Kázání 10.2.2019 – Výkon a úspěch

Iz 6, 1-8 (9-13)
1K 15, 1-11
ev. Lk 5, 1-11

Žijeme ve společnosti, která je do velké míry definována rovnicí „výkon = úspěch.“ Jenom ten je úspěšný, kdo je výkonný. Výkonnost je předpokladem úspěchu. Od nejútlejšího věku jsme do této rovnice pasováni, od dětí jsou očekávány kladné výsledky ve škole do velké míry dané tím, jaké pensum znalostí budou schopny si osvojit, na jaký výkon budou schopny pracovat. A od školních let to jde s námi dál, v zaměstnání, v rodině, ve společnosti: výkon, výkon a zase výkon. Výkonové ukazatele vypisuji v grantových žádostech, které podávám, na základě nich se pak donátoři rozhodují, zda dotaci poskytnou nebo neposkytnou. Pokud je ukazatel výkonu nízký, peníze nedorazí. Platí to nejen v dotační politice. Úspěšnost poměřovaná výkonem prostupuje kdejakou oblast našeho života. Není výdobytkem let současných, minulých, ani předminulých. Budovatelé světlých zítřků také zvyšovali výkonnost nečetným plněním plánů, pětiletek, brigád a závazků, méně už sledovali účinnost a účelnost vynaložené energie. Úspěšnost založená na výkonu však nebyla jejich výdobytkem, provází člověka nejspíš od doby, co se stal člověkem.

Už skoro dvacet let žiji ve vztahu s člověkem mimořádně výkonným. Výkonnost mé ženy je pozoruhodná v mnoha oblastech, nejen co se týče počtu našich dětí. V zajištění plynulosti chodu domácnosti nebývá o jeden, ale zpravidla o dva až tři kroky napřed. V době vydávání oběda, což se v poměrech naší rodiny rovná menšímu stravovacímu provozu s nepřetržitou činností 365 dnů v roce včetně svátků, o svátcích a dovolených se navíc tento provoz ještě zintenzivňuje, už bývá z velké části hotova příprava na výdej jídla k večeři, ba i k snídani dne následujícího. Pokud platí rovnice o výkonu a úspěchu, vyplývá z ní, že jsem mužem úspěšné ženy. Já jsem o tom přesvědčený, škoda jen, že společnost výkonnost v mateřství, rodičovství a péči o domácnost, ale stejně tak péči o nemocné a slábnoucí bližní ve vlastních rodinách, neodměňuje stejnou prestiží, s jakou si považuje práce špičkových lékařů, manažerů nebo jiných řídících pracovníků. Ale stejně jako pravda, ani výkon není vším a už vůbec ne všelékem k nápravě věcí veřejných, ani těch niterných. Výkon je záležitost proměnlivá a z pohledu víry dokonce charismatická. Schopnost výkonu je odstupňovaná, každému jinak, to si dnes a denně uvědomuji, když poměřuji svoji výkonnost s výkonností mé ženy, ale i při pohledu na rozdíly mezi našimi dětmi, ač z jedněch rodičů a ve stejné výchově, přece je každý naprosto jiný. Apoštol Pavel říká: „Milostí Boží jsem, to co jsem, a milost, kterou mi prokázal, nebyla nadarmo.“ To, co jsme, jsme z pohledu víry z Boží milosti, pokud se jí otevíráme, nikoliv tedy ze svých schopností, ale z hřiven, které nám byly svěřeny. „Víc než oni všichni, jsem se napracoval,“ říká apoštol, ale hned uvádí příslušný korigens: „nikoliv já, ale milost Boží, která byla se mnou.“ To není chvástání člověka, který dokáže prodat výsledky svého snažení – víc, než oni všichni jsem se napracoval – to Boží milost ve mně zapracovala, aby mě pohnula náležitým směrem. Je to pro mě upozornění, že víra může radikálně proměnit i pohled na samotný vztah mezi výkonností a úspěchem. Úspěch a výkon, poměřovaný očima světa, může být a je odlišný od úspěchu a výkonu, viděného očima víry. Víra se raduje z maličkostí, protože maličkosti jsou jí příslibem budoucí velikosti. Vzpomeňme na Ježíšův příměr o hořčičném zrnu, i další příklady. Víra projevuje radost a nepohrdá dnem malých začátků – viz prorok Zacharjáš. Někteří křesťané, zvlášť ti, se sklonem k workholismu, mají někdy tendenci poměřovat, ale spíš nahrazovat hloubku víry za rozsah svých nejrůznějších činností. Žijí v pocitu, že si víru odpracují, napracují, musí stihnout tolik a tolik věcí. Jistě, v Bibli je za příklad dáván mravenec pro svoji pracovitost, je to ale příměr výchovný směrem k lenochovi, který se má pozorně podívat na neustálý pohyb tohoto malého Božího tvora, který se prakticky nezastaví, a z toho si vzít poučení, že jsme stvořeni k aktivnímu životu, nikoliv k zahálce, avšak míra toho, co který člověk stihne vykonat, je přísně individuální. Ale veškeré činnosti jednou ustanou, náš výkon půjde rapidně dolů, až se úplně zastaví, a co zbyde potom? Vyznání víry, že jenom milostí Boží jsem, to co jsem: ve své výkonnosti, ale i nevýkonnosti, ve svém úspěchu, i neúspěchu. Modelovým příkladem je pro takovou situaci zpráva z evangelia o zázračném rybolovu. Rybář Šimon celou noc pracoval, jel na plný výkon, účinnost práce však byla nulová: nic nechytil. Úspěch se nedostavil, vrátil se skleslý a unavený na břeh, kde ho k opětovnému spuštění sítí povzbudí Ježíš. Šimon poslechne a sítě se pod váhou ryb trhají, ryb je tolik, že se čluny až potápějí. Je to rovnice o výkonu a úspěchu postavená na hlavu. Nejprve jede Šimon na maximum svých možností, celou noc se namáhá a nic, podruhé se nenamáhá vůbec a úspěch se dostaví. To není zázračná báchorka o tom, jak se nám s Ježíšem a ve víře bude všechno dařit. Když ten příběh vyprávím dětem, pokaždé je upozorním na to, že úspěch se sice dostavil, kdyby Šimon všechny ty získané ryby prodal, byl by z něho boháč, ale Šimonovi už v tu chvíli šlo o něco jiného, vystoupil z představy o tom, že úspěch je daný výkonem. Když přirazí s loďmi k zemi, všechno tam nechá, ať si to rozeberou druzí, a jde za Ježíšem. Jeho úspěch nebyl v rybách, ale v tom, že poznal Ježíše a šel za ním, teprve v popření rovnice že výkon rovná se pokaždé úspěch, našel cíl a smysl svého života. Šimon našel Ježíše a v setkání s ním prožil vlastní nedostatečnost: „Odejdi ode mne, Pane, vždyť já jsem člověk hříšný,“ říká, ale odpovědí mu je pozvání k následování: „Neboj se.“ Dobře si tu Ježíšovu odpověď zapamatujme: „Neboj se, já budu s tebou!“

Amen

Kázání o V. neděli po Zjevení Páně 10. 2. 2019
v Husově sboru ve Vršovicích