Apoštolát CČSH

Téma apoštolského poslání Církve československé husitské se stalo znovu aktuálním v počátcích roku 2002, kdy vyšlo najevo, že několik kněží CČSH, včetně vršovického faráře Zdeňka Bohuslava, přijalo svěcení z rukou biskupa Portugalské episkopální církve. K tomuto tématu, které svou šíří i teologickou odborností přesahuje možnosti laické diskuze v populárních církevních časopisech, se chceme seriózně věnovat na stránkách naší internetové prezentace. Budeme postupně zveřejňovat články, statě i studie, mapující tuto záležitost.

---

Apoštolská posloupnost a CČS

Zpracovali archiváři CČS br. Kadeřávek – Růžička z archivních materiálů Předneseno na katedře dějin Husovy fakulty 4.5.1971. Editováno Ústředním archivem a muzeem církve československé husitské v Praze roku 1999 Mgr. Červeným, který připojil další poznámky a materiály.

Struktura referátu:

1. Trtíkův článek v kalendáři Blahoslav

2. Apoštolská posloupnost

a) v církvi katolické

b) v pravoslaví

3. CČS v létech 1920 – 1924

a) Farský a apoštolská posloupnost

b) vysvěcení M. Pavlíka v Bělehradě

4. Svěcení kněžstva v CČS dne 8. ledna 192

5. G. A. Procházka a dr. R. Stejskal přijímají biskupské svěcení s ap. posloupností .,1931 Charles Luis Winnaert)

6. Vysvěcení biskupa dr. Zacharjasieviecze roku 1930 7. Závěr

---

1.

Prof. dr. Z. Trtík v článku „Padesát let klopýtání“ v kalendáři Blahoslav 1970 (str. 41) v kapitole „Katolicismus a modernismus“ píše:

„V počátcích církve byl vážným problémem princip apoštolské posloupnosti v katolic­kém smyslu. Můžeme v něm spatřovat hlavní motiv jednání se srbským pravoslavím a tedy hlavní příčinu pravoslavné krize v letech 1920 – 24. Ani tehdy, když jej církev po vzoru Jed­noty bratří opustila, nepřestal v ní působit, jak o tom svědčí naši historiografií dosud neo­světlený fakt, že patriarcha G. A. Procházka a biskup dr. J. R. Stejskal přijali dodatečně svě­cení snad od polských Mariavitů.“

Odpovídáme na tuto výzvu archivní studií, poněvadž máme k dispozici průkazný mate­riál. Jde hlavně o dopis G. A. Procházky manželce Aurelii z 18. dubna 1931. Poněvadž šlo o soukromou korespondenci, byla dána na dopis časová uzávěra, takže nebylo možno jej užít v citaci k dějinám církve. Je to sice jediný přímý doklad o získání apoštolské posloupnosti pro biskupy naší církve, ale o jeho pravosti není pochybnosti. Je těžké odpovědět na otázku, proč byla tato významná událost církvi utajována.

2. a

V katolické církvi je apoštolská posloupnost založena na primátu apoštola Petra jako bis­kupa v Římě. Uvádí se texty Písma: Matouš 16,18; Lukáš 22,32; Jan 21,15.17.

Apoštol Petr převzal duchovní pastýřskou moc od Pána Ježíše a před svou mučednickou smrtí tuto předal svému nástupci, který je vždy viditelnou hlavou církve (Kristus je nevidi­telnou hlavou). Katolická církev svým papežským zřízením si činí nárok „na moc nad celým křesťanstvem a na moc církevně politickou v celém světě vůbec“ /Kovář, Malá bible V-420/.

Církev československá ve svých počátcích se stavěla proti primátu římského biskupa a z toho odvozené moci nade všemi křesťany. Již roku 1920 církev vydala populární studii o primátu  Petrově. Autorem je E. Zamrazil z Neveklova. I když jde o brožuru určenou široké veřejnosti, autor prostudoval celou problematiku a opírá se o Písmo~. Byla vydána v  době po exkomunikacích kněží „odpadlých od církve katolické“. Dekretem papežské „Kongregace posv. officia“ ze dne 15. ledna 1920, uveřejněným v úředních „Akta Apostolicae Sedis“ byla církev československá do klatby, takže byly uzavřeny dveře k jakémukoliv sblížení, i když. v prozatímním řádu církve československé se CČS hlásí k církvi římsko-katolické jako její  vývojová pokračovatelka a dědička.

2 b.

Pravoslavný katechismus v učení o církvi věnuje velkou pozornost primátu Petrově a tento primát odmítá. Mimo jiné uvádí, že Petr nebyl prvním biskupem v Římě. Před ním byl Linus, teprve v pozdějších seznamech je před něho vepsán Petr. Ostatně také Pavel byl v  Římě a ten misijní činností předčil Petra. Podle pravoslaví se „posloupnost. apoštolská v církvi udržuje tím způsobem, že :

1. apoštolové vkládáním rukou a vzýváním Ducha svatého světili a ustanovovali bisku­py jakožto své nástupce

2. biskupové týmž způsobem svěřují a až do druhého příchodu Pána Ježíše svěřovati bu­dou dary Ducha svatého a úřad apoštolský zase svým nástupcům.

Pravoslavná církev je apoštolská, neboť’trvá od dob apoštolských“. (Citace jsou z pra­voslavného Gorazdova katechismu).

Studie prof. Fr. Kováře: Církev pravoslavná a římská z roku 1920 vydaná jako brožura měla zřejmě za cíl uvést pozornost církve československé k pravoslaví z důvodů samostat­nosti jednotlivých pravoslavných církví, prvků demokracie a slovanské vzájemnosti. Pravo­slaví neuznává prvenství a primát římského papeže jako nástupce Petrova a Kristova zástup­ce na zemi nad všemi křesťany.

„Podle jejího učení nebylo rozdílu v hodnostech mezi apoštoly, všichni si byli rovni, ne­ní také rozdílu mezi biskupy, jsou si co do pravomoci všichni rovni, římský biskup je jen rov­ný mezi rovnými. Hlavou církve není žádný biskup, nýbrž Kristus sám je hlavou neviditel­nou, hlavou pak viditelnou a nejvyšší autoritou jsou sněmy všeobecné.“ (str. 23).

Již několik měsíců po vyhlášení církve československé je snaha navázat styky se srbskou pravoslavnou církví a jedním z hlavních důvodů byla otázka posvěcení biskupů naší církvi; též zmenšení pocitu osamělosti a malosti při útocích nepřátel ze všech stran.

