Kázání 20.9.2015 – …jedno z takových dětí

Jr 11, 18-20
Jk 3, 16-4, 3.7-8a
ev. Mk 9, 30-37

Evangelista Marek uvádí pozoruhodné svědectví o hádce mezi Ježíšovými učedníci, kteří se mezi sebou přeli o to, kdo z nich je největší. Jak lidské… až na Jidáše budoucí svatí a sloupy církve se hádají. Ta hádka Biblí doložená ještě před ustavením církve jakoby předznamenávala všechny příští hádky o ničem, které v církvi zažíváme dodnes, a co už jich bylo v jejích dvoutisíciletých dějinách… A nemusíme chodit hluboko do dávných církevních dějin, stačí se dobře rozhlédnout v nejbližším a současném církevním obzoru. Hádavá a hašteřivá církev tady byla vždycky, říká Bible, a strážci morálky a dobrých mravů mohou právem zvedat prst i obočí, protože budou mít pravdu, vždyť v Markem zaznamenané epizodě z evangelia se mezi sebou skutečně hádají ti, kteří zanedlouho obdrží od Vzkříšeného Pána úkol jít do celého světa hlásat radostnou zvěst o Boží záchraně. Co bylo přesně předmětem sporu, evangelium neuvádí, jenom tolik, že se učedníci přeli, kdo z nich je největší. Zda tato hádka nějak souvisela s pozdější žádostí bratrů Zebedeových, aby jeden z nich seděl Kristu po pravici a druhý po levici, se můžeme jenom domnívat, neboť i tato žádost byla pokračováním řevnivosti mezi učedníci, o kterých evangelista Marek uvádí, že se pro jejich žádost ostatní učedníci na bratry Zebedeovy hněvali. Tak se nám na stránkách samotné Bible začínají vybarvovat apoštolové ze svatých obrázků, kteří navzdory dokreslovaným svatozářím nepřestali být lidmi, kteří se mezi sebou dokáží pohádat, přičemž předmětem sporu může být prakticky cokoliv. Kdybych měl talent Karla Čapka, skoro by mě ta scéna sváděla k tomu, napsat další z biblických apokryfů, ve kterém bych se dobral nejenom podstaty apoštolského sporu, ale i jeho výsledku. Dokonce mě i napadá pointa – z hádky vyjde jako vítěz Jidáš. Je strážcem církevní pokladny, on rozhoduje o tom, kolik a na co uvolní prostředky, zajišťuje obživu, ostatní si ho tedy musí předcházet. On je jistě největší, protože jako jediný z nich je vázán hmotnou odpovědností, přerozděluje společné finance, má na starosti ekonomiku Ježíšova podniku, proto si ho zvolíme za předsedu a prvního ze všech. Aspirant na největšího z apoštolů Petr byl přece samotným Mistrem nazván satanem a důrazně vyzván, aby mu ustoupil z cesty, tak je na místě poohlédnout se po někom jiném. Učedníci tedy nakonec, přes jisté námitky vybraných jednotlivců, prohlásí za největšího Jidáše – do doby, než vyjde najevo jeho specifické řešení uhrazení vzniklého peněžního deficitu třiceti stříbrných.

Ale nežli lákavých apokryfních spekulací, přidržme se raději v některých ohledech možná méně popisného a zdaleka ne do všech podrobností vysvětlujícího textu kanonického. Podstatu apoštolského sporu o velikost z něj určit nedovedeme. Jestli se řečená velikost měla týkat velikosti duchovní, myšlenkové, náboženské, nebo snad všech myslitelných velikostí dohromady včetně toho, kdo je jaké postavy a jestli Filip není o půl palce vyšší nežli Ondřej, nic z toho nám biblický text nepoodkryje, co však odhaluje naprosto jasně je Ježíšova reakce. Ježíš o sporu učedníků ví, nechává si je zavolat, a před učedníky, pozvané na kobereček, staví malé dítě. „Kdo chce být první, buď ze všech poslední a služebník všech,“ říká v tu chvíli jistě konsternovaným učedníkům, vždyť jim jistě nikdo do té doby nepostavil za vzor obyčejné dítě. Dnešní doba staví děti takřka na nejvyšší místo společenského zájmu. Za časů Ježíšových, a vlastně až do nedávna, tomu však nebylo. Stačí si přečíst některý z románů Charlese Dickense, abychom poznali, jak mizivá byla cena dítěte ještě ani ne před dvěmi sty lety v Anglii, o to nižší pak za časů Ježíšových v daleké židovské provincii Římského impéria. Dítě mělo statut nehotového člověka, bylo považováno za majetek svých rodičů, kteří s ním mohli nakládat zcela podle svého uvážení. Dítě, jeho zájmy a často i prospěch bylo skutečně tím posledním z posledních. A právě v tomto vědomí, jak je s dětmi v jeho době nakládáno, bere Ježíš dítě a staví ho za vzor rozhádaným učedníkům. Ani náznakem neadoruje dětskou nevinnost, která není, ale klade dítě za vzor právě proto, že je ztělesněným toho posledního z posledních. „Dohadujete se, kdo z vás je největší, kdo z vás je první? Ten, kdo bude ze všech poslední a služebníkem všech. Vy musíte být jako toto dítě proto, že právě ono je ztělesněným posledního z posledních, je zcela na okraji zájmu společnosti“ říká Ježíš. „Hoďte za hlavu myšlenky o velikosti, o prvenství, a soustřeďte svou pozornost na děti, které nikoho nezajímají.“ Je to zvláštní, říkat něco takového v době, která zcela přehodnotila pohled na dětský věk a roli dítěte. I na tomto příkladu jsem si uvědomil, jak zásadně se změnilo celé paradigma společnosti, a jak obtížné je dnes správně vyložit, o co jde v evangeliu. Ježíš vyzývá své učedníky, a tedy potažmo i celou církev, aby pravou velikost nacházela v přijetí a přijímání těchto posledních. Abychom jako církev, jako křesťané odolávali pokušení hřát se na výsluní společenského zájmu, atraktivity, pozlátka moci, slávy a zdánlivé velikosti, a naopak dokázali svůj pohled zaostřit na to a na ty, co jsou na opačném pólu společenského zájmu. V době Ježíšově to byly děti – v naší době a v naší společnosti tam mohou stát staří lidé, nemocní, sociálně slabí, vyloučení, anebo třeba aktuálně ti, kteří prchají ze svých původních domovů. Nemáme se k nim stavět nezaujatě, lhostejně, ale v jejich přijetí přijímat samotného Krista, neboť „kdo přijme jedno z takových dětí v mém jménu, přijímá mne; a kdo mne přijme, nepřijímá mne, ale toho, který mě poslal.“

Amen

Kázání o XXV. neděli po svatém Duchu v Husově sboru ve Vršovicích 20. září 2015.