Kázání 24. 5. 2015 – Když Duch Boží zavěje…

Sk 2, 1-11
Ř 8, 22-27
ev. Jn 15, 26-27; 16, 4b-16

Při psaní svatodušního kázání mi opět přišla na mysl příhoda mnou v kázáních již několikrát citovaná, kterou mi před lety sdělila sestra Milada Janatová z našeho sboru. Jako jedna z nejstarších sester z našeho společenství pamatuje ještě předválečnou náboženskou výuku na školách, která byla přísně konfesně rozdělována podle denominací, ke kterým se jednotliví žáci hlásili. Žáci československého vyznání tak měli svého katechetu, podobně evangelíci a římští katolíci. Miladina kamarádka chodila na náboženství katolické, Milada na československé, a v jednom přátelském rozhovoru obou dívek přišlo na přetřes i téma Ducha svatého. Kamarádka obhajovala své katolické pozice, jak přesně to nevím, ale domnívám se, pokud byla dobrou žačkou a praktikující katoličkou, že nejspíš v intencích v katolické církvi užívaného Kréda Nicejsko-cařihradského nebo Apoštolského a jejich článků víry o Duchu svatém: „Věřím v Ducha svatého, Pána a Dárce života, který z Otce i Syna vychází, s Otcem i Synem je zároveň uctíván a oslavován a mluvil ústy proroků.“ Milada jí oponovala, že Církev československá v Ducha svatého nevěří, že je církví, která vyznává Boha, který je Otcem a církví Božího Syna Ježíše Krista. Duch svatý podle Milady měl být výhradně katolickým pojmem, libůstkou a specifikem sesterské církve podobně jako řada jiných, které nová, moderní a pokroková Církev československá odvrhla. Toto přesvědčení udržela Milada následujících možná i víc než sedmdesát let, až se na jedné z biblických hodin vedených jejím současným farářem, totiž mnou, jehož dědeček v době toho dávného rozhovoru s kamarádkou byl ještě jinochem, dověděla, že na Ducha svatého nevěří jenom katolíci, ale že za ty roky v něj uvěřili i českoslovenští husité. Že Duch svatý není jenom zvláštností jedné církve, marginálií kdesi na okraji zájmu, ale naopak, že Duch svatý je ten, který církev činí církví a věřícího křesťana věřícím. A že jsme, jako věřící československé církve, skutečně různorodým společenstvím, jsem se přesvědčil na příkladu jiného pravidelného účastníka biblických hodin, Mirka Svobody. Ač věkem o deset let mladší nežli Milada, ještě i on prošel povinnou školní náboženskou výukou. Na rozdíl od ní s Duchem svatým problém neměl, problém mu činil druhý článek víry kréda o Ježíši Kristu, který podle vyznání obecné církve není jenom Božím Synem, ale samotným Bohem, tak jak to vyznává Nicejsko-cařihradské krédo: Bůh z Boha, Světlo ze Světla, pravý Bůh z pravého Boha, zrozený, nestvořený, jedné podstaty s Otcem. Mirek se nám svěřil, že Ježíšovo Boží synovství plně přijímá, ve své náboženské výchově – školní, církevní i té domácí, však nikdy nebyl vyučován tomu, že Ježíš není jenom jediným Božím Synem, ale že tento Boží Syn je i jediným pravým Bohem. Mirek a Milada, v součtu pravidelných účastníků našich biblických kroužků činí ti dva zpravidla padesát i víc procent veškerého jejich osazenstva: jedna neví o Duchu svatém, druhý o tom, že Ježíš je pravým Bohem. Něco muselo být špatně. Nijak jsem jim jejich postoje nezazlíval, upřímně si vážím jejich víry i vytrvalosti, kterou v ní ve své církvi osvědčili, jenom jsem si na příkladu obou dvou uvědomil, kolik toho má vlastní církev na poli duchovního vzdělávání svých členů zanedbala. Církev, která se neotevře Božímu Duchu, těžko dojde k jeho Synu, a kdo nemá Syna, nemá Otce. Bylo by však zjednodušující tvrdit, že Československá církev nevěřila v Ducha svatého. Článek o něm ve svém krédu má v takřka shodném znění, jak je tomu u tradičních vyznání: „Věříme v Ducha Božího, jenž od věčnosti do věčnosti vše oživuje, v Ježíši Kristu se zjevil, skrze proroky a otce naše mluvil a v nás chce přebývat.“ Miladu zmátlo, a pan katecheta jí to dostatečně nevyjasnil, že v Československém krédu se sice hovoří o Duchu Božím, kdežto v Krédu obecné církve o Duchu svatém, ovšem v obou případech se jedná o jednoho a téhož Ducha. Podobně si církev československá uchovala i tradiční víru v Ježíšovo Božské synovství a jeho vykupitelskou a tudíž nezastupitelnou moc, jenom v pohybu a pluralitě jejího teologického myšlení trvalo skutečně několik desetiletí, nežli se znovu vrátila na osvědčenou hlubinu obecné křesťanské víry o Ježíši, který je, řečeno biblicky společně s apoštolem Tomášem: Pánem a Bohem. Proč to všechno připomínám právě v den, kdy si v církvi připomínáme seslání Ducha svatého? Proto, abychom si uvědomili, jak každý z nás potřebujeme, aby se nás Duch svatý dotýkal. Církev bez Ducha svatého je jako řečiště bez vody, tělo bez krve, plíce bez dechu. Je-li církev vdovou po Duchu svatém, staví se do role pozůstalé po tom, který žil, ale už není – úděsná představa permanentně ztrápené církve, která pláče po tom, co bylo, ale už dávno není. A podobné je to i v rovině osobní víry. Ta nemá být jenom vzpomínkou na dávné rituály, na dětství, ve kterém nás možná rodiče kdysi vodili do kostela, nebo jsme chodili na výuku náboženství na faru nebo do školy. Víra má být mocným proudem, kterým se necháme strhnout a unášet k novému životu, novému náhledu na svět ve kterém objevíme i to naše místo v něm. A nic z toho není možné bez Ducha Božího, který je Duchem Boží svatosti, která se nás v něm chce dotknout a proměnit. Když Duch Boží zavěje, zpívá se v jednomu spirituálu, vstane z mrtvých naděje. Přemýšlejme, co bylo v našem vlastním životě tím uzdravujícím Božím dechem, který nás nasměroval směrem k Bohu. Jak se nás samotných Duch svatý dotknul, dotýká, k čemu nás povzbudil a k čemu přivádí. Věřím, že každý z nás v sobě neseme úžasná svědectví o tom, co všechno Bůh koná v našich životech.

Amen

Kázání na Hod Boží svatodušní v neděli 24. 5. 2015 v Husově sboru ve Vršovicích