3.a

Ve Stanovách CČS schválených 29. ledna 1920 Církevním výborem je církev českoslo­venská uváděna jako katolická „v čistém slova smyslu“. Na schůzi Církevního výboru 5. ú­nora 1920 vyvstává otázka svěcení olejů vzhledem k blížícím se svátkům velikonočním. Navrhuje se, aby Církevní výbor zvolil kněze, který by vykonával funkci biskupa, a to až do svolání církevního sněmu. Zvolen dr. K. Farský, který však funkci odmítá a navrhuje odklad věci. Na Popeleční středu se světil popel u sv. Mikuláše jako v ostatních katolických kostelích. Pro zatímní funkci biskupa k svěcení olejů byl zvolen 12. března 1920 býv. kato­lický kněz Rudolf Kysilka.

První zprávou o navázání styků se srbskou pravoslavnou církví je zápis z 5 května 1920, dle něhož dr. K. Farský navštívil attaché srbského vyslanectví bátušku Crvčanina a podal po­tom zdejší pravoslavné obci návrh a pozvání k oficielnímu jednání, a to srbské synodě, min. kultu srbskému a srbskému vyslanectví. Ze zápisu není zřejmé, zda šlo o zahájení jednání z i­niciativy jednotlivce nebo Církevního výboru. Zpráva byla přijata se souhlasem. Možno před­pokládat, že postup byl již předem dohodnut.

„Nabízejí nám: zřídit kancelář všeslovanskou v Praze; chtějí odebrat jakýkoliv počet po­dílů tiskového družstva (Tiskové družstvo Cčs bylo ustaveno koncem února 1920). Na svato­dušní svátky přijede k nám vyjednávat nišský biskup Dositej. Nutno dále pracovat k tomu, aby v Praze zřízena byla pro slovanské státy boh. fakulta: ` Na schůzi se ustavila komise pro jednání: dr. K. Kovář, E. Dlouhý-Pokorný, Kučera st., Hetteš, Šlapák, dr. K. Farský, Zahrad­ník-Brodský (pravoslavná komise).

Srbská pravoslavná církev i tamější politické orgány přijaly podání Církevního výboru s velkou pozorností.

Farský podává na schůzi 7. června zprávu, že „v Praze byl srbský ministr vyučování Marinkovič, jenž nám vzkázal, že by s námi rád mluvil. Rozmluva je však možná pouze v Karlových Varech. Dr. Farský tam v úterý 8. června pojede a sděluje, že nic závažného s ním nevyjedná. Současně sděluje usnesení pravoslavného výboru, že ujednáno bylo, že od pravoslaví ničeho nepřijímáme, nic od nich nechceme, chceme pouze konfederaci.“

Z naznačeného jednání nemáme žádnou zprávu. V té době snad byl již v Praze nebo snad v K. Varech na léčení biskup Dositej.

Na schůzi 23. srpna 1920 podává Zahradník-Brodský zprávu o jednání. Upozorňuje, že „…nutno se vrátit k dobám církve cyrilometodějské, nutno, abychom se spojili s tou církví, ze které vyšli neb alespoň z jejichž národa vyšli tito věrozvěstové, neboť’jinak i milionová církev nic neznamená, nemá-li tužšího spojení s církví velikou a pravou. Naše církev nejsouc hmotně zajištěna, jistě neměla by do budoucnosti stejné trvanlivosti a propadla by rozkladu. Proto vyjednával jmenovaný bratr s biskupem Dositejem za přítomnosti redaktora Holečka z Národních listů. Projednávali o těchto otázkách:

Co je pravoslavná církev, tj.. podle Cyrila a Metoděje. Poslední ekumenický sněm r. 787, do té doby byli si patriarchové rovni; potom římský začal si osobovati primát mezi nimi. Nutno naprosto od nich přijmouti: Věřím v Boha – nicejskocařihradské (cyrilomet.) Přijmouti máme jejich zřízení (zákony srbské pravoslavné církve)

Povolí nám:

- český jazyk při bohoslužbách

- bohoslužby dosavadním řádem

dorost kněžský studoval by též jazyk staroslovanský, aby o význam­ných dnech mohla jím být konána bohoslužba. Oni ponechají nám demokratické zřízení na­šich osad; volí si biskupa, postavení kněží je rovnocenné. Povolili by, aby kněží naši se moh­li ženit, ale nikoliv biskup, což od nás nelze přijati, neboť’výběr by byl odkázán jen na něko­lik jednotlivců. Oni by nám sem poslali biskupa, který by nám tu provedl organisaci. Do ro­ka, snad i dříve, měli bychom svoje tři biskupy, z nichž jeden by byl autokefálním a pak by­chom mohli dostat i svůj patriarchát. Ovšem nutno přijati název Pravoslavná církev česko­slovenská. Letošního roku mohli bychom již poslat 10-15 theologů studovat do Bělehradu. Potom čte náčrtek žádosti, kterou bychom tam poslali…“

Dr. Farský mimo jiné dodává: „Nutno opravdu, aby biskup náš byl vysvěcen od jiného, který má posloupnost od jiného, který má posloupnost apoštolskou a Srbové ji mají:“

Když byl zápis ze schůze 27. srpna čten, ozývaly se již vážné námitky. Církev nastupu­je cestu, která se ukáže být neschůdnou s mnohými těžkostmi.

Dne 3. září byl zvolen Ústřední výbor církve československé. Br. Zahradník-Brodský má referát o jednání s církví pravoslavnou a čte přípis, který má být odevzdán biskupovi Dusitejovi. Dr. K. Farský se přimlouvá k jednání. Přípis je jednomyslně schválen.

Na další schůzi 7. září br. Zahradník-Brodský sděluje, že v den, kdy měla deputace jít k biskupovi Dositejovi, přijeli bratří z Moravy a žádali, aby kladené podmínky byly doplně­ny: s výhradou svobody svědomí. Na této schůzi zvolen dr. K. Farský předsedou Ústředního výboru (dosud Církevní výbor).

Memorandum adresované: Nejdůstojnější svatý archijerejský sabor srbské pravoslavné sjednocené církve v Bělehradě s datem 6. září 1920 v úvodu připomíná cyrilometodějskou tradici na počátku našich církevních dějin, dále mučedníka M. Jana Husa a projevuje ochotu přijmouti dogmatické učení srbské pravoslavné církve, vyjádřené sedmi ekumenickými kon­cily a modlitbou „Věřím“ a podrobí se předpisům a zákonům srbské pravoslavné církve s vý­hradou svobody svědomí a volného vývoje náboženského. Dále se uvádí 12 bodů.

