Kázání 18.3.2018 – V. neděle postní

Jr 31, 31-33
Žd 5, 5-10
ev. Jn 12, 20-33

V evangeliu čteme, že někteří z poutníků, kteří přišli o svátcích do Jeruzaléma klanět se Bohu, byli Řekové, a tito se obrátili na Filipa s prosbou, že by rádi viděli Ježíše. Odhlédněme od všech dobových reálií, exegetických poznámek, o těch hovořme v případě zájmu na biblických hodinách, ale přemýšlejme, jak ten text uchopit, aby promluvil k nám do naší situace. Aby se nám to podařilo, zopakujme některá klíčová slova z počátku vykládaného textu: mimo jiných – poutníci, svátky, klanění Bohu, Řekové. Řeč je o poutnících jdoucích se klanět Bohu, národností byli Řekové. Stále ještě v tom nevidíme sami sebe, svou situaci. Pořád jde o historii jakýchsi dávných poutníků z Řecka, co to má společného s námi Čechy přelomu 20. a 21. století? Zkusme si pod těmi poutníky představit lidi hledající Boha. Řecko bylo zemí mnoha bohů, lidé odtamtud pocházející mohli být lidmi různorodého přesvědčení, různých duchovních tradic, náboženských směrů, ale právě tito, o kterých je řeč, přicházejí, aby slavili svítky, aby se poklonili Bohu. Svátky zůstaly, to platí, Bůh se z nich ztratil, platí dnes. Slavíme vánoce, slavíme velikonoce, ale ve své většině v nich Boha nehledáme. Jdeme z různých tradic, z různého přesvědčení, pleteme pomlázky, pečeme mazance, vážeme adventní stuhy. Někteří ale přicházejí, a právě o nich je citovaný biblický text, aby se poklonili Bohu. Ti někteří, to není většina, jenom pár, výrazná menšina ve srovnání s ostatními, kteří zůstali doma, nevydali se na cestu, nehledají, mají za to, že nic nepostrádají, tak není důvod něco hledat. Ale ti, kteří záhy osloví Filipa, jsou jiní. Poprosí ho: „Pane, rádi bychom viděli Ježíše.“ Filip je Ježíšův učedník a ti někteří, za ním přišedší, to o něm vědí. „Rádi bychom viděli Ježíše,“ zvláštní prosba. Co je za ní? Touha po senzaci, mimořádném zážitku, vidět něco, co jsme dosud neviděli, blýsknout se před ostatními, jakou jsem si udělal známost, koho jsem potkal a zahlédnul na svých cestách? Myslím, že nic z toho. Možná, že nic víc, než proklamovaná radost vidět toho, o kterém slyšeli. „Rádi bychom viděli Ježíše.“ Zopakujme si již řečené: poutníci přicházející na svátky klanět se Bohu, osloví Filipa, že by rádi viděli Ježíše. Představme si za nimi ty, kteří chtějí prožít svátky jinak, nežli tomu bylo doposud. Nestačí jim už mazance, velikonoční zajíčci, pentle, stuhy, chtějí víc. A tak přicházejí za tím, o kterém vědí, že má něco společného s Ježíšem, a říkají mu: „Rádi bychom ho uviděli – teď, o svátcích, ve kterých hledáme Boha.“ Svátky mohou mít až magickou působivost – poutají pozornost, mají své obřady, zvyky, rituály, jsou vybočením z běžné řady dnů. Chováme se v nich jinak, děláme něco jinak. Vzpomínám, jak jsem na počátku své víry prožíval svátky s až zvláštním rozechvěním – vánoce, velikonoce, jako zvláštní čas, kdy věci okolo mě mohou získat jinou kvalitu. Prosba „rádi bychom viděli Ježíše“ je prosbou svátečního času, patří víc svátku, než všednímu dni. Ti, kteří si to přejí, oslovují Filipa, protože ten je pro ně nositelem Krista, jeho reprezentantem. Jsme takovými reprezentanty Krista my? Chodí za námi druzí, abychom jim ukázali Ježíše? Mně se to čas od času stává, ale dáno je to především tím, čím jsem: církevní představitel, duchovní z povolání. I apoštol Filip byl takovým nositelem úřadu, reprezentantem – vědělo se o něm, že patří do apoštolského kruhu, tak poutníci přišli za ním, aby se o Ježíši dověděli víc. K úspěšné interakci je potřebné dvojí: kladné před porozumění těch, kteří přicházejí, v tomto případě poutníci, tedy lidé, kteří se nezastavili na jednom místě, ale vydali se na cestu. Jsou upřímně hledajícími, snaží se vyjít ze svých stereotypů, a vědí, nebo přinejmenším tuší, že odpovědí na jejich hledání je Bůh. To je jedna strana. Na straně druhé je Filip – nositel úřadu, povoláním apoštol, zkrátka křesťan, o kterém se to ví. Jedna i druhá strana si musí vzájemně důvěřovat. Poutníci důvěřují Filipovi, že jim může ukázat Ježíše, Filip vkládá důvěru v poutníky, že jsou vedeni upřímným zájmem o duchovní věci. Co následuje? Filip jde a s jejich žádostí se svěřuje Ondřejovi, dalšímu z apoštolského kruhu. Tím nám chce Bible říci, že na věci víry, se kterými se na nás druzí obracejí, nemusíme zůstávat sami se sebou, že je někdy dokonce potřebné a žádoucí, nežli si hrát na duchovní solitéry, jít a poradit se s druhým ve víře. Víra se sdílí ve společenství. Je to její základní rys, že je nesena společně. Filipova cesta za Ondřejem naznačuje pohyb směrem k církvi a do církve. Nejprve jsme někým osloveni, my na toto oslovení kromě přijetí reagujeme i tak, že se obracíme směrem k těm, s nimiž sdílíme stejnou víru. Ondřej a Filip potom jdou a žádost poutníků předkládají Ježíši. Skoro to vypadá jako obraz. V jednom jeho plánu jsou poutníci oslovující Filipa, v druhém plánu Filip, který se radí s Ondřejem, ve třetím pak oni dva, kteří hovoří s Ježíšem. Popsaná situace je obrazným návodem, jak lidé nacházejí Krista. Na začátku je nezbytné vykročení z toho, v čem člověk vězí. Stát se poutníkem na cestě za svobodou. Na takové cestě je důležité narazit na správného člověka – toho, který pro nás bude nositelem Krista. V tu chvíli je tento člověk reprezentantem Krista. Aby nás správně dovedl, nesmí být solitérní vyslanec, ale člověk kooperativní, sdílející svou víru v konkrétním společenství. Takový je potom schopný vést nás ke Kristu, protože ani on za ním nejde sám: má se s kým radit, sdílet svou víru, společně naslouchat Ježíši.

Prosme za nové poutníky, za hledající, za lidi, kteří budou ochotni překračovat své životní horizonty, a prosme i za to, abychom takovým mohli být dobrými průvodci, ukazateli, těmi, kteří dovedou doprovázet a upřímně sdílet svou víru s ostatními.

Amen

Kázání o V. neděli postní v Husově sboru ve Vršovicích
18. března 2018