Kázání 20.2.2016 – Příběhy

Gn 15, 5-12.17-18
Fp 3, 17-4,1
ev. Lk 13, 31-35

Děti rády poslouchají příběhy. A nemusí to nutně být příběhy se složitou a gradující zápletkou, kde nebude nouze o překvapivé a nečekané zvraty. Takové příběhy si samozřejmě také rády poslechnou, pokud budou k mání, ale vezmou zavděk i podstatně jednoduššími příběhy, které o to víc ponesou ráz autenticity. Uvědomuji si to pokaždé, když se večer loučím se svými staršími dětmi před usnutím, že skoro pokaždé od nich slyším: „povídej nám ještě něco, řekni nám nějaký příběh.“ A sebekriticky přiznám, že nejednou jejich přání oslyším, protože už se mi nechce nic vyprávět, pospíchám za svými zájmy, a tak raději řeknu: „už je pozdě, povím vám to jindy…“, ale to jindy bývá zpravidla za hodně dlouhou dobu, nebo jen čas od času. Je to chyba, odpírat dětem příběhy. Děti na ně čekají, touží po nich, rády si je poslechnou, a pokud jim nepovíme my ty svoje, uslyší od jiných jiné příběhy, které budou utvářet jejich osobnost, jejich život. Vzpomínám si, jak jsem jako dítě miloval, když nám před usnutím maminka vyprávěla o svém dětství v Želivu, po ní převzala roli vypravěčky moje prababička. Ta se díky své dlouhověkosti dostala ve svých příbězích až na konec devatenáctého století. Troufám si říct, že její vypravěčská erudice stojí za celou řadou mých charakterových vlastností a zájmů, které jsem díky tomu, za pomoci jejích příběhů, sám pro sebe objevil a získal. A přitom se nejednalo o příběhy nijak převratné, za svůj dlouhý život nedocestovala dál, než na Moravu. Byly to příběhy třeba o tom, jak ji plísnila paní, u které sloužila jako služebná, že neotřela důkladně prach na stínidle lampy, že její měsíční výsluha činila přesně dvacet korun, a jaké to bylo, když poprvé na trhu na Tylově náměstí v Praze, kam přijela jako mladé děvče z vesnice kdesi od Královýho Hradce, poprvé uviděla prodávat ovoce, které do té doby neznala: „za dva po dvou“, prodávala trhovkyně na Tyláku „ty pěkný pomeranče“, a chudák moje prababička, dívka tehdy ani ne dvacetiletá,  si o jejich chuti mohla nechat jenom zdát, protože zaplatit za ty dva oranžové plody desetinu měsíční mzdy považovala za přehnané. Dnes lituji, že jsem nebyl v poslouchání pozornější, ale díky Bohu alespoň za to, co v mé paměti zůstalo. Chci nás všechny, ale na prvním místě sám sebe, povzbudit k tomu, abychom se nebáli vyprávět svým dětem naše životní příběhy, obyčejné věci, třeba jaké to bylo, když jsme přišli první den do školy, nebo do svého prvního zaměstnání, jak jsme si hráli jako děti, co nás zajímalo a čemu jsme se věnovali, když jsme byli v jejich věku. A protože nyní sám jako rodič na vlastní kůži zakouším, jak je to těžké vyšetřit na něco takového u vlastních dětí náležitý čas, utěšuji se, že co nestihnu u nich, třeba mi Pán Bůh dopřeje u vnoučat, a dlouhověcí mezi námi si mohou myslet i na pravnoučata. Role prarodičů často spočívá v tom, dopovědět potomkům svých dětí něco z vlastního životního příběhu, při vědomí, že mnohé z něj jsme svým dětem říci nestihli. Děti se učí nápodobou, odezírají nám ze rtů, mají nás přečtené v tom dobrém i špatném. Jedním z těch důležitých životních příběhů by měl být pro křesťana i příběh jeho víry. Nemám na mysli příběhy z biblické dějepravy čtené nebo vyprávěné dětem před spaním. I ty mají samozřejmě své opodstatnění a místo ve výchově k víře, ale myslím autentická svědectví o tom, jak se moje vlastní víra utvářela, co ji formovalo, k čemu mě vedla, jak jsem ji zažíval v různých etapách svého života. Na to všechno naše děti čekají, aby to od nás uslyšely v podobě příběhu. A když to nebudou vlastní děti, pak někdo jiný blízko nás. Pochopit svou vlastní víru jako jedinečný a neopakovatelný příběh mého setkání s Bohem v Ježíši Kristu. Hovořil jsem na toto téma před několika dny na klubu Awana v souvislosti s tím, co to je a jak vznikala Bible. Říkal jsem, že bychom k Bibli neměli přistupovat jako k sbírce posvátných textů, které jsme obdrželi přímou linkou z nebe, ale na prvním místě jako k originálním příběhům lidí, kteří zažili své setkání s Bohem a jak toto setkání změnilo jejich život. V tomto smyslu každý z nás svým životem píšeme svůj nový a jedinečný příběh víry, který už nemá šanci vepsat se do Bible, ale můžeme ho vepsat do paměti, mysli a vzpomínek svých nejbližších. Musíme ale najít odvahu pustit se do takového vyprávění, udělat si na něj čas, podmínky, prostor, příležitost. Za své vlastní děti bychom se měli pravidelně modlit – to na prvním místě, měli bychom je zvát do společenství, kde svou víru sdílíme s ostatními křesťany, pokud je k tomu příležitost pěstovat v nich „návyk“ na kostel ve smyslu pravidelného životního rytmu, který je harmonizován naším vcházením do církve, a zas a znovu vyprávět: příběh o tom, kde a v čem se můj životní příběh setkává s příběhem Ježíšovým. Možná si leckdo z vás povzdechne: „no jo, zase pláče farář na nesprávném hrobě, co já bezdětná, co já rozvedený, co já, kterému děti odrostly a o církev nezavadí, co mám dělat, když už jsem všechno prošvihnul, kolikrát jsem šel raději večer do tělocvičny nebo na pivo, místo abych si udělal čas na svoje děti…“ Myslete na to, bratři a sestry, že na prvním místě kážu sám sobě, až potom zahlédám něco z vašich příběhů. Nebojme se však, v každé životní situaci, znovu a znovu začínat tak, že do svého životního příběhu pozveme někoho druhého, že ty úžasné věci, které nám Pán Bůh učinil a stále činí, nenecháme sami v sobě, ale podělíme se o ně s ostatními.

Amen

Kázání o II. neděli postní v Husově sboru ve Vršovicích 21. února 2016