Kázání 15.12.2013 – Rosu dejte nebesa

Iz 35, 1-6a.10
Jk 5, 7-10
ev. Mt 11, 2-11

„Prolomte se nebesa, hojnou rosu dejte, svlažte země suchopár, vláhu na ni lejte,“ tak zní v našem Zpěvníku jedna z variant biblického textu, který v mnoha obměnách provází věřící adventní dobou. „Rosu dejte nebesa, a Spravedlivého dštěte oblakové,“ je další variací tohoto adventního rorátu, jehož označení je odvozeno od úvodních slov latinského textu inspirovaného 8. veršem 45. kapitoly proroka Izajáše: „Rorate caeli desuper et nubes pluant justum, aperiatur terra et germinet Salvatorem“ – v Ekumenickém překladu: „Nebesa, vydejte krůpěje shůry, ať kane z oblaků spravedlnost; nechť se otevře země a urodí se spása a spravedlnost vyraší s ní. „Já, Hospodin, to stvořím.“ Na roráty se chodí před rozedněním, ztemnělý kostel je osvěcován světlem, které si věřící přinášejí jako příslib světla vycházejícího v podivuhodném narození Božího Syna. Povšimněme si tentokrát motivu rosy, nebo jak říkají ekumeničtí překladatelé: „krůpěje shůry.“ To není déšť, jen jeho příslib budoucí vláhy sestupující z nebes na zem, která má moc poušť a suchopár proměnit v úrodnou půdu. Zkusme se otevřít Adventu jako době, která má moc zavlažit a proměnit mnohý suchopár našich životů. Vždyť právě tento motiv je obsahem prorockých slov, které si v tento čas připomínáme. Stezky budou narovnány, pahorky sníženy, poušť znovu rozkvete. Odhoďme zdání falešných jistot, že my jsme těmi rovinami, duchovními dálnicemi, po kterých se valí do našeho světa mocný duchovní proud. Naopak, advent by nám měl otevírat oči k tomu, nahlédnout sám sebe jako pořádný balvan, postavený do Boží cesty. Co kámen, přímo skála, hora, která se nepohne na na Boží, natož na lidské zavolání a druhým stojí v cestě a ještě i brání ve výhledu. A moje duchovní cesta, můj zápas o víru? Víc než dálnice často klikatá stezka, která co chvíli ukročí tu vpravo, tu vlevo, nejednou nabere i opačný směr a namísto roviny volí okliku, podle toho, jak se mi to v tu chvíli právě hodí. Nehistorizujme dávná slova prorokova, že snad byla vztažena k dějinné situaci doby, ve které před tisíci lety žil Izajáš. Ano, mluvil ve svém čase ke svému lidu v dané dějinné konstelaci, ale je to prorok, ve kterém k nám promlouvá Boží autorita. Boží Slovo je ostřejší než jakýkoliv dvousečný meč a staletí, která nás dělí od jeho vyslovení, nic neubrala na jeho platnosti, nijak jeho ostří neztupila. Je to Slovo, které se stává pro nás. Poselství, určené nám. Ten suchopár, ta poušť, vyprahlost duchovní i společenská – to je přece výstižná charakteristika mého vlastního stavu, ve které se nacházím před Bohem, před lidmi, před svou církví. Kdo by si myslel opak, je to jen znamením toho, že on sám je tím oprávněným adresátem a příjemcem prorokova poselství, které spojuje bázeň před Hospodinem s naději, že to správné řešení přichází s ním v jeho Synu: „Buďte rozhodní, nebojte se! Hle, váš Bůh přichází s pomstou, Bůh, který odplácí, vás přijde spasit.“

Často kolem sebe slyšíme žehrání na stav okolního světa, na nepořádky, které kolem nás panují a mnohokrát zaznívá tato kritika, a nutno říci že z velké míry oprávněná, i do církevních řad: „Podívejte se, jak je ta církev zkorumpovaná, zprofanovaná, nemohoucí, slabá… Jak moc je zahleděna do sebe a málo se věnuje službám tomuto světu… Jak je i moje vlastní společenství víry malé, chybí v něm celé generace, nejsou zde děti, mládež. Církev i v tom špatném kopíruje svět, ve kterém žijeme.“ Ale to přeci není jenom vizitkou těch druhých, těch, kteří jsou v církvi v čele v řídících funkcích. Obraz církve je obrazem těch, kteří ji tvoří. Církev je taková, jací jsou lidé v ní. Skládá se z toho, co do ní jeden každý vnášíme. Bída církve je mojí bídou a bohatství církve je i mým bohatstvím. A proto v době adventní znovu přemýšlejme, co je tím mým specifickým přínosem církvi, jíž jsem součástí. Čím já a moje víra přispívám k jejímu oživení? Co je můj vlastní podíl na bohatství církve a čím bude církev chudší, pokud v ní já nebudu? Je můj sbor vylidněný, chybějí v něm děti a mladá generace? A co jsem udělal pro to, aby to bylo jiné? Jak jsem vlastním dětem, vnoučatům, členům mé rodiny dosvědčil, že věřím v Krista, že jsem v církvi, která žije v očekávání Kristova druhého příchodu a jak já sám na tento druhý příchod Kristův čekám? Nejsou to jednoduché otázky a v hledání odpovědí na ně se nám otevírá široký prostor k pokání, lítosti k důkladné introspekci vlastního nitra.

Rorate caeli – krůpějí shůry, rosou nebeskou nechme svlažit vyprahlé suchopáry svých životů, ve kterých se s postupujícím věkem hůř a hůř měníme, a když, tak spíš k horšímu. Když ne proudy, tak alespoň malá kapička oživující rosy, která by se stala příslibem budoucího zavlažení. S postupujícím adventem si vyberme některou oblast, ve které prokážeme sobě i světu jak živoucí a životaschopná je naše víra, čeho jsme ve své víře schopni a k čemu nás naše víra vede, k jakým očekáváním, k jakým cílům… Když jsem před lety studoval teologii, byl jsem osloven na studentských bohoslužbách pravidelně se opakujícím poděkováním všem zúčastněným nikoliv za to, že přišli nebo něco vhodili do chrámové pokladničky, ale za duchovní dary, které přinesli do společenství své církve. Za to máme jeden druhému děkovat, být vděčni nikoliv, že druhý přišel a něco utrousil do sbírky, ale že nejde za Kristem v jeho církvi s prázdnýma rukama, když byl předtím od něho obdarován v různorodosti duchovních darů, se kterými každého z nás Bůh do své církve staví. Přichází Kristus – takové je poselství adventu. A s čím přicházím já ke Kristu? Čas se nám krátí s každou adventní nedělí a s každým odžitým dnem je víc a víc pravdivé, že Pán je blízko. Rosu dejte nebesa, a Spravedlivého dštěte oblakové…
Kázání o III. neděli adventní 15.12.2013
v Husově sboru ve Vršovicích