Kázání 19.10.2014 – Víra hory přenáší

Iz 45, 1-6
1Te 1, 1-10
ev. Mt 21, 14-22

Mám za to, že Matoušovo podání Ježíšova prokletí fíkovníku se do Bible dostalo, aby bylo pošťouchnutím všem skeptikům a pochybovačům. Přitom jsou to právě oni, v jejichž rukou se stane toto biblické slovo snadno použitelnou zbraní k útoku na každého, kdo alespoň jednou v životě za něco v modlitbě upřímně prosil a jehož prosba se nevyplnila. „Vidíte,“ říkají pochybovači, „a tady váš spasitel říká – věříte-li, dostanete všecko, oč budete v modlitbě prosit. Buď věříte málo, anebo váš spasitel lže. Pokud v modlitbách nehýbete horami, nezpůsobíte uschnutí fíkovníku, je vaše víra malá, anebo se mýlí ten, kterému věříte. Nemůže přece platit obojí!“ Takto nahlíženo je prokletí fíkovníku z pohledu žité víry nekorektní. Staví věřícího před opakovanou zkušenost, že tak to ve světě ani v osobním modlitebním životě nefunguje. Všechny modlitby nebývají vyslyšeny, hory zůstávají na svých místech a fíkovníky zpravidla neusychají na základě slovních podnětů těch, kteří okolo nich procházejí, ať sytí nebo hladoví. Vlastně mě napadá, že i z hlediska ochrany přírody je ten text nekorektní a kovaní enviromentalisté se proti němu musí bouřit stejně vehementně jako řečení skeptici. Ježíš přichází ke stromu, který v danou chvíli nenese ovoce. Je zelený, ale bez plodů. A protože má hlad a ovoce na něm nenalézá, strom prokleje. V tu chvíli fíkovník uschne, říká autor evangelia. Proč se něco takového v Bibli vůbec objevuje? Ježíš v tom textu na sebe bere podobu zlostného čaroděje, který v okamžiku, kdy nemůže zahnat svůj hlad, vyleje si vztek na nešťastném stromu, který za nic nemohl a provinil se jenom tím, že zrovna neměl ovoce. Strom zahyne z rozmaru kolemjdoucího, takové jednání je podobné tomu, kdo by zelený strom jen tak z rozmaru podřízl pilou nebo podťal sekyrou jenom proto, že měl v tu chvíli hlad a na stromě nebylo žádné ovoce. Těžko by za to sklidil pochvalu. Myslím, že biblický autor své podání Ježíšova prokletí fíkovníku napsal právě pro to, aby nás v něčem popostrčil, aby nás vykolejil z obvyklých rámců uvažování, totiž, že ta proklamovaná „nekorektnost“ je cílená. Srovnáním podání příběhu o fíkovníku v jednotlivých evangeliích zjišťujeme, že se nachází kromě Janova v každém z evangelií a pokaždé v trochu jiné podobě. Míra zázračnosti je největší u Matouše, zde fíkovník usychá bezprostředně po Ježíšově prokletí, u Marka až druhý den, když jdou učedníci s Ježíšem opět okolo. Marek navíc přidává i konstatování, že strom nenesl ovoce, proto, že nebyl čas fíků. Tím ještě víc umocňuje paradox Ježíšova konání. U Lukáše se převádí podání do řeči podobenství a je zdůrazněn aspekt milosti. Třikrát různě podaná událost má tak charakter nikoliv popisný, ale zvěstný. Dost možná se na pozadí ukrývá nějaká skutečná událost, při které Ježíš a jeho učedníci přišli do kontaktu s fíkovým stromem, tu však neodhalíme. Není ve své historické podobě ani z jednoho podání odvoditelná, vzhledem k místům, kde se Pán Ježíš pohyboval, je však vysoce pravděpodobná. To, co však v tomto případě v evangeliu čteme není historický popis, záznam události tak, jak se stala, ale poselství, které má posloužit naší víře. Proto jsou vedle bouřící se envirmentalisté i pochybující skeptici, když argumentují, že příběh, tak jak je zapsán, nemůže nést pozitivní sdělení. Nahlíželi ho totiž jenom v rovině prvního plánu jako popis události. Evangelista nás však nechce v první řadě uvést do historie, ale do víry, do víry v Božího syna. Proto je Ježíš popisován s autoritou, před kterou kapitulují i přírodní jevy – tiší bouři, kráčí po vodě, způsobí, aby uschnul fíkovník. Ježíš vítězí nad démonskými silami zla. Fíkovník je odkazem na příběh z ráje, kde se Adam s Evou oděli do fíkových listů, aby zahnali svůj stud. Ten je však důsledkem jejich jednání proti Bohu. Adam s Evou se stydí ne že jsou nazí, ale proto, že jednali v rozporu s tím, co chtěl Bůh. Symbolem tohoto jednání je fíkový list, do kterého se odívají. Nejspíš od tehdy měl fíkovník v duchovním náhledu nevalnou pověst jako strom, který symbolizoval démonské síly. Když usychá Ježíšovým slovem, demonstruje evangelista velikost v Ježíši jednající autority, před kterou i démoni kapitulují, ztrácejí svou moc. Jinak řečeno, evangelista sděluje, že v Ježíši se znovu na zem vrací Boží autorita, která mění zaběhnuté pořádky. Strhává fíkové listy zakrývající naši nuzotu a znovu nás navrací k původnímu Božímu určení a ztracenému lidství. A pokračováním této zvěsti je i následná Ježíšova výpověď o velikosti a moci víry. Víra je kontaktem s mnohem silnější mocí, než jakákoliv jiná, se kterou máme zkušenost. Moc, před kterou všechno ostatní, celý stvořený svět v posledku musí kapitulovat. To, že se tak prozatím v naší malé víře neděje, není důkazem toho, že tato Nejvyšší moc neexistuje. Je to jenom naše dosud malá víra, schopná malých věcí. Slova „a věříte-li, dostanete všecko, oč budete v modlitbě prosit,“ není popis aktuálního stavu, ale budoucnostní výhled, k němuž máme svou víru upínat a zacílit i ve svých konkrétních, jednotlivých modlitbách za cokoliv. To, že teď nedostáváme, nebo dostáváme v našem úzkém pohledu málo, neznamená, že jednou nedostaneme všecko, co můžeme mít. Evangelista nehlásá smysl a význam modlitby jako modlitebního automatu, ze kterého vypadne splněné každé naše přání, ale zvěstuje víru, která hory přenáší. Nese člověka ve chvílích dobrých i zlých a směřuje nás k tomu, který je nejvyšší a ničím a nikým neomezenou autoritou: „Já jsem Hospodin a jiného už není.“

Kázání o XXIX. neděli v mezidobí 18.10.2014 v Husově sboru ve Vršovicích