Prof. dr. A. Spisar v Ideovém vývoji Cčs charakterisuje I. memorandum srbské pravo­slavné církvi takto:

„Církev československá … projevuje ochotu přijmouti dogmatické učení srbské pravo­slavné sjednocené církve, vyjádřené sedmi ekumenickými koncily a modlitbou Věřím (věru­ju) a podrobí se předpisům a zákonům srbské pravoslavné sjednocené církve s výhradou svo­body svědomí a volného vývoje náboženského.“ (str. 118)

V I. memorandu si CČS klade podmínky k přijetí, které nemohla srbská pravoslavná cír­kev splnit. Zdá se, že mezi členy Ústředního výboru Cčs byla mylná domněnka, že srbská pra­voslavná církev uskuteční reformy pravoslaví, neboť i v pravoslaví byly směry reformismu jako v katolicismu.

M. Pavlík, referent na I. sjezdu delegátů 8. a 9. ledna 1921 v Praze v referátu o ideových směrnicích Cčs prohlásil: „…Pravoslaví srbské vychovalo národ hrdinů. Theologie jeho hle­dá orientaci moderní a nebojí se styků se světem anglosaským, aby se zbavilo ztrnulosti myš­lenkové. Srbská církev je si vědoma, že musí se přiblížiti potřebám doby přítomné, chystá se za tou příčinou konati tohoto roku svůj sněm, na nějž pro nepřízeň politických poměrů plných tisíc let nesměla pomýšleti…“ (Valný sjezd Cčs 8. a 9. ledna 1921, str. 49).

Na memorandum přišla v podstatě nepřijatelná odpověď, jak bude uvedeno, a nese da­tum 18.XL1920 (1.12.1920) v Sremských Karlovicích. Odpověď’však nebyla sjezdu zřejmě známa a její předání se odkládalo z neznámých nám důvodů, ačkoliv byla odpověď’ neustále urgována zvláště pro potřebu svěcení nových kněží.

Již 11.11.1920 schůze Ústředního výboru projednával žádost prof. A. Tuháčka a V Zdra­žily o vysvěcení na kněze. Žádost byla odložena.

Dne 27. ledna 1921 dr. K. Farský píše Tuháčkovi: „…Mám za to, že otázka svěcení roz­řeší se v Plzni po mém starém plánu podle Písma. A bude po starosti. Oni na nás poctivého vlásku nenechají tak jako tak, tedy je to jedno. A myšlenka, tuším, dojde opory u mnoha na­šich duchovních. Olomouc, Nusle, Žižkov, Michle, Louny, Jaroměř, H. Brod půjdou s tebou, jen jim říci. Mělo by to ohromný význam pro naše dílo. My bychom pak nedostatek duchov­ních neměli po věky věkův. A ta svoboda…

Pravoslavní neuznávají stejně našich svěcení. Jsem dnes skoro přesvědčen, že věc jinak nedopadne. A těším se. To bude demokratické.“ (ÚAM, Kor. A. Tuháčka, č.i. 1, datováno 1921, IV. 27).

Farský zde vyjádřil myšlenku svěcení kněží podle Skutků apoštolských vzkládáním ru­kou. Je to ojedinělý hlas v té době. Neznáme ohlas tohoto dopisu u prof. A. Tuháčka, ale mů­žeme se domnívat, že Farského hlas nebyl pochopen. Prof. A. Tuháček dal přednost vysvěce­ní na kněze od srbského biskupa Dositeje.

Podle dokladů v zápisech i v archivu se dr. K. Farský k apoštolské posloupnosti bisku­pů Cčs hlásí; později však vzhledem k těžkostem v jednání se srbskou pravoslavnou církví je­ho úsilí slábne a nakonec zřejmě myšlenku opouští, i když mohl biskupské svěcení získat u biskupa Winnaerta, biskupa svobodné katolické církve ve Francii. Podle korespondence dr. K. Farského s R. Stejskalem, studujícím tehdy v Paříži, byla celá záležitost ke konci roku 1923 již téměř dohodnuta. (Citace pramenů)

Srbská pravoslavná církev dala odpověď’ Ústřednímu výboru Cčs po urgenci až v polo­vině března 1921 a Ústřední výbor ji projednával na schůzi 16. března 1921, když před tím byla již zamítnuta biskupskou radou. Probírala se odpověď na jednotlivé body, při čemž v hla­sování o bodu č. 5 došlo k rovnosti hlasů 18:18 a předsedající laik Jan Vaněk z Nuslí dal hlas zamítavý. Přítomný zástupce Dositejův Crvčanin spolu se 13 členy výboru odešel za vše­obecného chaosu a křiku. Na schůzi však ještě zbylo 23 členů, takže byli schopni usnášet se. Odpověď’srbské pravoslavné církve Ústřední výbor zamítl.

Bod č. 5 byl snad jen záminkou k odmítnutí celého memoranda, neboť nemá snad důle­žitosti. Posuďte sami: „Požadavek: Žádáme, aby našim kněžím bylo povoleno ženiti se, a to nejen před svěcením, ale i po svěcení a nejen jednou, ale i po druhé a po třetí.

Odpověď: Že se československému duchovenstvu dovoluje jedna ženitba jako i našemu. O druhé ženitbě v duchovenstvu se vyjednává a rozhodnutí, které se učiní, bude mít platnost pro celou Pravoslavnou Církev.“

Br. Pavlík žádá a dává návrh, aby tam byla vsunuta vložka: „Našim duchovním bude volno manželství uzavřít tehdy, kdy uzná za vhodno. “ Br. Zahradník-Brodský žádá br. Pavlíka, aby návrh odvolal. Ten však trvá na něm. Hlasováno. Návrh br. Pavlíka padá 18:17. Potom hlasováno, béře-li se odpověď’archijerejského saboru na vědomí. 18:18: předseda užívá své­ho práva k hlasování při rovnosti hlasů a hlasuje proti přijetí.

Na této schůzi se zřetelně vyhranily obě skupiny v Ústředním výboru a jejich vedoucí o­sobnosti se ostře stavěly proti sobě. Je to počátek tzv. pravoslavné krize v Cčs, o níž píše dos­ti podrobně prof. dr. A. Spisar v Ideovém vývoji Cčs.

