toho byl dobře vědom, proto se k těmto zástupům obrací. Dnes najdeme největší zástup Ježíšových příznivců v církvích. V těch početných, ale i těch malých, vylidněných, skomírajících i rostoucích. Všude tam je tvoří lidé, kteří byli Ježíšem přinejmenším zaujati. Je celkem jedno, jak je ten zástup početný – zdali ho tvoří tisíce, statisíce, anebo jenom hloučky několika jednotlivců: jdou za Ježíšem a on se k nim obrací. „Kdo přichází ke mně,“ říká Ježíš, „a nedovede se zříci svého otce a matky, své ženy a dětí, svých bratrů a sester, ano, i sám sebe, nemůže být mým učedníkem.“ Zástup, který slyšel taková slova musel být nutně pohoršen: „Být tvým učedníkem znamená vzdát se všeho, co člověk má, zpřetrhání veškerých rodinných a dalších vazeb, a jenom tak je možné tě následovat?“ A zástupy se rychle začínají redukovat. Ježíš schválně využívá kontroverze, která ho doprovází. Pohledy na něj se různí a Ježíš záměrně stupňuje své požadavky. Všimněme si té posloupnosti v jeho slovech, která právem můžeme považovat za nejvýš autentická slova Ježíšova: otce – matky, ženy – dětí, bratrů – sester a nakonec sám sebe: toho všeho se člověk má vzdát, aby se mohl stát jeho učedníkem. Pro dítě je nejcennější jeho rodič, v dospělosti je to partnerka, se kterou spojil svůj život a děti z tohoto spojení vzešlé, bratři a sestry jsou součástí širší rodinné pospolitosti a výčet končí slovy: ano i sám sebe – své duše. Toho všeho se musí člověk vzdát, aby byl Ježíšovým učedníkem. Jinými slovy řečeno, Ježíš ukládá svým následovníkům, aby stejným procesem, v jakém zraje dítě v dospělou osobnost, dozráli oni ve své víře. Člověka postupně opouštějí ti, bez nichž si nedovedeme v dané časnosti svůj život představit. Pro dítě je to jeho matka, pro dospělého jeho partner nebo partnerka a jejich děti a přece se tak v životě děje. Postupně nás lidé opouštějí nebo my opouštíme je, a my nalézáme, nebo nenalézáme sami sebe, zůstáváme sami se sebou – jediným, kdo který přetrvává je však Bůh. Ježíš nechce násilně vstupovat do našich rodinných vazeb, aby je ničil. Jestliže jako poslední říká, že člověk musí opustit i sám sebe, sděluje nám, že to, co přetrvá nejsou tyto dočasné vztahy, které pěstujeme, ve kterých jsme zasazeni a ze kterých vyrůstáme, ale vztah, ve kterém sami sebe nahlédneme jako dítě v Otcově náruči. Všechno kolem nás má charakter dočasnosti – naše rodiny, naše postavení v nich, náš společenský statut – naprosto všechno podléhá proměně, vývoji a postupnému zániku. To co zůstává je náš vztah s Bohem. Rozhodnout se pro Krista znamená upnout svůj život k tomu, co přetrvá. Nést pokorně svůj kříž a jít za Kristem. To je program, který ukládá svým následovníkům. Umět se rozloučit se vším, co máme. Kolikrát slýchávám v rámci rozhovorů před pohřbem: „Žil jenom pro rodinu,“ s pláčem mi sděluje zarmoucená rodina vlastnost, kterou považují za nejvíc charakteristické pro toho, který je opustil. A přesně na adresu těchto lidí – těch živých v zástupu, který se okolo něj tlačí, Ježíš říká: „Kdo se nedovede zříci všeho co má, není mým učedníkem.“ Být kdykoliv připraven odevzdat všechno co máme zpátky do Božích rukou, to je program pro Kristovy vyznavače. Mít jako bych neměl, pokaždé připravený vydat počet z toho, co jsem rozdal, čeho se vzdal, připravený nést svůj kříž a nakonec se vzdát i sám sebe.

Amen

Kázání o XVI. neděli po svatém Duchu v Husově sboru ve Vršovicích 8.9.2013