Kázání 8.2.2015 – Soutěž

Iz 40, 21-31
1K 9, 16-23
ev. Mk 1, 29-39

Saša od nás ze sboru promine, ale bude to dnes tak trochu o ní. Je to žena činorodá, hloubavá, pracovitá a nejednou mi už vytrhla příslovečný trn z paty, když bylo zapotřebí rychle zařídit či provést něco, u čeho jsem v tu chvíli nemohl být. Tuto roli účinné pomocnice sehrála, ačkoliv o tom ani neví, když jsem nad třemi biblickými texty této neděle seděl a přemýšlel, jak z nich pro vás dostat jejich nadějné poselství a povzbuzení pro tento den i dny příští. Každý text je úplně jiný, pochází z jiné doby, byl napsán v jiném kontextu, na jiném místě a já jako kazatel mám za úkol vyhmátnout, co je spojuje, najít v nich tu jednotící linku, které bychom se společně chytnuli jaké Théseus Ariadniny nitě v krétském labyrintu a tak se vítězně dostali ven – do záře milosti Božího sdělení, které Hospodin připravil pro každého z nás. Já však v tom procesu na rozdíl od vás nefiguruji jenom jako příjemce, ale v roli kazatele jako ten, skrze kterého se to oslovení děje! A tak sedím nad otevřenou Biblí, prosím Ducha svatého alespoň o kapku osvěžení v suchopáru týdne vyprahlé mysli, kapka nepřichází, ale místo ní mi tam vstoupí Saša a její příběh, o který se teď s vámi bez jejího dovolení podělím. Pokusím se ho interpretovat tak, jak mi ho ona sama před pár dny sdělila a já si na něj znovu vzpomněl, když jsem psal toto kázání. Saša měla svou duchovní hloubavou chvilku, ve které přemýšlela, jaké by to asi bylo, kdyby ona sama prožila něco, co vybočuje z běžného řádu věcí a našla by v tom ujištění o tom, jak Bůh v našem světě podivuhodně jedná. Krátce poté byla v její práci vyhlášena soutěž spočívající v tom, že týmy mají správně odhalit, co se skrývá na obrázku, ze kterého však soutěžící vidí jenom malou výseč. Byla tam nějaká voda, vyprávěla Saša, u ní něco jako podstavec a část snad sochy. Nic konkrétnějšího, čeho se chytnout, žádný celek ani polocelek, žádné panorama, jenom těch pár detailů vody, podstavce a sochy. U Saši doma na oné místnosti visí plakát, kterým si s Karlem zkrášlili to jinak neútulné místo. Saša se dívá na plakát a nevěří svým očím: voda, podstavec, socha – přesně jako v zadání soutěže, a obraz pokračuje trávníkem končícím u zámecké zdi. To je ono, raduje, ovšem předčasně, protože plakát, když ho nalepovali, ostřihli a s ním i popisek, kde bylo dané místo vyfotografováno. Tak pozvi Davida (jakože mě) k nám na záchod, poradil Karel, byl leckde a ví leccos, třeba poradí. Saša plakát vyfotila a u nás v kuchyni mi ho ukázala. Nejdřív mi zámek připadal jako ten, který je ve Vrchlabí, ale když jsem se zadíval na sochu s nezaměnitelným rukopisem Olbrama Zoubka, byl jsem doma. To je přeci zámek v Litomyšli, řekl jsem a tak jsem Saše pomohl k vítězství v její firemní soutěži – jestliže nás ovšem druhý tým nepředběhne. Vezměme to popořádku: obrázek první – voda, podstavec, část sochy; obrázek druhý (celek) – voda, podstavec, celá socha a zámek; obrázek třetí (já) – před lety jsem byl v Litomyšli s mládeží, v tom bazénku u Zoubkových soch jsme se osvěžovali a večer šli na místní faru. Tři oddělené momenty, zdánlivě nesouvisející, které se v jeden okamžik spojí: soutěž u Saši v práci, WC v bytě, kde bydlí a plakát na něm umístěný, já, který jsem před lety byl v Litomyšli. Zapadlo to do sebe jako puzzle, kdyby jediný dílek chyběl, výsledku se nedobereme a řešení nám unikne a s ním i odpověď na Sašino duchovní hloubání, jaké by to asi bylo prožít něco, co není tak úplně běžné a spatřit v tom Boží vedení. Nejméně ve dvou věcech v tom jasné Boží stopy (vestigia Dei) nacházím – stopa první: záchod s plakátem je součástí farního domu, stopa druhá – v Litomyšli jsem byl na výletě s farní mládeží, stopa třetí – ten, kdo Saše dobře poradil je farář. Chcete snad ještě víc důkazů, že to nešlo po Boží lince? Jestli ano, určitě bychom jich tam našli ještě celou řadu. A po tomto exkursu se Sašou rychle zpátky do Bible. Obrázek první – starozákonní text Izajášův, který je chvalozpěvem na Boží vznešenost: „Ke komu mě chcete připodobnit,“ říká v něm Bůh. „K výšině zvedněte zraky a hleďte: Kdo stvořil toto všechno? Hospodin, Bůh věčný, Stvořitel končin země, není zemdlený, není znavený, jeho rozumnost vystihnout nelze…“ Připomnělo mi to ze Sašina příběhu vodu, podstavec a sochu. Stvoření s Duchem Božím nad vodami je základem, podstavcem, fundamentem všeho ostatního, co teprve přijde. Obrázek druhý – uzdravení Petrovy tchyně. Tchyně leží v horečkách, nemůže se pohnout, jak je jí zle, Ježíš ji bere za ruku a pozvedá ji, ona je obsluhuje, Ježíš léčí nemocné a káže evangelium o Boží milosti. Boží stvoření porušené hříchem je sraženo k zemi, neutěšené místo, které však Ježíš dokáže proměnit svou přítomností. Ježíš bere za ruku a pozvedá – člověka z jeho malosti, z jeho hříchu, z jeho nemoci, z míst, kam jsme se uzavřeli, aby nás tam nikdo neviděl: voda, podstavec, socha, tráva a zámek na plakátu u Saši doma na WC. Tchyně, která leží, Saša, která sedí – obě potřebují uzdravení z Boží milosti, jako každý z nás, to my jsme těmi ležícími, sedícími, ukrytými, nemocnými, schovanými. A konečně obrázek třetí v Bibli vykreslený Pavlem a jeho slovem o svobodě: „Jsem svoboden ode všech, ale učinil jsem se otrokem všech, abych mnohé získal… mým zákonem je Kristus. Všechno dělám pro evangelium, abych na něm měl podíl.“ Nejsem Pavel, ale jako kazatel často opakuji jeho slova. Řekl jsem Saše, že je to obrázek z Litomyšle, a měla radost. Snad i některá moje poselství víry dopadnou z Boží milosti na úrodnou zem tak, že jejich příjemci se zaradují, že je to Bůh, kdo je oslovil a světe div se, farář při tom ani moc nestál v cestě!

Amen

Kázání 8. února 2015  v Husově sboru ve Vršovicích o V. neděli po Zjevení Páně