Oposice se projevila již v biskupské radě 13. března 1921, kde bylo zřejmé, že odpověď pravoslavné církve žádá přijetí celého pravoslaví i s novým názvem církve. Bod o ženitbě kně­ží byl zde zamítnut 4:2. Opozice vedená Zahradníkem-Brodským se zástupcem biskupa Dositeje se odebrala k biskupu Dositejovi a tam prohlásili, že podmínky sdělené v odpovědi osobně přijímají. UAM – Kor. V. Růžičky, č.i.4, datované 1921. III. 19. Tato oposice šla však ještě dále. Následujícího dne dala v denním tisku uveřejnit prohlášení, že podepsaní zástupci Cčs přijímají podmínky archijerejského saboru srbské pravoslavné církve, že tvoří sesterskou autonomní církev sv. Cyrilla a Methoděje a že toto jejich prohlášení vzal biskup Dositej na vědomí. Podepsaných 17 členů Ústřední rady starších a biskupské rady vyzvalo pak nábo­ženské obce, aby vyslaly své delegáty na valný sjezd, který se měl konati 6. dubna 1921 v Praze ve smíchovském národním domě za přítomnosti srbského delegáta (Venkov, Večer, Nár. Gisty – 17.3.1921).

Pokroková většina Ústřední rady starších s tímto krokem opozice počítala a proto oběž­níkem datovaným 16.3.1921 informovala náb. obce, že některé srbské podmínky se příčily svobodě svědomí a osobnosti, že žádaly splynutí s pravoslavnou církví srbskou a že takových nepřijatelných podmínek bylo více… Nakonec náb. obce vyzvány, aby sdělily, zda souhlasí s rozhodnutím většiny Ústřední rady starších a biskupské rady, která trvá na původních zá­sadách a odmítá přestup do pravoslaví. ÚAM, varia  nesign.

Katastrofální nedostatek duchovních vedl k int. jednání volby a svěcení biskupů.

Mezitím 21. dubna 1921 se konal sjezd delegátů náb. obcí moravskoslezských za pří­tomnosti biskupa Dositeje. Tam vysvětil na jáhna V. Zdražilu a před sjezdem Tuháčka na kněze.

Sjezd 29. srpna 1921 většinou hlasů proti 10 schválil volbu dr. Farského a E. Dlouhého ­Pokorného a M. Pavlíka. Přistoupeno k volbě patriarchy. Farský dostal 260 hlasů proti 27, ačkoliv vystoupil Zahradník-Brodský a mluvil proti němu.

Jednání se srbskou pravoslavnou církví pokračovalo zasláním druhého memoranda s da­tem 3. dubna 1921 a osobním jednáním s biskupem nišským Dositejem, který byl přítomen v Praze; sloužil pravoslavné bohoslužby v náboženských obcích a vysvětil některé kandidá­ty na kněze (např.. Tuháček, Kalous, Zdražila atd.).

Církvi československé šlo o vysvěcení tří biskupů pro tři diecése – západočeskou, vý­chodočeskou se sídlem v Kutné Hoře a moravsko-slezskou v Olomouci.

Kandidáty po volbách v náboženských obcích byli: Farský (120 hlasů), Dlouhý-Pokorný (118), Pavlík (112), Stibor (102), Janda (77)) – zápis z 15. června 1921.

Odpověď’srbské pravoslavné církve na II. memorandum má datum 31.V.1921, tedy 13. června 1921 podle našeho kalendáře. Formulace není příliš jasná, ale v podstatě jde o přijetí pravoslaví se všemi náležitostmi. Srpnový sjezd delegátů náboženských obcí ve dnech 29. a 30. srpna 1921 vyřadil z kandidátů biskupství ženaté kněze, takže srbské pravoslavné círk­vi po přijetí opovědi na II. memorandum byli presentováni tito kandidáti: Farský, Pařík a Pavlík. Morava si počínala již před tím velmi samostatně a M. Pavlík se stal biskupským administrátorem již od 1. V. 1921 po volbách v náb. obcích (46 hlasů z 59 náb. obcí). 3 b.

Archijerejský sabor se sešel v září v Srémských Karlovicích a pozval M. Pavlíka k bis­kupskému svěcení zřejmě na návrh biskupa Dositeje, aby nejdříve byl posvěcen moravský biskup z důvodů cyrilometodějské tradice. Svěcení ostatních dvou se mělo uskutečnit v Če­chách.

Pozvání M. Pavlíka bylo rychlé (tel. dne 12.9), takže se Praha nemohla k němu vůbec vyjádřit. M. Pavlík 20. září požádal sněm o svěcení, vyznal nicejskocařihradské krédo, sedm apoštolských sněmů, všechny kánony, celé učení církve pravoslavné. Dne 21. září byl postřižen na mnicha jménem GORAZD, 22. září v Gergeteku na igumena, téhož dne v Chopově na archimandritu (vyšší dozorčí funkce mnišství) a 25. září v Bělehradě ho vysvětil patriarcha Dimitrij za přítomnosti několika metropolitů na biskupa. Přítomni byli z ČSR např.. F. Stibor, A. Tuháček. Delegace měla i svůj prapor, který je snad dosud v Chudobíně.

Svěcení bylo posuzováno i politicky a novému biskupovi stát udělil 25. září 1921 vy­znamenání řádu sv. Sávy II. třídy. Také někteří významní činitelé z řad stoupenců tzv. pravo­slavného směru byli později vyznamenáni řády. Biskup Gorazd se vrátil v doprovodu bisku­pa Dositeje do Prahy, kde byl slavnostně vítán 6. 11. 1921 u sv. Mikuláše. Zdá se, že toto je období, kdy obdiv vůči pravoslaví dosáhl vrcholu v Cčs. Pokrokový směr Farského se dostal do stínu slávy a honosnosti pravoslavných mší. „Vím od br. dr. Farského, že byly v roce 1921 chvíle, kdy on byl zbaven všeho vlivu“ (Spisar, Ideový vývoj Cčs, str. 162).

Naše církev ve svém dětském věku se obávala, že nebude moci bez pomoci jiných círk­ví existovati… Přirozeně, že přistupovaly k tomu všemu i určité vlivy a naděje politické (ze zahraničí). Masaryk: zápis ze schůzí

Biskupské svěcení Farského a Paříka bylo neustále oddalováno a uváděl se důvod úřed­ního jednání mezi oběma státy zvláště vzhledem k tomu, že srbská pravoslavná církev byla církví státní. Byly zde také politické vlivy nám dosud nejasné. Zmiňuje se o nich sám dr. K. Farský a také R. Stejskal v jednom z dopisů z Paříže a v Náboženské revui 1931 – str. 65.

Z období pravoslavné krize v Cčs máme doklady o velkém boji z řad stoupenců obou směrů. Mnohdy prostředky byly nízké a církvi velmi škodící.

Tak proti Farskému se inscenovaly žaloby, aby po odsouzení byl zbaven občanské bez­úhonnosti. Byl to zvláště spor Hetteš-Farský, dále obžaloba Farského z urážky katolické círk­ve a státu při projevu v srpnu 1922 na Ostaši.

