Kázání 20.4.2014 – Vzkříšení

Sk 10, 34-43
Kol 3, 1-4
ev. Jn 20, 1-18

Statisticky snad lze vysledovat, jaké procento populace se v naší zemi hlásí ke konkrétní křesťanské denominaci. Tento percentuelně nepříliš vysoký zlomek se ještě umenší, pokud na takto vybranou výslednici uplatníme další parametr: kdo z těch, kteří se hlásí k určitému křesťanskému vyznání je na alespoň nějak pravidelné pravidelné bázi praktikujícím křesťanem? A konečně poslední otázka, která náš výběr ještě dále zúží: kolik z takto vybraných lidí věří ve vzkříšení a věčný život? Myslím, že tady veškeré věrohodné statistické údaje končí. Otázka víry ve vzkříšení a věčný život je natolik specifická a subtilní, že uchopit ji čistě statisticky by bylo snahou předem odsouzenou k nezdaru a nevím, zdali by církev vůbec měla chuť nebo důvod stát se zadavatelem takového průzkumu, na které čas od času narážíme v novinách, přičemž zpravidla nebývá uvedeno, kdo si průzkum objednal a jak průkazná jsou předkládaná data. Přesto se opakovaně ve své duchovenské praxi setkávám s případy lidí k církvi se hlásících a dokonce i víru praktikujících ve smyslu účasti na církevním životě, kteří tento jeden z nejhlavnějších postulátů křesťanství v osobní rovině svého vlastního vyznávání odmítají. Dříve, nežli je zhodnotíme jako lidi malé víry, zkusme takovým sítem otázek projít my sami: hlásím se ke konkrétní křesťanské církvi? Považuji se za praktikujícího křesťana v této církvi? A věřím ve vzkříšení a věčný život? Pokud třikrát řekneme uvědomělé ano, pak jsme nejspíš v nedělním velikonočním ránu těmi správnými lidmi na správném místě, je pro nás stále platný nápis HALELUJAH na velikonočním ubrusu a můžeme z plna hrdla zapět, pokud nám to hlasivky umožňují: „Buď tobě sláva, jenž jsi z mrtvých vstal, smrt již nemá práva, vítěz tys a Král!“ Ale i potom si položme ještě čtvrtou otázku: Na základě čeho věřím ve vzkříšení a věčný život? Když jsem se tak ptal na biblické hodině, byla jedna z odpovědí: protože se to píše v Bibli. Je to bez diskuze pravda, kde jinde než v Bibli se o takových věcech píše? Namítnu na to, že leccos lze také vyčíst z knih doktora Raymonda Moodyho, nebo z různých textů jiných náboženství, v nichž se také motiv vzkříšení a pokračování života na věčnosti objevuje, ale nemyslím, že právě to byly ty pravé inspirační zdroje, které nás přivedly v této víře na toto místo v tento den. Když se nad tou otázkou zamyslíme hlouběji, nejspíš dojdeme k jiné odpovědi, nežli jen takové, že jsme si o tom přečetli, nebo že nám to někdo sdělil. Věřím-li ve vzkříšení a věčný život, na základě čeho tak věřím? Odpověď na to je skutečně ukrytá v Bibli, ale rozhodně ne prvoplánově ve smyslu: vezmu do ruky Bibli a všechno se rázem dovím. Autoritu Bible začne člověk většinou přijímat až po uvěření. Do té doby mu bude obyčejnou, nebo neobyčejnou knížkou, vedle řady jiných, které má v knihovně. Ta biblická odpověď, kterou mám na mysli, je mi víc obrázkem, ilustrací, nežli článkem víry, který se dá snadno citovat jako poučka. Marie se setkává se Vzkříšeným Kristem. Nepoznává ho na základě svých smyslů. Má za to, že je to zahradník a teprve, až když ji osloví jejím jménem, ví, že hovoří se Vzkříšeným. Marie poznala Vzkříšeného ne tak, že ho chtěla poznat – toho schopna nebyla. Snad o něm nějakou představu měla, ale ta se ukázala jako mylná. Marie se sháněla po Ježíšově těle, chtěla dát průchod svému smutku, pietě, uctít mrtvého. Nikde ani stopa po víře ve vzkříšení a věčný život. Marie jde ke hrobu, pláče a nakonec od hrobu odchází a dál zůstává ve svém smutku umocněném navíc strachem a znepokojením z nejistoty, k čemu předcházející noci došlo. Vzkříšeného pozná, až když on se jí dá poznat. Ne proto, že chtěla Marie, ale proto, že chtěl Vzkříšený. Uvěřila v něho, protože se s ním setkala a proto, že On se jí dal poznat. Kdyby Marie ke hrobu nešla, troufám si říct, že by neuvěřila, ale ne proto, že by neviděla prázdný hrob, ale proto, že by cestou k němu, či přesněji od něho, nepotkala Vzkříšeného Krista. Marie vyvinula určité úsilí – dala se na cestu, vedla jí láska k mrtvému, soucit, vědomí, že prokáže dobrý skutek a ve svém pohnutí se setkává s Kristem, který žije. To pohnutí je nesmírně důležité. Nepropadejme skepsi, pokud jsme na některou, třeba i na tu poslední ze tří na začátku položených otázek neodpověděli ano. Už to, že jsme tady – v nedělním velikonočním ránu, uprostřed Kristovy církve, a neplatí to jenom tento den, ale kdykoliv a kdekoliv, kde se jako církev budeme setkávat, má svou cenu. Je to znamením toho, že jsme se dali na cestu, že nám na něčem záleží, že nás něco vedlo k tomu, abychom nezůstali doma,  ale přišli jsme až sem – k prázdnému hrobu. Tam však víra nezačíná, ani nekončí. Víra pramení ze setkání se se Vzkříšeným. Pokud skutečně věříme ve vzkříšení, nevěříme v něj na základě svých rozumových schopností, své úvahy, svého rozhodnutí, ale proto, že jsme se setkali se Vzkříšeným a tento Vzkříšený nás oslovil naším jménem. Předtím jsme se však pohnuli z místa, k něčemu v našem životě došlo. Jak, kdy a jakým způsobem k tomu co bylo předtím i potom, došlo, – to si musíme dosadit již každý z nás sám, to je ta naše soukromá ilustrace víry. Nebývá u nikoho stejná. Marie to prožila v rovině konverzace se zahradníkem, my nejspíš jinak. Pro ni i pro mě to však byl jeden a ten samý Vzkříšený Pán – ten, který byl mrtev, a přece žije a jenom v něm mám i já naději na život, který nikdy neskončí.

Amen

Kázání na Hod Boží velikonoční v Husově sboru
ve Vršovicích v neděli 20. 4. 2014