Kázání 22.12.2013 S námi Bůh – My s Bohem

Iz 7, 10-14
Ř 1, 1-7
ev. Mt 1, 18-25

Svým dětem jsme se rozhodli dávat jména biblická, přičemž hlavním měřítkem pro nás nebyla originalita jména, jeho libozvučnost, nýbrž význam. Volili jsme taková jména, která by odrážela víru, kterou vyznáváme a ve které jsme naše děti z Boží milosti zplodili. A tak nejstarší syn nás svým jménem upamatovává na to, že každý život – i ten jeho, je Bohem darovaný, druhý, že Bůh je dobrý, třetí a nejmladší ze synů Benjamín je Milovaný syn, jeho jméno vyjadřuje hodnoty jako je láska, radost, vzájemnost, Ráchel znamená Trpělivá ovečka a Šaron Upřímná, Rovná. Kdyby se každá, nebo alespoň převážná část z významových hodnot, o kterých svědčí jejich jména, uplatnily i v následném životě našich dětí, budeme jenom rádi. Nerozumíme jménům v rovině předurčení v duchu latinského nomen-omen, jsou pro nás opravdu jenom odrazem námi prožívané víry a význam, který se s nimi pojí ať oni sami ve svém životě objeví a naplní, budou-li toho schopni, a nestaneme-li se my jako rodiče pro ně zásadní překážkou v přijímání hodnot, která nám jsou vlastní. Šli jsme do rozhodnutí dávat svým dětem jména biblická s vědomím, že tímto postojem kopírujeme obdobná schémata, podle kterých vyznavači jihoamerických telenovel dávají dcerám jména jako Esmeralda, milovníci švédského nábytku mohou mít v některých zemích doma nejenom poličku z řetězce Ikea, ale také dítko stejného jména, snad je i doložen případ, kdy zapálení budovatelé komunistických zítřků pojmenovali dceru Pětiletka. Není se tedy čemu divit, ani co vyčítat, pokud farář dává svým dětem jména z Bible. A troufám si říci, že jakkoliv netradičně někomu mohou jména našich dětí znít, stále se ještě držíme poměrně pevně na zemi. Mezi biblickými jmény bychom totiž našli nejenom Sáru, Ráchel, Ester, ale také Oholíbu, chlapce Šebanjáše anebo Abel-Mehulu, přičemž o posledním z jmen si nejsem jist, řadí-li se mezi jména mužská, ženská nebo dokonce obojetná. Jméno víc než o svém nositeli vypovídá o jeho rodičích, o subkultuře ze které pocházejí, o tradicích, které je formují.

Biblické texty poslední adventní neděle se vztahují ke jménu Spasitele světa. Marie a Josef ve své rodičovské roli nešli cestou poplatnosti módním trendům, zároveň nehledají výstřednosti v pojmenovávání svých dětí. Prvorozenému dají jméno Ježíš. U jejich dalších dětí Bible jména Ježíšových sourozenců nedokládá s výjimkou Jakuba, jednoho z Ježíšových bratrů. Obě jména byla v židovském prostředí hojně rozšířena a populární. Hebrejské Jehošua a jeho aramejská obdoba Ješua se vztahovalo k následovníkovi Mojžíše Jozuovi, který dovedl Boží lid do Zaslíbené země, Jákob byl jeden z praotců Izraele. Jehošua znamená Hospodin je milostivý. Řekli bychom, že v případě Ježíšova pojmenování se jedná o zdánlivě banální situaci: Ježíš po svých rodičích pravý Žid nese naprosto obvyklé židovské jméno. Tak obvykloé, že kdyby chodil do školy, jistě by měl víc spolužáků se stejným jménem, nežli jsem měl já jako David v době husákovské normalizace na přelomu 70. a 80. let minulého století v Československu. A přesto jednu neobvyklost biblický text přeci jen zmiňuje – jméno Immanuel (což v překladu znamená „s námi je Bůh“). Jedná se o citaci z dávného Izajášova proroctví králi Achazovi: „Hle, dívka počne a porodí syna a dá mu jméno Immanuel – to je „S námi Bůh“.“ Izajáš oznamoval, že přijde situace, kdy v dítěti, které se narodí „bude Bůh s námi“, bude Bůh se svým lidem. Toto proroctví je odrazem širokého proudu takzvané mesiánské tradice o příchodu Božího pomazaného, který zachrání svůj lid a ve kterém bude s tímto lidem samotný Bůh. To, že jméno Immanuel nedávají svému prvorozenému Marie s Josefem, nýbrž v textu je vloženo do úst andělů, je znamením toho, že Ježíšovi pokrevní rodiče nepřistupovali zdaleka od počátku ke svému dítěti jako k někomu, kdo by měl být jakkoliv mimořádný. Ježíšovo Boží synovství nebylo zdaleka v nejstarší křesťanské tradici odvozováno od takzvané parthenogeneze – panenského početí Mariina, nýbrž od jeho Zmrtvýchvstání. Křesťané nevyznávali Ježíše jako Krista proto, že se zrodil z Marie, která zůstala pannou i po porodu prvorozeného, bez přispění Josefa, nýbrž proto, že uvěřili ve Zmrtvýchvstalého, v to, že tento Ježíš vstal z mrtvých. V tom se prokázalo jeho Boží synovství. Teprve ve Zmrtvýchvstání prokázal Bůh, že je skutečně S ním, že je v tom Bůh v Kristu s námi.

„Hle, dívka počne a porodí syna a dá mu jméno Immanuel – to je S námi Bůh.“ Poslouchá se to dobře jako poselství nadcházejícího vánočního času: Dívka počne, porodí synka a pojmenuje ho Immanuel – zní to skoro jako telenovela, možná přijde i nějaká zápletka týkající se prokazování otcovství. Tak je nám to často o vánocích interpretováno. Skutečnost ale byla jiná. Dívka porodila a synovi dala jméno Ježíš. To, že v něm je opravdu Bůh s námi vyšlo najevo až mnoho a mnoho let po porodu, ať už se odehrál u Betléma nebo kdekoliv jinde. Průkazným se to stalo až třetí den po pohřbu tohoto dítěte, které mezi tím dospělo a skutečností se to stane až „My budeme s Bohem“. Jméno Immanuel oznamuje, že Bůh bude s námi. To se pro nás ve víře stává skutečností až tehdy, když MY jsme s Ježíšem. V samotném závěru adventního času proto přemýšlejme nejenom, jak je S námi Bůh, ale především – jak MY jsme s Bohem. Boží záchrana totiž přichází skrze Ježíše – tehdy, když díky jeho evangeliu i my prožijeme radost povolání Ježíšem Kristem. staneme se jeho. V něm je S námi Bůh i v okamžiku naší smrti – ať žijeme, ať umíráme, patříme Pánu.

Amen

Kázání o IV. neděli adventní 21. 12. 2013 v Husově sboru ve Vršovicích