Náboženské obce v Čechách, které stály proti Farskému, a odkud vycházely proti němu útoky: Smíchov, Libeň, Benešov, Neveklov, Tábor, Solany.

Z počátečních vedoucích osobností hnutí se ke Gorazdovi přimkli: Bohumil Zahradník-Brodský, později Pařík a četní laikové. Dr. Kovář přestoupil do pravoslaví již v roce 1920 (Adámek: Patriarcha dr. Kovář, str. 19), ve sporech však nevystupuje do popředí. Byl prý též vysvěcen na jáhna biskupem Dositejem.

Vzhledem ke sporům ozývají se v té době vážné hlasy k opuštění episkopálního zřízení v Cčs. Jejich hlasatelem je Emil Dlouhý-Pokorný. Farský tento názor odmítá, neboť viděl v získání apoštolské posloupnosti a v episkopálním zřízení posílení církve československé vůči Římu, její zapojení v okruh církví apoštolských a potvrzení její katolicity a také naprosté umlčení oposice i posílení svého vlastního postavení. U srbské pravoslavné církve informo­vané biskupem Dositejem byly o Farském zřejmě nepříznivé zprávy z okruhu jeho odpůrců, a to ve smyslu věroučném. Svou úlohu zde sehrál i Katechismus, jehož autory jsou Farský a Kalous. (Kalous byl roku 1921 u sv. Mikuláše v Praze vysvěcen Dositejem, ale byl věrným stoupencem Farského).

Roku 1924 dochází k postupnému vystřízlivění z pravoslaví. Je to též ovoce neúnavné­ho pracovního úsilí Farského, který odráží útoky, píše postily, přednáší, pracuje na Agendě a Liturgii, učebnicích atd. Nakonec Gorazd odchází do nově založené České církve pravoslav­né a spolu s ním celkem bezvýznamný počet stoupenců.

Zajímavý je Farského dopis Gorazdovi na rozloučenou. Nese datum 18. srpna 1924.

„Vážený bratře biskupe!

děkuji za sdělení o chystané resignaci, které jsi mi učinil v dopise ze dne 9. července. Čekal jsem, že se tak stane, a jinak se ani stát v daných poměrech nemohlo. Lituji, že jsme se tak museli rozejít…“

V další části uvádí Farský politováníhodné jednání přívrženců obou směrů:

„Nezatajuji si nekorektnost jednání našich bratří na Moravě tu a tam; nesouhlasím s ni­mi, ale také je docela dobře chápu, zaživ sám proti své osobě nejbohapustší štvanice se stra­ny církve srbské nebo aspoň lidí, kteří tu pro ni pracovali. Věř mně, bratře biskupe: měl jsem život nad pomyšlení tvrdý od prvního dětství, co se pamatuji; a bolestí tělesných i duševních strastí zakusil jsem jaktěživ tolik, že dnes jsem jednak otrnulý, jednak už i neschopen bolest vydržeti; ale co mně připravilo tak zvané pravoslaví a co na mně napáchalo křivd, to jsem ne­vytrpěl za celý život. Není mojí vinou, že je mně pravoslaví náplní vášnivé mstivosti, když ne­zdaří se mu prosaditi jeho intriky, k nimž se propůjčuje politice svých států.

Hodláš pracovati na jeho reformaci. Podle mého mínění je tato myšlenka stejně illusorní
jako projekt reformovati církev římskou; obojí je irreformabile. Neboť’podniknouti na pra­voslaví reformaci, kterou snad ty máš na mysli, znamenalo by žádat po něm, aby zřeklo se sa­ma sebe. Nebot’právě nejpodstatnější jeho prvky dlužno vymycovati, aby stalo se tu našim li­dem snesitelným. Zaměňuješ náklonnost a přízeň ke Své osobě s přízní k pravoslaví. než, na tyto diskuse jest dnes už pozdě. A my jsme nuceni přijímati věci tak, jak jsou nám dány situací.

Přijmi moje ujištění, že jsem pro klidný rozchod. Ba více, jsem zcela srozuměn s myš­lenkou, abychom si oběma církvemi nejen nepřekáželi nebo neodporovali, nýbrž abychom pracovali souběžně. Činím si ovšem tu nezbytnou výhradu, že mně nebude zazlíváno, ujmu­li se podle povinnosti svého úřadu všech příslušníků Cčs kdekoliv, a budu-li hájiti práv Cčs.

Také dovolím si časem korigovati mnohé z pamětí o začátcích našich; v přítomné době nemám na to ani chuti ani času; byl bych připravil to vše ke sněmu, kdyby bylo nedošlo k ny­nějšímu rozjasnění. Ale rozhodně nehodlám odkládati věc tu na dlouho, neboť’chci, aby všich­ni svědkové byli tu ještě.

Tobě nynějšího Tvého postavení nezávidím. A podaří-li se Ti zanést símě reformace do světa pravoslavného, budu já mezi prvními, kdož se tomu budou těšiti.

S tím ujištěním zůstávám Tobě po staru oddaný:

[V opisu bez podpisu ÚAM - A Ih36, č.i.1459]

Archivní dopisy mají své fluidum. Dopis je bez frází, které v takových případech býva­jí; bez slz, bez hněvu a nepřátelství. Konstatuje tvrdou skutečnost. Ale i zde se jeví Farského láska k dílu, kterému se postavil v čelo 8. ledna 1920. Ve Farského spisku Přelom z roku 1921 na závěr autor charakterisuje dvě prvá léta círk­ve: „Nebylo po celou dobu našich starostí o Cčs ani jediné noci, abych pro ni nespal nebo špatně spal kvůli církvi řím.kat., ale ze starostí a nesnází činěných dílu našemu neblahým „pravověrectvím“ jsem za ty dva roky zešedivěl a nepřeji si jich zažíti vícekráte. Budiž to církvi naší pro věčné časy výstrahou! „(str. 80).

ÚAM – A IV 49, či.40

Zápis o poradné schůzce podepsaných konané dne 31. října 1938 v Horních Počernicích v domě Milivoje Crvěnina, delegáta srbské pravoslavné církve po předcházejícím dohovoru jeho s patriarchou československé církve dr. G. A. Procházkou.

Zápis o schůzce patriarchy dr. G. A. Procházky, profesorů Dr. F. Kováře a dr. A. Spisara s biskupem české pravoslavné církve Gorazdem v Horních Počernicích

Předmětem porady byla úvaha o možnosti unie (spojení) mezi československou církví u srbskou pravoslavnou a to vzhledem k nynější těžké duchovní situaci v Československu. Všichni přítomní uznali vhodnost unie. Byly zjišťovány předpoklady, za kterých by ji by­lo možno provésti.

