Kázání 16.3.2014 – Rozmluva s Nikodémem

Gn 12, 1-4a
Ř 4, 1-5.13-17
ev. Jn 3, 1-17

Jak nám křesťanům mluví Pán Ježíš ve své rozmluvě s Nikodémem z duše: „Nenarodí-li se kdo znovu, nemůže spatřit království Boží.“ Vždyť je to tak jasné, říkáme si, a Nikodém je tak nechápavý, dál se ptá a Ježíš trpělivě vysvětluje: „nenarodí-li se kdo z vody a z Ducha, nemůže spatřit království Boží.“ Vždyť to je přeci křest, uvěření, obrácení, to nám otevírá cestu do nebe, tak proč máme kolem sebe tolik nechápavých Nikodémů? Ale pokusme se na tu situaci nahlédnout z jiného pohledu, ne tak, že my jsme těmi, kteří víme, kteří jsme prohlédli, poznali, pro které se cesta do Božího království dávno otevřela, protože my už jsme se přeci z vody a z Ducha narodili, nám už jen přináleží druhé poučovat o správnosti té jediné nalezené cesty a vytýkat ostatním jejich scestí. Zkusme však připustit, alespoň pro čas tohoto kázání, když ne na delší dobu, že Nikodémem nejsou ti druzí – neobrácení, neznovuzrození, ti, kteří nevyznali Pána Ježíše, nepomazaní Duchem svatým – ale my sami před Boží tváří. My – křesťané, já křesťan. Já jsem tím Nikodémem, který se ve skrytosti, potají, nejlépe v noci a nikým neviděn, plížím za Pánem Ježíšem, abych se od něho něco dověděl – něco, co stále nevím, něco, s čím se míjím a co mi stále uniká. Jestli ve mně něco zanechala četba nedávno diskutované knížky Chatrč od Williama Younga, jejíž dramatické ztvárnění je k shlédnutí v našem divadle, potom je to v ní přítomná výzva, aby se člověk dokázal oprostit od náboženských stereotypů, klišé a rádobyzbožných představ, které si v pěstování své duchovnosti vytváříme. Bůh není definice, pojem, poučka, kategorie, Bůh není modla, které se chytneme a od té doby ji držíme a běda každému, kdo by nám ji chtěl, třeba jen v náznaku vyrvat z našich rukou, z našich myslí, z našich představ. S takovým člověkem býváme rychle hotovi, protože my přeci jdeme cestou spásy, ale ten jde cestou zatracení. Máš jiné přesvědčení o původu světa a člověka v něm než já? Nedržíš se toho, co se píše v Bibli v té a té věci, co hlásá církev, tradice? Potom si dej pozor, protože snadno můžeš minout ten jediný správný cíl! Stavíme se do role držitelů pravdy, arbitrů nad lidmi i nad světem, namísto toho, abychom my sami byli pravdou drženi a proměňováni, ne podle svých představ, ale tak, jak nás chce mít Bůh. Kolikrát útočíme argumenty, když jsme ve své zbožnosti konfrontováni s něčím, co naše stereotypy nabourává? Bůh je vztah, říká autor Chatrče, možná jazykem a podáním, které je pro mnohé těžko stravitelné, ale přitom hluboce pravdivé a ve shodě s tím, co církev uchovává ve své tradici a v učení jako poklad křesťanské víry –  s trojičním dogmatem o tom, že Bůh je Otcem, Synem a Duchem. Bůh ale překračuje i hranice námi lidmi tak pracně cizelovaného dogmatu o jedné podstatě a třech osobách. A tak je Bůh v Youngově představě kyprou černoškou, která poslouchá řízný rock a Ježíš o sobě říká, že on přeci není křesťan. Bůh je vztah, Bůh je proud, Bůh je jak řeka, která vás strhne, kterou se necháte unášet, se kterým zápasíte a třeba v něm i plavete proti proudu. Dokud takový vztah ve své víře neobjevíme, málo věříme, i kdybychom celou Bibli znali nazpaměť a spolu s ní i celé dějiny dogmatu a všechna kréda a ustanovení koncilů a v kostele byli od rána do večera. Tomáš Halík říká, že víra na rozdíl od nevíry je dialogem. Nevěřit znamená vést neustálé monology sám se sebou, bez odpovědi, bez odezvy, beze smyslu, protože smysl a podstatu věcí, jevů a vztahů nacházíme dia logos – skrze slovo, dialogem. Vrcholem Božího dialogu je Ten, který sám je Slovem, svět skrze něj byl a svět skrze něj povstal a z lásky k člověku se stává tělem, člověkem. Bůh nás oslovuje, chce nás uvést do věčného dialogu. Jak probíhá Ježíšovo setkání s Nikodémem? Vedou spolu dialog. Je to zvláštní rozhovor skrze slova vedený s Tím, který je Slovo tělem učiněné. Ježíš Nikodéma nepoučuje, třebaže z četby můžeme nabýt dojmu, že se jedná o rozhovor učitele a nechápavého žáka. Ježíš Nikodéma uvádí do tajemství Boží lásky, do vztahu, který od té chvíle až do konce Nikodémova života bude tento život proměňovat. Chybou nás křesťanů často bývá, že namísto živého vztahu s Bohem, namísto skutečně dialogické víry, vedeme monology sami se sebou, se svým strachem, obavou, hříchem, leností, malým nebo naopak zbytnělým sebevědomím, že druhé často vehementně poučujeme a přivádíme na pravou cestu, nenasloucháme ani Bohu, ani lidem. Meleme pořád tu svou, stejně a stejně a nic ani my se neměníme. Hovoříme tak, že jsme pro druhé nesrozumitelní a nerozumíme druhým. Všeobecné zmatení jazyků, ve kterém každý blábolí tím svým, a nerozumí nikdo nikomu a ničemu. Ježíšův rozhovor s Nikodémem je výjimečný tím, že v něm Ježíš uvádí Nikodéma do tajemství Trojice. Hovoří o Bohu, který miloval svět, že dal jediného Syna, hovoří o Duchu, ze kterého se musí člověk znovu narodit pro nový život. Zkusme ten Ježíšův dialog s Nikodémem skutečně pochopit jako Boží dialog s námi. že jsme my těmi Nikodémy, kteří potřebují znovu se narodit, aby mohli konečně vstoupit do Boží slávy, do nových vztahů s Bohem, s lidmi, do nové lásky, kterou budeme schopni přijímat i rozdávat, ale také do nových dialogů, ve kterých budeme nacházet to, co nás spojuje s ostatními, že prožijeme Boží uzdravující dotek, ve kterém poznáme, že Bůh neposlal svého Syna na svět, aby ho soudil, ale aby svět byl skrze něj spasen.

Amen

Kázání o II. neděli postní 16.3.2014 v Husově sboru ve Vršovicích.