Kázání 20.10.2013 – O vytrvalosti víry

Genesis 32,4–8a.23–31
2. Timoteovi 3,14–4,5
ev. Lukáš 18,1–8

„Ale nalezne Syn člověka víru na zemi, až přijde?“ Tak zakončuje Pán Ježíš své podobenství o soudci a neodbytné vdově. Je to podobenství o vytrvalosti víry. Proti sobě stojí vdova se svou záležitostí a soudce, který si nic nedělal ani z lidí ani z Boha. Žena reprezentuje bezmoc, ubohost, opomíjenost, soudce je ztělesněním arogance moci, zpupnosti a bezbožnosti. Ježíšova podobenství nejsou moralitami, které by lacině měly posluchače vést k napodobování jednotlivých aktérů. Osoby v nich představené nejsou lacinými vzory k nápodobě. Často jsou totiž jejich aktéry lidé ve svých postojích rozporuplní. Mezi takové patří například nepoctivý správce, anebo zpupný soudce právě z tohoto podobenství. Takoví lidé jistě nejsou vzory hodnými následování. Díky té různorodosti však mezi nimi snáze najdeme sami sebe. Ježíš víc než k nápodobě volá k proměně a hloubku a smysl této proměny ukazuje na příkladech všelijak nedokonalých a chybujících lidí. Výpovědní hodnota podobenství nespočívá v představení zářícího vzoru, ale v tom, že na příkladu podobenství a jeho aktérů ukazuje Ježíš, že proměně je možná, že k ní člověk může dojít a také – a to je druhý okruh: podobenství, která odhalují některé Boží vlastnosti, jakými jsou například, soucit, slitování, odpouštějící láska a řada dalších. Ježíš k tomu používá výrazivo všeobecně srozumitelné. Jedná se o příklady ze života obyčejných lidí, žen i mužů z nejrůznějších částí společenského spektra. Podobenství má v člověku vzbudit dvojí otázku: „Jak bych jednal já?“ a „Jak budu jednat já?“, případně vypovídá o tom, jak jedná Bůh, jaký je v dané věci Bůh.

Podobenství o soudci a neodbytné vdově má v sobě obě tyto roviny. Z Božích vlastností jasně demonstruje, že Bůh stojí na straně práva. V rovině lidského úsilí oceňuje Ježíš v podobenství vytrvalost ženy, která se nenechala odradit aktuální nepřízní. Dál chodila za soudcem i přes jeho dlouhodobou netečnost. Musela vyvinout mimořádnou aktivitu, nezůstala v pasivní nečinnosti, iniciovala události tak, že nepřestávala naléhat. Ve své záležitosti nepropadla poraženecké pasivitě, že ona bezmocná, ubohá a opomíjená vdova nic nezmůže. Naopak, vzala činorodě věci do svých rukou a jednala v rámci svých možností. Moc jich nebylo, ale to málo se nakonec ukázalo jako mimořádně účinné. Zburcovala netečného soudce a pohnula ho k pomoci. Tolik řeč daného podobenství v jeho jednotlivých aktérech. Máme být vytrvalí jako vdova a máme si dát pozor na netečnost zpupného soudce? Ne. Ježíš jde dál, nekáže morality, je kazatelem životní proměny. Podobenství končí otázkou: „ Ale najde Syn člověka víru na zemi, až přijde?“ Na začátku jsem prozradil, a teď to znovu opakuji, že podobenství je o vytrvalosti víry. K ní je celé podobenství svou závěrečnou otázkou vztaženo. Takovou víru si člověk nenaordinuje sám sobě. Taková víra je výslednicí dlouhodobého zápasu a úsilí ne nepodobného tomu, které musela vyvinout vdova, aby pohnula k jednání soudce, který si nic nedělal z Boha ani z lidí. Je to podobenství o povaze zachraňující víry, která nehledá uspokojení v aktuálním nedostatku, ale má výhled k budoucímu naplnění. Vdova nerezignuje na svou situaci, která se jeví jako beznadějná. Svůj potenciál využije pro budoucí proměnu věcí. Podobenství o neodbytné vdově postavené v rámci jednoho výkladu do souvislosti se starozákonním textem o Jákobově zápasu s Bohem na břehu Jáboku podává důležité sdělení o povaze zachraňující víry. Jákob ani neodbytná vdova svůj zápas nevzdali. Odmítaná vdova se ani na sto první odmítnutí nehodlala smířit se svou situací, Jákob vytrvale zápasil, nejenom u Jáboku, který je jenom obrazem dovršení jeho životního zápasu s Bohem i lidmi, který bude pokračovat až do jeho smrti v egyptské zemi. Víra, která zachraňuje, má být vírou vytrvalou. Mnoho let musel Jákob sloužit u strýce Lábana, který mu přidával další a další roky služby, přesto to nevedlo k Jákobově rezignaci. Mnohokrát se musela vdova vrátit domů s prázdnou, protože své zastání o netečného soudce nenašla, ale ani ona se nevzdala. Nenechala se odradit a dál usilovala o budoucí naplnění, stejně jako praotec Jákob. Taková je nezdolnost víry, která se neotřese aktuální nepřízní, když věci nevycházejí podle našich představ a očekávání. Pokud by Jákob svou víru v Hospodina chtěl použít v tom smyslu, že Bůh okamžitě vyplní jeho přání, dávno by o ní přišel, protože na svá přání musel roky čekat a podobně vdova. Možná mnozí z vás už roky chodíte do kostela, modlíte se a máte pocit, že se nic nemění, neděje a věci jdou stejným směrem navzdory vašim představám a očekáváním. Pro takové situace jsme povzbuzováni podobenstvím o neodbytné vdově. Nevzdat svůj zápas víry, najít v sobě naléhavost ženy, která se nenechala odradit a znovu a znovu přicházela, až se její očekávání naplnila, protože se ve správný čas střetla s Boží vůlí. Ale ten střet přišel právě pro onu předcházející vytrvalost. Kdyby to podesáté vzdala, že to nemá cenu, že se stejně nic neděje, tak by skutečně nic mepřišlo ani v budoucnosti. Víra jistě žije ze spontaneity, má být naším bezprostředním pojítkem s Bohem, ale žije také z řádu, pravidelnosti, z vytrvalosti, ze zápasů, které podstupujeme a ve kterých svou víru osvědčujeme. Apoštolské povzbuzení k vytrvalé víře, která zachraňuje, zní: „Ty však setrvávej v tom, čemu ses naučil a o čem jsi přesvědčen. Víš, od koho ses tomu naučil. Od dětství znáš svatá Písma, která ti mohou dát moudrost ke spasení, a to vírou v Krista Ježíše.“

Amen

Kázání o XXII. neděli po svatém Duchu v Husově sboru ve Vršovicích 20.10.2013