Br. biskup Gorazd upozornil, že unie by byla možná jen na podkladě přijetí 7 všeobec­ných církevních sněmů a nicejsko-konstantinopolského vyznání víry.

Zástupcové československé církve došli k závěru, že věc je třeba předložit Ústřední ra­dě, aby o ní rozhodla podle své kompetence.

4.

Sněm ve dnech 29. a 30. srpna 1924.

Po stránce organizační měla církev již čtyři diecése: Olomouckou 22.11.1922, západočeskou 15. 4 1923, východočeskou 24. 5. 1923, ostravskou 9. 12. 1923.

Farský přednesl na sněmu pečlivě připravený referát: Svěcení a zřizování duchovních církve československé a to z hlediska historického i theologického, v němž odmítl apoštol­skou posloupnost ve smyslu katolickém i pravoslavném, neboť’první i druhá strana neuznává stanovisko druhého a přesvěcují kněze při přestupu. Navrhuje svěcení kněžstva kněžstvem za účasti staršovstva církve. Svěcení biskupské vysvětluje jako úkon pravomoci, kterým církev zmocňuje kandidáta k dozorčí činnosti nad životem církevním určitého okruhu.

Řád zřizování biskupů i svěcení kněží vypracovala pak zvláštní komise a naukový vý­bor tento řád schválil dne 8. 11. 1924. Jedním ze spolupracovníků byl dosud žijící prof. J. Pícha. V celkovém pojetí se Cčs připojuje k praxi zřízení kněžství a biskupů v Jednotě bra­trské.

Dne 6. ledna 1925 v Mikulášském chrámu se konalo zřizování biskupů církve českoslo­venské (Farský, Procházka a Stibor). G. A. Procházka nastoupil za R. Paříka, který resigno­val jako stoupenec M. Pavlíka, zůstal však v Cčs a sloužil jako katecheta. Současně s ním padlo také sídlo zamýšleného biskupství v Kutné Hoře a sídlem diecése se stal Turnov a po­zději Hradec Králové. Téhož dne odpoledne bylo u sv. Mikuláše vysvěceno 19 jáhnů a 8. led­na patriarcha dr. K. Farský vysvětil 18 kněží. Dr. R. Stejskal jako biskup olomoucký byl or­dinován později, 28. VI. 1925 v Olomouci, poněvadž dokončoval svá studia v Paříži.

5.

Působení Farského v období klidu v církvi netrvalo dlouho. Přišla zlá nemoc a po jeho smrti stal se jeho nástupcem G. A. Procházka, který však brzy narazil na silnou opozici orga­nisovanou pod názvem Husova liga, v jejímž čele stál V. Lemberk a Společnost Dr. K. Farského. Kritizovala vedení církve a zvláště patriarchu.

Ten pak pravděpodobně pro posílení své pozice přijal spolu s biskupem dr. R. Stejskalem posvěcení biskupské s apoštolskou posloupností od biskupa Charles Louis Winnaerta v Paří­ži, a to 23. 8. 1931.

O svěcení je v archivu jediným dokladem dopis patriarchův manželce a dceři Aurelii da­tovaný 30. 8. 1931 v Cambridge. Tento dopis z korespondence Aurelie Procházkové byl dán pod časovou uzávěru a zůstal církvi neznám. Časová uzávěra této soukromé korespondence prošla roku 1961.

Z dopisu cituji:

„Dopis jsem v Paříži dostal a potěšil mne. Přijeli jsme tam v sobotu 22. 8., biskup Winnaert nás na nádraží čekal. Dr. Hní1c do Paříže nejel, musel hned z Heigl Lig do Westcliffu na konferenci mládeže. V neděli 23. 8. nás biskup W. vysvětil ve své kapličce za asistence tří svých kněží a účasti věřících. Bylo svěcení velmi slavnostní a celý ritus jako řím.kat. církve (roucha, olej, mitry, berly). a na konec jsme my udíleli požehnání. Dávali jsme pak oběd pro něho a jeho paní a pozvali je na jaro do Prahy. Hodní, roztomilí lidé, on vážný, zbožný.“ ÚAM -A III-1, č.i. 2

V Českém zápase 1931, str. 280 z 28. 8. 1931 je tato zpráva: „Církevní porada v Anglii.

Dne 14. srpna odjela tříčlenná delegace Cčs na mezinárodní církevní porady v Anglii. Vede ji patriarcha Procházka doprovázený bratrem biskupem dr. Stejskalem a gen. tajemní­kem pro zahraniční styky dr. Hníkem. Delegace v první části svého zájezdu se zúčastnila jed­nání Pokračovacího výboru lausannské konference pro jednotu ve věcech víry a zřízení v High Leigh ve dnech 18.-21. srpna. V sobotu 22. srpna odjeli bratří patriarcha a biskup dr. Stejskal k důležitým církevním poradám s biskupem Winnaertem do Paříže, aby tam mohli vykonati též nedělní bohoslužby.“

Biskupské svěcení k získání apoštolské posloupnosti zůstalo však církvi utajeno. Není ani jasné, zda o celé záležitosti věděla Ústřední rada. Můžeme předpokládati, že nikoliv.

Kdo byl biskup Winnaert ? Profesor Trtík vyslovil domněnku, že to byl biskup polských Mariavitů a vyzval nepřímo archiv k této studii. V archivu jest dosti dokladů o tomto bisku­povi, a to v korespondenci dr. K. Farského s R. Stejskalem, studujícím v Paříži, dále pak v ko­respondenci dr. G. A. Procházky po roce 1931. Poslední dopis je z prosince 1934.

V korespondenci dr. K. Farského je dopis biskupa Winnaerta s datem 22. VII. 1922 fran­couzsky psaný, kde se označuje za biskupa Svobodné katolické církve ve Francii – L’Eglise Libre-Catholique en France. V dopise i jménem synodu dává souhlas udělit biskupské svěce­ní, jakmile dojde žádost od církve československé. Sděluje, že neklade žádné podmínky a po­nechá plnou svobodu. Označuje datum svého vysvěcení na biskupa v Anglii 22. března 1922; vysvětil ho James Ingall Wedgwood, E^eque président de L’Eglise Catholique Liberale. Později zaslaná listina apoštolské posloupnosti sahá až ke kardinálovi Antoine Barrberini (sy­novci papeže Urbana VIII. 1623-1644). V listinách papežů je skutečně psáno, že pamatoval na své příbuzné a učinil dva synovce kardinály. Z jeho zásahů je zákaz šňupání v kostele zvláště při mši sv.

V archivu je tištěný leták; biskup Winnaert zve členy své církve do nového místa služeb božích, kde budou čteny též stanovy a deklarace církve. Místo je označeno: L“Eglise Saint­Georges 7, rue Auguste Vacguerie, Paris.

Z dopisů studujícího R. Stejskala Farskému vyplývá, že tyto stanovy a deklaraci pomá­hal sestavovat J. R. Stejskal, poněvadž u svobodné kat. církve byl zřejmě opačný postup než v Cčs. Nejdříve byl biskup se všemi náležitostmi a potom teprve byli dáváni dohromady vě­řící. Nemohli pochopit, že Cčs má statisíce věřících a nemá biskupy.

V dopise J. R. Stejskala Farskému 8.V.1922 se uvádí, že počet členů této církve v celé Francii je asi 100, v Paříži snad jen 30. Lidé však velmi inteligentní. ÚAM -AIh13 či 107 Biskup Winnaert vedl korespondenci s dr. Farským v době pravoslavné krize. J. R. Stejskal v několika dopisech urguje žádost církve o biskupské svěcení biskupem Winnaertem. Farský píše zdvořilostní dopis 11. 6. 1923, ale o svěcení se nezmiňuje.

Farského dopis s datem 6. 12. 1923 jedná o biskupském svěcení. R. Stejskalovi je dána plná moc (bianco) vyjednávat v té věci. Dopis Stejskalův z 12. 12. 1923 sděluje, že biskup Winnaert projevil přání jet do Prahy. J. R. Stejskal, který však zná situaci církve ve sporech s pravoslavným směrem, přesvědčuje biskupa Winnaerta, že bude lepší ponechat svěcení v Paříži.

Potom korespondence ustává. Zdá se, že Farskému se tato malá církev nezdála vhodnou pro zamýšlené biskupské svěcení, anebo, což je pravděpodobnější, viděl již jiné východisko. Z poznámek Farského v dopisech R. Stejskalovi je zřejmé, že zasahovaly nějaké nám ne­známé politické vlivy pro ukončení pravoslavného vlivu srbského. Koncem roku 1923 dosta­la Ústřední rada Cčs v Praze státní dotaci 1 100 100 Kčs a 5 000 000 Kčs cia stavbu sborů. Také na rok 1924 byla církev finančně zajištěna státním příspěvkem. Farský měl i politický rozhled v tehdejších pol. poměrech. Jeví se nám jako člověk všestranně vzdělaný a oriento­vaný. Byla to vskutku veliká osobnost. Dovedl převést církev přes nesnadné období, a to cel­kem beze ztrát.

Po roce 1931 se nám zachovalo několik dopisů biskupa Winnaerta adresovaných patri­archovi dr. G. A. Procházkoví. Biskup ovládal řeč německou a francouzskou. Ještě na dopise z 19. 2. 1932 se podepisuje Eveque de I’Eglise libre catholique. Ale roku 1933 (20.12), dále 14.5.1934 a 5.7.1934 je na hlavičkové biskupské pečeti přepis: Sigillum Vudovici Caroli Ep. eccl. Catholicae (Liberalis) evangelicae in Gallia. Další vývoj této církve není nám již znám.

6.

Naskýtá se nyní otázka, zda takto získanou apoštolskou posloupnost mohla si církev čes­koslovenská udržet.

Patriarcha dr. G. A. Procházka neordinoval po roce 1931 žádného našeho biskupa. Podobně biskup dr. J. R. Stejskal. Mohl však být při ordinaci biskupa Tabacha 21. červ­na 1945. Ordinace patriarchy dr. F. Kováře a biskupa dr. M. Nováka byly 6. X. 1945. V té do­bě byl však již mimo službu, byl též nemocný a zemřel v září 1946.

Tím se pravděpodobně navždy uzavírá otázka apoštolské posloupnosti v CČS.

Zpracoval Kadeřávek – Růžička z archivních materiálů Předneseno na katedře dějin Husovy fakulty 4. 5. 1971

—0000000—

Poznámka editora:

Kursivou jsem uvedl vpisky a poznámky do autorského strojopisného textu samotnými autory. Narážky na politické vlivy se dnes interpretují jako střetnutí dr. E. Beneše a dr. Hníka (směr prosrbský) a TGM, který jim oponoval. To je však problém na samostatnou studii.

Další zajímavou skutečnost nacházíme ve svědectví Emila Dlouhého-Pokorného v jeho článku: Praktické bohosloví ode zdi ke zdi, který uveřejnil v Husově Lize č. 17 ze dne I7. srp­na 1931 na str.106 – 108, kde mj. píše:

„… K tomu dále podotýkám, že p. patriarcha na pražském diec. shromáždění v prosinci 1930 dokonce prohlásil, že já svým tehdejším letákem ( ze 30. března 1924, který EDP roze­sílá na své náklady všem náboženským obcím, a o kterém G.A.Procházka ve svém dopise z I5. dubna 1924 píše, že: „… naše diecése se staví za Tvůj oběžník celá, třeba Ti souhlasné pří­pisy neposílali. Mají toho p.runí dosti, neradi píší. Klasický doklad je Čáslav, jež sem poslala bezvýhradný souhlas s Tvým projevem a souhlas tento podepsal předseda tamní rady, br. po­slanec Prášek. 1 jiné obce posilují sem souhlas. Můžeš být se svým podniknutím v zájmu věci jen spokojen… „J jsem překazil svěcení na biskupy dr. Farského a jeho. Už prý měli všecko připraveno jeti do Francie pro svěcení (ovšem s apoštolskou posloupností) a čekali jen na do­pis dr. Stejskala, ale prý můj leták všecko to zmařil. Jak to mohl říci, když s mým letákem a systemem presbyterním r. 1924 tak bojovně souhlasil a jej plánovitě propagoval, ne­chápu a nechápou jistě všichni ti, kteří se řídí jeho heslem „S poctivostí nejdál dojdeš a kteří neznají kompromisů a diplomacii se neučí.“

Dá se to vysvětliti nedostatkem zásadovosti a snahou podle potřeby snad osobní včas skočiti ku protější zdi.“

Pouhým mechanickým srovnáním zjistíme, že hlavní referát ED-P připravený pro zmí­něné pražské diecesní shromáždění dne prosince 1930, pro jeho nemoc nepřednesený, ale o­tištěný v Husově Lize č. 25 z 17. prosince /930 a dále komentovaný článkem K pražskému di­ec. shromáždění v č. I-2 ze IS. ledna 1931 prozrazuje mnohé ze zákulisních intrik a předpo­kladů.

V zásadě tam ED-P říká toto:

„…A když už viděl [Farský], že jeho osobu pravoslavní světit nebudou, myslil, že po­světí dva jiné naše biskupy a ti že posvětí jeho. Proto r. 1921 byl jsem jím požádán, abych od své kandidatury upustil a místo mne jmenován kandidátem br. Pařík, ježto byl svobodný (pra­voslavní světí na biskupy pouze osoby svobodné, pravidelně mnichy). Přání tomu jsem o­chotně vyhověla abych ukázal, že nejsem uražen, vykonal jsem u br. Paříka v Kutné Hoře četně navštívenou veřejnou přednášku.

Byli tedy dva kandidáti biskupství: br. Pařík a br. Pavlík, oba svobodní.

Br. Pavlík, když byl odpřisáhl v Bělehradě usnesení 7 prvních koncilů a Nicenocařihrad­ské vyznání víry a stal se představeným srbského kláštera, byl posvěcen na pravoslavného biskupa českého.

K svěcení Paříkově, osoby to velmi vzdělané, smýšlení pokrokového, už nedošlo, neboť’ úkolem br. Pavlíka nebylo, jak dr. Farský doufal, světit dr. Farského, nýbrž jej a celý jeho po­krokový směr potřít a to všemi prostředky. Ostatně, kdyby byl i br. Pařík vše jako br. Pavlík Srbům odpřisáhl, byl jimi posvěcen, nebyl by směl s br. Pavlíkem dr. Farského světit, leč pod podmínkou, že napřed odpřisáhne Srbům to, co by byli odpřisáhli oni dva. A to by po vydá­ní radikálněpokrokového katechismu [1923] bylo znamenalo před celou veřejností harakiri, tj. duchovní sebevraždu. Kdyby však byli oba pravoslavně posvěcení biskupové bři. Pavlík a Pařík dr. Farského posvětili za biskupa bez jeho odpřisáhnutí víry starokřesťanské, byli by ja­ko zrádcové víry a církve pravoslavné od pravoslavné církve z biskupství suspendováni (zba­veni biskupské pravomoci) a svěcení dr. Farského bylo by pro nedostatek víry prohlášeno ne­platným a dr. Farský s celou CČS by si byl utržil světovou blamáž.

Na to vše jsem ho přátelsky upozorňoval, ale bohužel jeho touha – býti mermomocí bis­kupem s apoštolskou posloupností, jejíž potřebnost neuznával – zvítězila nad chladným rozu­mem a nad dobrými mými přátelskými radami. Já, jako věrný jeho stoupenec – šelť’ jsem o­chotně v době nejhorších útoků na jeho katechismus a jeho osobu přednáškami od směru pra­voslavného pořádanými jeho směr bránit a všady vítězně – snažil jsem se, aby dr. Farský byl i po té stránce důsledným a velikým.

Bylo mi velmi líto, když mi, háje své žádosti za svěcení, vykládal: Já chci CČS všemož­ně vybavit, tedy i apoštolskou posloupnost jí získat. – K tomu jsem ovšem zcela snadno na­mítl: Pak-li jsi to chtěl, tak jsi měl církvi čsl. ponechat i předpoklad té apoštolské posloupnos­ti, totiž starokřesťanskou víru! – A když se mi chtěl zavděčit a řekl: Když tu apoštolskou po­sloupnost dostanu, přivedu ji ad absurdum, tj. prostonárodně řečeno sesměšním ji – tu bylo mi přímo do pláče.

Já s profesorem Spisarem a jinými od prvopočátku stál a stojím na stanovisku čistého, křesťanského theismu (víry v osobního Boha), nesmrtelnost lidské duše, odplaty za dobro a zlo na tomto i onom světě a Ježíše pokládám za nejvyššího Syna božího v mravním slova smyslu a nejlepšího vůdce k Bohu a vykladatele Jeho svaté vůle.

Nebylo by dobře o těchto věcech informovati členstvo CČS?

Politické a národnostní obchody s náboženstvím a církví se špatně vyplácejí!

Při náboženské společnosti hlavní věcí je náboženství a ovšem jeho základna – víra. Tolik ku větě, at’ byla pronesena kýmkoliv, že jsem já dr. Farskému zkazil svěcení.

Tak jako jsem poctivě a jak dějiny CČS ukázaly i správně radil dr. Farskému, tak bych rád radil, ovšem ve smyslu křesťanské demokracie, kterou jsem mezi naším lidem šířil od r. 1897, br. G. Procházkoví a vedení CČS, aby naše církev byla důslednou a opravdu křesťansky demokratickou. Po hodnostech v CČS jsem netoužil a měl-li jsem v počátcích CČS jaké, ochotně jsem se jich vzdal, takže mne vedení CČS do „salonu odmítnutých“ počítati nemů­že. Těžce však nesu, že mých vědomostí a zkušeností pro prospěch CČS nebylo využito.“

Z předchozího referátu už víme, že zvolení biskupové Procházka a Stejskal ,si nakonec pro svou apoštolskou posloupnost do Paříže opravdu dojeli a v neděli 23. srpna /933 svého cíle dosáhli.

Další svědectví je z fragmentů pamětí br. Kuříka, uložených pod sign. K40-2027, které­mu br. Tregler prozradil zákulisí vydírání biskupa Stejskala Ústřední národní správou v roce 1945. Proto tehdy bez, námitek odešel na dovolenou a pak na pensi.

„…B. biskup Dr. Rost. Stejskal: B. prof. Ed. Tregler na můj dotaz odpoledne 10.I. 46 mi sdělil, že patriarcha Procházka a Stejskal nedůvěřujíce církvi čs. již po svém zřízení na bis­kupy c.čs. dali se ještě tajně vysvětiti na biskupy starokatolické, aniž to komu sdělil. Věděl však o tom b. redaktor Vinklárek, který prý ke konci okupační éry se rozešel s b. biskupem Stejskalem, a nějak neopatrně to řekl opozici. Ta po revoluci se toho chopila, Dr. Novák s ji­nými zajeli k b. biskupovi Rost. Stejskalovi, řekli mu, že o tom vědí, co je na tom pravdy se ho ptali a on se přiznal. „Položili mu nůž na krk: bud’půjde na dovolenou a pak z ní na pensi, kterou dostane plnou, nebo jeho věc bude naplno uveřejněna“. B. biskup Stejskal šel na dovolenou.

Večer 10.I. 46 na mou zmínku b. biskup Tabach řekl, že b. Stejskal musel jíti na dovole­nou, neboť je kokainista. Neřekl jsem mu, co vím… „